Chico ze Sedmi statečných. Buchholz žil i v Československu, miloval i muže, ale zůstal ženatý

Horsta Buchholze byste si zapamatovali, ani kdybyste ho neznali podle jména. V Sedmi statečných byl mladým a poněkud horkokrevným Chicem, který se ze všech sil snaží dokázat, že patří mezi zkušené pistolníky. V komedii Raz, dva, tři zase hrál fanatického mladého komunistu Ottu Piffla. O mnoho let později se objevil v oscarovém Život je krásný a čeští diváci ho mohli vidět také jako krále Jorgena ve Vorlíčkově pohádce Pták Ohnivák.

Jeho vlastní život přitom obsahoval zvraty, které by vystačily na několik filmů. Jako dítě zažil válku a odloučení od rodiny, prošel několika místy v tehdejším Československu a do zničeného Berlína se nakonec vracel prakticky na vlastní pěst. Později se z něj stal jeden z mála německých herců své generace, kteří skutečně prorazili v Hollywoodu. Za obrazem sebevědomého a okouzlujícího muže se ale skrýval podstatně komplikovanější člověk.

Narodil se 4. prosince 1933 v Berlíně jako Horst Werner Hasenkamp. Jeho začátek života nebyl zrovna ukázkou rodinného bezpečí. Narodil se svobodné matce Marii Hasenkampové, chudé švadleně a svého biologického otce nepoznal. Podle pozdějších údajů jím byl pravděpodobně Werner Albert Edmund Rohde, který zemřel na konci války v zajateckém lazaretu. Horst tedy nikdy nedostal příležitost vytvořit si k němu vztah.

První roky dokonce nežil ani s matkou. Krátce po narození se kvůli chudobě dostal k pěstounům Fritzi a Berthě Nowakovým v berlínském Neuköllnu. Teprve když se jeho matka roku 1938 provdala za ševce Huga Buchholze, vzala si syna zpátky k sobě. Horst dostal příjmení svého nevlastního otce a rodina žila v dělnické části Prenzlauer Berg.

O tři roky později se narodila jeho nevlastní sestra Heidi. Právě ona mu začala říkat „Hotte“. Přezdívka se ho držela celý život, dávno poté, co se Horst Buchholz stal jménem známým na filmových plakátech od Německa po Spojené státy.

Jenže normální rodinný život netrval dlouho. Berlín byl ve válce stále častěji bombardován a v roce 1943 byl devítiletý Horst v rámci evakuace dětí z ohrožených měst poslán pryč.

Právě tehdy se jeho život protnul s Československem. Nejprve se dostal do východního Pruska, později do Eislebenu a s postupujícím koncem války se přesouval dál. Jeho cesta vedla i přes Prahu, Brno a Tábor. Na konci války se tak jedenáctiletý berlínský chlapec ocitl daleko od domova uprostřed rozpadající se Třetí říše, přesunů obyvatel, uprchlíků a všeobecného chaosu.

Některé jeho životopisy toto období popisují tak, že konec války zastihl Buchholze v dětském domově v Československu. Jisté je, že se nakonec rozhodl dostat zpátky do Berlína. Filmportal uvádí, že se vracel sám, jiné podrobnější německé zdroje mluví o cestě s kamarádem. Nebyla to přitom cesta mezi dvěma normálně fungujícími městy. Střední Evropa roku 1945 byla plná lidí hledajících své rodiny a domovy, železniční doprava byla rozvrácená a města poničená válkou.

Do Berlína se ale dostal a znovu začal chodit do školy. Dlouho v ní ale nevydržel.

Možná není náhoda, že muž, který později tak snadno působil jako sebevědomý dobrodruh, se musel naučit samostatnosti mnohem dříve, než je u dítěte obvyklé.

Buchholzova cesta k herectví nebyla výsledkem dlouhého studia na prestižní škole. Začínal prakticky odspoda. Už v poválečných letech dostával drobné divadelní úlohy, nejprve jako statista. Objevil se například v divadelní podobě Kästnerova Emila a detektivů a postupně se dostal k větším rolím.

Školu nakonec opustil bez maturity a herectví se začal věnovat naplno. Pracoval v rozhlase, hrál divadlo a velmi důležitou součástí jeho začátků byl dabing. Měl pro něj jednu obrovskou výhodu - mimořádný jazykový talent. Později dokázal mluvit v několika evropských jazycích, což mu otevřelo dveře ke kariéře, která se neomezovala jen na Německo.

V polovině 50. let už začalo být jasné, že před kamerou mu to jde mimořádně dobře. Nebyl typem uhlazeného filmového gentlemana předchozí generace. Byl hubený, pohledný, neklidný a měl v sobě cosi drzého. Po filmu Die Halbstarken z roku 1956 se z něj stal idol mladých Němců a novináři pro něj našli dokonalou nálepku – „německý James Dean“. Buchholzovi bylo v té době něco přes dvacet a během několika let se dostal ze světa poválečného Berlína mezi nejznámější mladé evropské herce.

V roce 1958 natáčel Buchholz film Auferstehung a poznal při něm francouzskou herečku Myriam Bruovou. Bylo jí šestadvacet, hrála už několik let a před kamerou se jí dařilo. Ještě téhož roku se s Buchholzem vzali v Londýně. Myriam byla Židovka a za války přišla o otce, kterého nacisté zavraždili v Osvětimi. Od konce války tehdy uplynulo teprve třináct let a teď si brala Němce, navíc člověka, jehož vlastní dětství válka také pořádně převrátila. Nebyla to však překážka, přes kterou by se nedokázali přenést.

Myriam měla vlastní rozjetou hereckou kariéru. Po svatbě ji však postupně opustila. Manželům se narodily dvě děti – roku 1962 syn Christopher a o rok později dcera Beatrice. Navenek mohl jejich život vypadat jako příběh mimořádně úspěšného páru. Buchholzova kariéra právě mířila za hranice Německa a rodina se pohybovala mezi zeměmi a městy, o nichž si poválečný berlínský kluk mohl ještě několik let předtím nechat jen zdát. Jenže idylické manželství to nebylo.

Na přelomu 50. a 60. let se Buchholz dostal tam, kam se většina německých herců jeho generace nikdy nedostala – do velkých amerických produkcí.

Roku 1960 dostal roli Chica v Sedmi statečných. Vedle Yula Brynnera, Stevea McQueena, Charlese Bronsona a Jamese Coburna byl jedním ze sedmi mužů, kteří se rozhodnou chránit mexickou vesnici před bandity. Jeho Chico je z celé skupiny nejmladší a nejméně zkušený. Je prudký, ješitný a zoufale touží po uznání zkušenějších mužů. Role mu seděla téměř dokonale.

Následovala Fanny a potom Billy Wilder a jeho zběsilá komedie Raz, dva, tři. Buchholz byl v první polovině šedesátých let skutečně mezinárodní hvězdou. Přestěhoval se do New Yorku, poté do Los Angeles a další roky trávil střídavě v Americe, Francii, Švýcarsku a Německu.

Hollywoodská kariéra však nakonec nebyla taková, jakou její začátek sliboval. Několik amerických filmů komerčně neuspělo a nabídky hlavních rolí začaly řídnout. Buchholz pokračoval v práci po Evropě, hrál v mezinárodních koprodukcích, televizi i divadle, ale do pozice hollywoodského protagonisty první velikosti se už nevrátil. Pro člověka, který jako velmi mladý poznal obrovskou slávu, nebylo snadné se s tím vyrovnat.

Buchholz a Myriam zůstali manželi až do jeho smrti. To ale neznamená, že byli jako běžný manželský pár. Postupně žili převážně odděleně. Myriam měla svůj život v Paříži, zatímco Horst se stále více vracel do Berlína. Jejich vztah přesto úplně neskončil. Zůstali ve spojení, jen si každý žil do určité míry vlastním životem.

Existovala navíc část Buchholzova soukromí, o které veřejnost po většinu jeho kariéry vůbec nevěděla. V roce 2000, když mu bylo 66 let, veřejně promluvil o své bisexualitě. Přiznal, že měl vztahy také s muži, které v sexu dokonce preferoval. Nebyla to přitom až záležitost jeho pozdějšího života. Už na začátku 50. let byl jeho partnerem německý filmový producent Wenzel Lüdecke, v jehož vile Buchholz určitou dobu bydlel. Lüdecke měl zároveň význam pro jeho profesní začátky – Buchholz pracoval pro jeho dabingovou společnost.

Pro veřejnost, která si ho pamatovala jako jednoho z největších mužských idolů poválečného Německa, to bylo překvapení. Pro jeho rodinu samozřejmě nikoli. Myriam o jeho vztazích věděla. Jejich manželství tak bylo mnohem komplikovanější, než naznačovaly fotografie krásného herce s krásnou francouzskou manželkou.

Zvláštní kapitolou Buchholzova života byl vztah se synem Christopherem. Christopher se také stal hercem, ale mezi otcem a synem zůstávala vzdálenost. Horst byl charismatický člověk, který dokázal zaplnit místnost jen svou přítomností, zároveň však nebyl mužem, který by snadno mluvil o sobě a svých pocitech. Christopher se proto v posledních letech otcova života pokusil o něco neobvyklého. Začal si s ním povídat před kamerou.

Nevznikaly klasické rozhovory s filmovou hvězdou. Syn se snažil dostat k člověku, kterého celý život znal a současně měl pocit, že jej vlastně úplně nezná. Buchholz se otázkám někdy vyhýbal, jindy odpovídal otevřeněji. Kamera zachytila nejen vzpomínky na kariéru, ale také nepříjemná rodinná témata, jeho sexualitu, manželství a vztah s dětmi.

Tvůrci pozdějšího dokumentu Horst Buchholz… mein Papa ho charakterizovali jako člověka plného rozporů, který o sobě mluvil jen velmi nerad. Christopher se k němu prostřednictvím natáčení pokoušel dostat způsobem, který se jim v běžném životě příliš nedařil.

Buchholzova kariéra mezitím prodělala několik dalších proměn. Už dávno nebyl mladíkem ze Sedmi statečných a ani se tomu nesnažil bránit. Začal dostávat role starších mužů, v nichž mohl využít něco, co jako mladý idol vlastně ani nepotřeboval – zkušenost.

V roce 1993 se objevil ve Wendersově Tak daleko, tak blízko! a roku 1997 přišla jedna z jeho nejpamátnějších pozdních rolí. Roberto Benigni jej obsadil do filmu Život je krásný. Buchholz zde hraje doktora Lessinga, kultivovaného německého lékaře posedlého hádankami. Je to nevelká, ale velmi zvláštní role a Buchholz v ní dokázal během několika scén vytvořit postavu, která je zároveň lidská i děsivě odtržená od reality koncentračního tábora kolem sebe.

Ve stejném roce se vrátil také do naší země, přes kterou jako dítě putoval na konci války. Václav Vorlíček ho obsadil do česko-německé pohádky Pták Ohnivák jako krále Jorgena. Buchholz se v únoru 1997 osobně zúčastnil také slavnostní premiéry filmu v Praze. Kruh se tak svým způsobem uzavřel. Do Prahy se tentokrát nevracel jako dítě vláčené Evropou rozvrácenou válkou, ale jako známý evropský herec.

Na počátku nového tisíciletí už Buchholz stárnul a jeho zdravotní stav nebyl nejlepší. Právě z tohoto období pochází značná část rozhovorů, které s ním pořídil Christopher.

V březnu 2003 se Horst Buchholz ocitl v berlínské nemocnici Charité. Po operaci zlomeniny krčku stehenní kosti dostal zápal plic. Dne 3. března zemřel. Bylo mu 69 let. Pohřben byl v Berlíně, městě, od něhož se během života mnohokrát vzdálil, ale k němuž se stále vracel.

Christopher po otcově smrti v natáčení pokračoval. Mluvil s matkou Myriam i sestrou Beatrice a z materiálu nakonec vznikl už výše zmiňovaný dokument Horst Buchholz… mein Papa. Není to oslavný portrét filmové hvězdy. Spíš pokus syna poznat lépe člověka, který byl pro miliony diváků známou tváří, ale pro vlastní rodinu mohl zůstávat v některých ohledech záhadou.

Zdroje:

https://www.deutsche-biographie.de/dbo020234.html#dbocontent

https://www.filmportal.de/en/person/horst-buchholz_ef7842cbd0dc335be03053d50b374843

https://www.filmportal.de/film/horst-buchholzmein-papa_799ca9b7d3d14b94abe436135f05f3af

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-serialy-filmy-kino-a-tv/829174/bourlivak-horst-buchholz-69-ze-sedmi-statecnych-v-pohadce-ptak-ohnivak-miloval-zeny-a-tajne-muze.html?meiro=dnt

https://zivotopis.osobnosti.cz/horst-buchholz.php