Článek
Bankovky
V obchodě si nakoupím potraviny, případně drogistické zboží. Někdy se i zdržím a koupím si i něco pro radost, takže obsah košíku je pak trochu větší. Prozatím jsem v klidu, mám u sebe kartu, takže nebude problém.
Je nám líto, platební terminály nefungují
Omyl, problém nastane, když zjistím, že v obchodě nefungují terminály a je třeba platit v hotovosti. Dobrá, nevadí, v hotovosti mám 1 000 Kč, takže by neměly nastat komplikace. S klidem si přistoupím k frontě, čekající, až je pokladní odbaví. Jelikož jsou terminály na samoobslužných pokladnách oblíbené, tak jejich dnešní nefunkčností je fronta poměrně dlouhá. Někteří dokonce nevydrží a nechávají nákup v košíku v obchodě a odejdou, patrně nechápajíc, že i když jede třeba více pokladen, prodavačky nejsou stroje a snaží se dělat maximum pro to, aby se dostal každý co nejrychleji na řadu.
Čekání ve frontě
Vyložím veškeré zboží na nákup a čekám, až nakoupené položky doputují ke čtečce na kódy. Pokladní je již značně nervózní, na jednu stranu se jí nedivím. Několik nakupujících utrousí poznámku ve stylu, že ,,si dneska počkají hodně dlouho“. Názorná ukázka toho, že až jednou v budoucnu třeba selže technika, bude to pro spoustu lidí problém. Pokladní v rychlosti odbavuje další čekající a už z doslechu slyším, jak se ptá na drobné. Je mi jasné, že s frontou, která se tam utvořila, o drobné zřejmě rychle přichází, díky kartám lidé u sebe drobné moc nenosí, spíše bankovky, aby sami v obchodech příležitostně rozměnili. Já jí asi se svou hotovostí moc velkou radost neudělám.
Nemáte drobné?
Přicházím na řadu. Po pozdravu a s pokusem o úsměv, abych pokladní povzbudila, si odpípnu slevovou kartičku a odkódované zboží si vkládám do tašky. Nerada bych zdržovala ukládáním nákupu až po jeho uhrazení, jako to mají někteří ve zvyku. To jedině, kdybych měla u sebe nákupní vozík. Přichází na řadu poslední položka a pokladní mi účtuje cenu. Nijak závratná není, do 1 000 Kč se pohodlně vejdu. Problém je jinde – ta moje tisícovka, po jejímž přijetí pokladní čeká šok v podobě vrácení vícero kovových mincí, kterých má nedostatek.
Podávám tedy tisícikorunu a s lítostí sleduju výraz pokladní, která se musí v duchu křižovat. Je mi jasné, co přijde následovně - ona prosebná otázka: ,,Nemáte drobné?“ Byť bych pokladní ráda vyhověla, nemám jak. Drobné u sebe opravdu nemám, jdu do obchodu s faktem, že mám čím uhradit nákup a nepovažuju za povinnost ty drobné u sebe mít, byť je všichni pokladní oceňují. Zrovna dnes jimi nedisponuju. Odpovím tedy, že nemám (zdržím se toho gesta, které občas vídám u jiných nakupujících, že demonstrativně ukážou obsah peněženky, aby viděla, že drobné opravdu nemají, to mi přijde trochu přehnané).
Pokladní pochopí, že drobných se ode mě nedočká a snaží se situaci vyřešit. Když zjistí, že nemá v pokladně požadovanou hotovost, zkusí nejprve požádat kolegyni a po neúspěchu s omluvou kontaktuje vedoucího. Ten odběhne (fronta čekajících zákazníků za mnou si neodpustí nesouhlasné komentáře typu ,,tohle bude na dlouho“) a po nějaké době přijde i s drobnými, které směnil. Záchrana je tu. Pokladní si zanese mince do kasy a vrátí požadovanou hotovost. S poděkováním a rozloučením odcházím se svým nákupem. Někde tam uvnitř ale pokladní obdivuju, že zachovala klid a vyřešila situaci, jak nejlépe mohla.
Anketa
Zdroj:
Osobní zkušenost autorky
