Hlavní obsah

Dvoumetrový hrůzopták s obrovským zobákem. Phorusrhacos lovil v pravěké Jižní Americe, létat nemusel

Foto: Chrissie, AI, ChatGPT

Dnes máme ptáky spojené hlavně s létáním, zpěvem nebo třeba krmítkem na zahradě. Jenže kdysi existovali i takoví, před kterými by bylo lepší utéct. Phorusrhacos byl vysoký jako pořádný pštros, měl obrovský zahnutý zobák a lovil jiné živočichy.

Článek

Pštrosa asi zná každý. Obrovský pták, který nelétá, zato dokáže pořádně běhat. A taky kopat, což by si člověk nejspíš nechtěl vyzkoušet na vlastní kůži. Jinak ale pštros není žádný dravec. Živí se hlavně rostlinami, sem tam sezobne nějaký hmyz nebo jiného drobného živočicha. Před miliony let ovšem žili ptáci, kteří byli podobně velcí, jenže místo rostlin lovili jiná zvířata. Měli dlouhé silné nohy a obrovský zobák zahnutý na konci dolů. Křídla jim byla k létání k ničemu. Jedním z takových ptáků byl Phorusrhacos. Patřil mezi takzvané hrůzoptáky, což je sice trochu strašidelné pojmenování, ale když se podíváte na rekonstrukce těchto zvířat, není se čemu divit.

Foto: Captmondo, CC-SA 3.0, Wikimedia Commons

Lebka Phorusrhaca

V Jižní Americe to tehdy vypadalo trochu jinak

Phorusrhacos žil někdy před 15 až 12 miliony let. Jeho kosti se našly v Argentině, hlavně v Patagonii. To je dnes kraj známý obrovskými pláněmi, horami a větrem, který tam prý někdy dokáže člověku pořádně znepříjemnit život. Jenže tehdy to tam vypadalo jinak. Podnebí bylo místy teplejší a vlhčí, rostly tam lesy, křoviny, ale byly tam i otevřené pláně.

Jižní Amerika byla tehdy do značné míry oddělená od ostatních kontinentů. Zvířata se tam proto vyvíjela trochu po svém. Žili tam třeba savci, kteří na první pohled připomínali koně nebo nosorožce, ale s dnešními koňmi a nosorožci neměli mnoho společného. Prostě se během vývoje dopracovali k podobnému vzhledu. A pak tam byla spousta dalších tvorů, které bychom dnes asi ani nedokázali pořádně zařadit, kdybychom je viděli živé.

Mezi nimi se pohybovali obrovští ptáci. Někteří byli menší, jiní dosahovali výšky dospělého člověka a další ho ještě přerůstali. A na rozdíl od dnešních pštrosů nebo emu se živili masem. Jak přesně lovili, to už je jiná otázka. Z kostí se toho dá zjistit docela dost, ale samozřejmě ne všechno. Phorusrhacos každopádně patřil mezi větší zástupce této skupiny a pro řadu menších zvířat mohl být hodně nepříjemným sousedem.

Pro někoho může být zajímavostí, že ptáci jsou vlastně dinosauři. Tedy jejich jediní dodnes žijící potomci. Když se člověk podívá třeba na slepici, moc mu to tak nepřipadá, ale je to tak. Pocházejí z teropodních dinosaurů, mezi které patřil mimo jiné i tyranosaurus. Samozřejmě ne přímo z něj, jejich společné předky bychom museli hledat mnohem dál v minulosti. A někteří ptáci časem přestali létat. Křídla se jim zmenšila, zato nohy zesílily a docela dobře si vystačili na zemi.

Dvoumetrový pták s obrovským zobákem

Phorusrhacos mohl být vysoký kolem dvou až dvou a půl metru. To už je víc než většina lidí. Jeho váha se uvádí něco kolem sta kilogramů, ale mohl vážit i víc. Jsou to jen odhady podle kostí, které se podařilo objevit, kompletní kostru ale zatím nemáme.

Na první pohled tedy mohl trochu připomínat pštrosa. Tedy hlavně výškou a dlouhýma nohama. Jinak vypadal dost odlišně. Především měl obrovskou hlavu s mohutným zobákem, který se na konci zahýbal dolů. Trochu jako u orla, jen v podstatně větším provedení. A takový zobák už dokázal nadělat pořádnou škodu.

Krk měl dlouhý a poměrně silný, což se mu při lovu nejspíš hodilo. Křídla měl malá. Létat s nimi nedokázal a ani to nepotřeboval. Celý život trávil na zemi. A nohy? Ty byly opravdu mohutné. Koneckonců musely unést celé jeho tělo a umožnit mu pohybovat se dostatečně rychle, aby vůbec něco ulovil. Potkat takového ptáka někde na otevřené pláni by asi nebylo nic příjemného. Zvlášť kdyby měl zrovna hlad.

Nohy mu mohly sloužit ještě k jinému účelu. Stačí se podívat na dnešní kasuáry. Jsou to velcí nelétaví ptáci, kteří mají na jednom z prstů pořádný ostrý dráp. Když se cítí ohrožení, dokážou kopnutím způsobit vážné zranění. Phorusrhacos měl nohy stavěné trochu jinak, takže ho s kasuárem nemůžeme úplně srovnávat. Ale že by takhle velký pták nedokázal pořádně kopnout? Tomu se nechce ani věřit. Jestli ale kopal při lovu, nebo se tak jen bránil, to nevíme. Hlavní zbraní byl nejspíš zobák.

Foto: ДиБгд, CC-SA 4.0, Wikimedia Commons

Mohl Phorusrhacos vypadat nějak takhle?

Zakousnout se a nepustit? To by nemuselo dopadnout dobře

Jak přesně hrůzoptáci zabíjeli kořist, se vědci pokoušeli zjistit i pomocí počítačových modelů. Zajímavý výzkum vyšel v roce 2010 a týkal se druhu Andalgalornis, tedy příbuzného Phorusrhaca. Vědci zkoumali, jaké zatížení jeho lebka vydrží. Zajímalo je například to, co se stane při úderu zobákem směrem dolů nebo při působení síly ze strany. A ukázalo se něco docela zajímavého.

Lebka byla dobře přizpůsobená zatížení ve směru shora dolů, ale při silách působících ze stran byla podstatně zranitelnější. Jinými slovy, pták mohl kořist prudce udeřit zobákem, ale kdyby se do ní zakousl a ona se začala zmítat, mohl si sám ublížit.

Vědci proto předpokládají, že Andalgalornis mohl používat opakované, přesně vedené údery. Zaútočit, stáhnout hlavu a udeřit znovu. U Phorusrhaca to samozřejmě nemuselo fungovat úplně stejně. Byl větší a jeho lebku nemáme prozkoumanou tak podrobně. Přesto jde o zajímavou představu, protože ukazuje, že obrovský zobák nemusel sloužit k nějakému dlouhému zápasu s kořistí. Spíš mohl fungovat jako zbraň, kterou bylo potřeba správně použít.

Mimochodem, podobně opatrně se při lovu chovají i někteří dnešní dravci. Ani pro ně není výhodné pouštět se do zápasu se zvířetem, které je může poranit. Jenže orel má navíc silné pařáty, zatímco hrůzopták se musel spoléhat především na svou hlavu a nohy.

Co vlastně lovil?

Že byl Phorusrhacos masožravec, o tom není příliš důvod pochybovat. Jenže jaká zvířata tvořila jeho běžnou potravu, to přesně nevíme. V tehdejší Jižní Americe žila spousta menších a středně velkých savců. Někteří patřili mezi notounguláty, což byla velmi rozmanitá skupina jihoamerických býložravců. Najdeme mezi nimi drobnější zvířata i mohutné tvory, kteří mohli vážit stovky kilogramů. Vedle nich tu byli různí hlodavci, vačnatci a další savci, jejichž příbuzné bychom dnes hledali jen obtížně.

Phorusrhacos mohl lovit především menší zvířata, která dokázal dostihnout a usmrtit zobákem. Možná napadal také mláďata větších býložravců. A pokud našel mršinu, nejspíš neměl důvod ji ignorovat. Ani dnešní šelmy nemají při lovu pokaždé štěstí. Kořist jim uteče, někdy se dokonce ubrání a občas se lovec sám zraní. A když už někde leží mrtvé zvíře, proč se zbytečně namáhat? Phorusrhacos na tom mohl být podobně.

Navíc nebyl jediným velkým masožravcem, který tehdy v Jižní Americe žil. Byli tu třeba sparassodonti. Dnes už dávno vyhynulí draví savci, příbuzní vačnatcům. Někteří vypadali trochu jako kočkovité šelmy, i když s nimi ve skutečnosti nebyli nijak blízce příbuzní. A také oni potřebovali něco žrát.

Takže Phorusrhacos se musel o potravu dělit s dalšími lovci. Možná se někdy potkávali u mršin, možná si navzájem kořist kradli. To už nezjistíme. Ale představa, že by se po krajině procházel jako jediný velký predátor a všechna ostatní zvířata před ním jen utíkala, by byla dost zkreslená.

Foto: Ghedoghedo, CC-SA 4.0, Wikimedia Commons

Lebka Phorusrhaca v muzeu v Karlsruhe

Nejdřív si mysleli, že našli savce

První pozůstatky Phorusrhaca popsal v roce 1887 argentinský přírodovědec Florentino Ameghino. A spletl se. Myslel si totiž, že má před sebou kosti nějakého savce. Ono se mu zase není moc co divit. Neměl celou kostru, dokonce ani celou lebku. Jen část dolní čelisti. A zkuste podle takového kusu kosti poznat zvíře, které už miliony let nežije a které se navíc nepodobá skoro ničemu, co dnes známe.

Ameghino byl přitom zkušený přírodovědec, který se jihoamerickými fosiliemi zabýval dlouhá léta. Jenže i zkušený člověk se může splést, zvlášť když má k dispozici tak málo materiálu. V té době navíc nebylo zdaleka tolik známých fosilních druhů, se kterými by mohl nález porovnat. Až další objevy ukázaly, že nejde o savce, ale o obrovského nelétavého ptáka. Postupně se pak začaly nacházet kosti dalších podobných tvorů. Někteří byli menší, jiní ještě větší než Phorusrhacos.

Třeba Kelenken. Jeho fosilie byly vědecky popsány v roce 2007 a už samotná lebka stojí za zmínku. Měřila přes sedmdesát centimetrů. Jen si zkuste představit ptáka s tak obrovskou hlavou. Pro srovnání, lebka dnešního pštrosa je proti tomu docela malá. Kelenken žil také v Jižní Americe a patřil do stejné skupiny hrůzoptáků. Nebyl ale přímým předkem Phorusrhaca, alespoň o tom nemáme žádný důkaz. Byl to další z příbuzných druhů, které se tu během milionů let vystřídaly. A zdaleka ne poslední.

Hrůzoptáci se nakonec dostali až do Severní Ameriky

Jižní a Severní Amerika nebyly vždycky propojené tak jako dnes. Po značnou část třetihor je oddělovalo moře, i když mezi nimi postupně existovaly různé možnosti migrace. Když se spojení mezi kontinenty rozvíjelo, začala velká výměna živočichů. Na jih pronikali například předkové některých dnešních šelem a na sever se naopak dostávala jihoamerická zvířata. Mezi nimi byli i hrůzoptáci.

Zřejmě nejznámějším severoamerickým zástupcem je Titanis walleri, jehož fosilie byly objeveny na Floridě a v Texasu. Šlo o dalšího velkého nelétavého dravce, který se v Severní Americe vyskytoval během pliocénu. Takže v době, kdy už na severoamerickém kontinentu žili různí placentální masožravci, se tam dokázal prosadit také obrovský dravý pták.

Jak přesně spolu tato zvířata soupeřila, nevíme. Ale samotná existence Titanise ukazuje, že hrůzoptáci nebyli omezeni jen na jihoamerické prostředí. A také, že jejich vývoj trval mnohem déle než život samotného Phorusrhaca.

Proč nakonec vyhynuli?

Dlouho se objevovalo vysvětlení, že hrůzoptáky vytlačily šelmy, které přišly ze Severní Ameriky. Představa je to celkem jednoduchá. Na jih dorazili noví predátoři, kteří byli při lovu úspěšnější, a velcí ptáci postupně zmizeli. Jenže problém je, že fosilní nálezy takhle jednoduchý příběh úplně nepodporují.

Někteří hrůzoptáci totiž vyhynuli dávno předtím, než se oba kontinenty výrazněji propojily. A jiní naopak přežívali ještě v době, kdy už se noví masožravci šířili. Navíc se během milionů let měnilo klima i samotná krajina. Lesy ustupovaly, jinde se rozšiřovaly otevřené oblasti a proměňovalo se také složení býložravých savců. Pokud byl nějaký predátor závislý na určitém typu kořisti nebo prostředí, mohly pro něj podobné změny znamenat vážný problém.

A nemuselo jít jen o jednu příčinu. U jedné skupiny mohl rozhodovat úbytek potravy, u jiné konkurence a někde třeba několik věcí najednou. Phorusrhacos každopádně zmizel mnohem dříve než poslední známí zástupci celé skupiny. Jeho vlastní vyhynutí proto nemůžeme jednoduše spojovat s příchodem severoamerických šelem.

Když se člověk podívá na rekonstrukce Phorusrhaca, je docela snadné představit si ho jako nějakého pravěkého zabijáka, který útočil na všechno, co se pohnulo. Jenže skutečné zvíře takhle nejspíš nefungovalo.

Muselo šetřit energií, vyhledávat potravu, vyhýbat se zbytečným zraněním a nějak se rozmnožovat. Pravděpodobně se také staralo o mláďata, i když o jeho hnízdění nemáme přímé doklady. A možná trávilo velkou část dne úplně obyčejnými činnostmi, podobně jako dnešní ptáci. Odpočinkem, čištěním peří nebo hledáním vhodného místa, kde by se dalo něco ulovit.

Zdroje:

https://www.cambridge.org/core/journals/journal-of-paleontology/article/new-skull-remains-of-phorusrhacos-longissimus-aves-cariamiformes-from-the-miocene-of-argentina-implications-for-the-morphology-of-phorusrhacidae/78414E4359C85B439EA7981FC774FE70

https://life-on-our-planet.fandom.com/wiki/Phorusrhacos

https://people.ohio.edu/witmerl/Downloads/2010_Degrange_et_al._terror_bird_feeding_mechanics.pdf

https://www.prehistoric-wildlife.com/species/phorusrhacos/

https://www.thoughtco.com/terror-bird-phorusrhacos-1093597

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz