Hlavní obsah

Vážil přes 100 kg a uměl šplhat po stromech. Australský vačnatý lev byl dokonale vybavený k zabíjení

Foto: Chrissie, AI, ChatGPT

V dobách, kdy se Austrálií proháněli obří klokani a žili tam příbuzní vombatů o hmotnosti několika tun, měla zdejší příroda i své velké predátory. Jedním z nich byl Thylacoleo carnifex, masožravý vačnatec s dost neobvyklými zuby.

Článek

Kdybychom se vydali do australské přírody před nějakými sto tisíci lety, asi bychom se nestačili divit. Vedle klokanů, kteří byli podstatně větší než ti dnešní, bychom mohli narazit třeba na obrovského příbuzného vombata, který vážil přes dvě tuny. Jenže mezi těmito zvířaty žilo i jedno, kterému by bylo lepší se vyhnout. Thylacoleo carnifex, jak se odborně nazývá, byl jeden z největších masožravých savců, jací kdy v Austrálii žili. A i když se mu říká vačnatý lev, měl mnohem blíž třeba právě k vombatům.

Se zuby si vědci zprvu nevěděli moc rady

V roce 1859 popsal tohoto zvláštního tvora britský přírodovědec Richard Owen. Pokud vám jeho jméno něco říká, byl to právě on, kdo o několik let dříve zavedl označení dinosauři. Zabýval se ale samozřejmě i jinými zvířaty a z Austrálie se k němu dostávaly pozůstatky tvorů, jací jinde na světě nežili.

U Thylacolea ho zaujaly především zuby. Owen byl přesvědčený, že má před sebou pozůstatky velkého masožravce, a podle toho ho také pojmenoval. Ne všichni s ním ale souhlasili. Ještě v 19. století se objevovaly názory, že se zvíře mohlo živit rostlinnou potravou. Ono se není moc čemu divit, když se podíváme na jeho příbuzné. Mezi dvojitozubce, kam Thylacoleo patřil, řadíme i dnešní koaly, klokany nebo vombaty. A lebka vačnatého lva se od lebek tehdy známých velkých masožravců přece jen dost lišila.

Skoro mu totiž chyběly špičáky. Tedy on je měl, ale byly malé, rozhodně se nedaly srovnávat třeba se špičáky tygra. Zato jeho řezáky byly zvětšené a po stranách čelistí měl obrovské třenové zuby. Měly dlouhé ostré hrany a při sevření čelistí fungovaly trochu jako nůžky. Dnes už o tom, že se jimi Thylacoleo prokousával masem, prakticky nikdo nepochybuje.

Foto: Dr. David Hocking Museum Victoria, CC-SA 4.0, Wikimedia Commons

Lebka Thylacoleo carnifex mající v čelistech kost kořisti

Sílu měl i proti dnešním velkým šelmám

Větší jedinci vážili něco přes sto kilogramů, výjimečně to mohlo být i kolem 150 kilogramů. Na samce afrického lva by tedy sice velikostí obvykle neměli, ale ono taky záleží na tom, v čem bychom ta dvě zvířata chtěli porovnávat. Například v síle skusu by si Thylacoleo vedl dost dobře.

V roce 2005 vyšla práce, jejíž autoři se zabývali právě silou skusu různých masožravých savců, a to jak těch dnes žijících, tak i vyhynulých. A vačnatý lev v jejich srovnání dopadl překvapivě dobře. V poměru ke své tělesné hmotnosti dokázal podle výpočtů vyvinout větší sílu než třeba lev nebo tygr. Samozřejmě se jedná o odhady. Už jen u hmotnosti vyhynulých zvířat se někdy jednotliví autoři dost rozcházejí a u skusu se navíc musí počítat s něčím, co se nám nedochovalo, tedy se svaly.

Docela zajímavá je otázka, kam vlastně Thylacoleo svoji kořist kousal. U velkých koček často vidíme, že se snaží dostat zvířeti na krk, kde ho dlouho drží, dokud se neudusí. Vačnatý lev mohl pomocí svých ostrých třenových zubů způsobit hluboké rány a poškodit velké cévy. V takovém případě mohl být lov poměrně rychle u konce.

Měl k tomu navíc dobře vybavené přední končetiny. Zvlášť nápadný byl první prst, který mohl částečně stavět proti ostatním a na kterém měl velký zahnutý dráp. Dost možná s jeho pomocí držel zmítající se zvíře, podobně jako to dělají velké kočky.

Foto: Geekgecko, CC-SA 4.0, Wikimedia Commons

Model, který ilustruje, jak mohl Thylacoleo vypadat

Vlezl v Austrálii i tam, odkud už nebylo cesty ven

V Austrálii je několik jeskyní, ve kterých se našlo poměrně dost pozůstatků vačnatých lvů. V některých případech tam zvířata n ejspíš spadla otvorem ve stropě, jindy se dovnitř mohla dostat i sama. Jestli je přilákalo třeba jiné zvíře, které tam uvízlo, se můžeme jen dohadovat. Každopádně tam nakonec zůstala i jejich těla.

V jeskynním systému v oblasti Naracoorte v Jižní Austrálii vědci narazili mimo jiné na velké množství škrábanců na stěnách. V roce 2016 vyšla studie, podle které jich značnou část zanechali právě vačnatí lvi. A podle velikosti a rozmístění jednotlivých stop se po stěnách jeskyně zřejmě pohybovala různě velká zvířata. Možná tedy i samice s mláďaty.

Pokud si odmyslíme jeskyni a představíme si místo skalní stěny třeba kmen nějakého silnějšího stromu, je docela dobře možné, že by se na něj vačnatý lev bez větších problémů dostal. Ostatně i někteří dnešní predátoři šplhají docela dobře, ačkoliv bychom to do nich při pohledu na jejich mohutná těla možná neřekli. Třeba medvědi.

Když vědci později dostali možnost prozkoumat i dobře dochované kosti ocasu a páteře vačnatého lva, všimli si, že zvíře mělo poměrně silný a tuhý ocas. Podle jedné z prací ho mohlo používat jako oporu, když se vztyčilo na zadních končetinách a předními potřebovalo něco uchopit. V tom se trochu podobalo dnešním klokanům, i když jinak samozřejmě vypadalo a pohybovalo se úplně jinak.

U některých klokanů by si asi musel dávat pozor

Občas se v souvislosti s vačnatým lvem objevují obrázky, na kterých útočí na obrovského diprotodona. A určitě není vyloučené, že se těmito zvířaty živil. Je však pravděpodobné, že si spíš vyhlédl mládě nebo nějakého nemocného jedince. Dospělí diprotodoni byli opravdu mohutní a někteří vážili snad až tři tuny. Ani dnešní lvi běžně neloví dospělé hrochy, a to si na ně navíc mohou troufnout ve skupině. U vačnatých lvů vlastně ani nevíme, jak moc byli ochotní snášet přítomnost dalších dospělých jedinců.

Pak tu samozřejmě byli ještě klokani. A zdaleka ne všichni vypadali tak, jak jsme dnes u klokanů zvyklí. Třeba takový Procoptodon goliah, ten měl obličejovou část lebky dost krátkou a na výšku mohl mít něco přes dva metry. Odhady jeho hmotnosti se pohybují i kolem 200 kilogramů, což už by tedy byla pro vačnatého lva pořádná kořist. Mimochodem, u těchto velkých klokanů se řeší i to, jestli vůbec běžně skákali. Někteří vědci se podle jejich kostry domnívají, že se po krajině spíš procházeli po dvou, tedy že kladli jednu nohu před druhou.

Na kostech některých velkých australských vačnatců se našly stopy po zubech a podle všeho je tam zanechal právě Thylacoleo. Ono se z toho ale zase nedá moc soudit, jak dobrý lovec byl. Klidně se mohl pustit do zvířete, které někde uhynulo a on na něj při svých toulkách narazil.

Foto: Karora, Public Domain, Wikimedia Commons

Kostra Thylacoleo carnifex vystavená v jeskyních Naracoorte

Lidé ho možná i namalovali

Vačnatí lvi žili ještě před nějakými 40 až 50 tisíci lety. To už žili v Austrálii i lidi a zcela jistě se s nimi setkali. Na severozápadě Austrálie, v oblasti Kimberley, je totiž skalní malba, o které se v roce 2009 rozepsali i vědci. Je na ní namalované pruhované zvíře s dlouhým ocasem. Podle těch pruhů by člověka asi napadl spíš vakovlk tasmánský. Ten mimochodem kdysi žil i na australské pevnině, takže by na tom nebylo nic zvláštního. Jenže autorům tehdejší práce se na namalovaném zvířeti některé věci moc nezdály, třeba ty poměrně mohutné přední končetiny. Spíš jim připomínalo vačnatého lva. Jestli ovšem vačnatí lvi opravdu měli pruhy, to my dnes nevíme.

Přemýšlelo se pochopitelně i o tom, zda mohl vačnatý lev člověka lovit. Velikostně bychom pro něj asi nepředstavovali nijak zvlášť problematickou kořist, spíš by záleželo na okolnostech. Žádné pozůstatky lidí, u kterých bychom mohli s jistotou říct, že je zabil právě Thylacoleo, ale zatím neznáme.

Přežil tolik změn, až nakonec vyhynul

Thylacoleo carnifex obýval Austrálii déle než milion let. Musel tedy zažít i dost výrazné změny klimatu a pokaždé se s nimi nějak vypořádal. Pak ale z Austrálie v poměrně krátkém období zmizela spousta velkých zvířat najednou. Včetně něj.

Už dlouho se řeší, do jaké míry se na jejich vyhynutí podíleli lidé, kteří se tehdy v Austrálii začali usazovat. Nemuseli přitom ani lovit přímo vačnaté lvy. Stačilo by, kdyby postupně ubývalo zvířat, kterými se vačnatí lvi živili. Nebo kdyby se měnila krajina, ve které byli zvyklí lovit. Svůj podíl na vymírání mohly mít i změny klimatu. U jednotlivých druhů se navíc příčiny mohly dost lišit.

Když se dnes mluví o australských masožravých vačnatcích, většinou si vzpomeneme na vakovlka, který vyhynul teprve ve 20. století, případně na ještě žijícího ďábla medvědovitého. Ani jeden z nich se ale velikostí vačnatému lvu ani zdaleka neblížil. Ostatně dospělý ďábel medvědovitý mívá jen kolem deseti kilogramů, někdy i podstatně méně. Thylacoleo by vedle něj vypadal jako obr.

Zdroje:

https://australian.museum/learn/animals/mammals/thylacoleo-carnifex/

https://tetzoo.com/blog/2025/11/24/thylacoleo-the-incredible-marsupial-lion

https://www.earth.com/animals/extinct-marsupial-lion-predator/

https://animals.howstuffworks.com/extinct-animals/extinct-marsupial-lion-thylacoleo-carnifex-claw.htm

https://www.pbs.org/wgbh/nova/article/first-complete-thylacoleo-carnifex/

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz