Článek
Před 244 miliony let žil v mořích dravec, který měřil přes osm metrů a zřejmě si troufl i na pořádně velkou kořist. Jmenoval se Thalattoarchon saurophagis. Patřil mezi ichtyosaury, ale od mnoha svých příbuzných se v jedné věci dost lišil. Měl velké, ostré zuby, kterými dokázal řezat maso. Takže zatímco jiní ichtyosauři lovili hlavně ryby a hlavonožce, tenhle mohl napadat i další mořské plazy. Možná dokonce podobně velké, jako byl on sám. Zajímavé je, že Thalattoarchon žil pouhých osm milionů let po největším masovém vymírání, jaké kdy Zemi postihlo. V oceánech tehdy vyhynula většina druhů a trvalo dlouho, než se život zase vzpamatoval. Přesto už se v nich pohyboval takhle velký predátor.
V mořích už zase nebylo bezpečno
O pravěkých mořských dravcích se většinou mluví hlavně v souvislosti s mosasaury nebo pliosaury. Ti jsou ostatně docela známí, objevují se v dokumentech, filmech a člověk na jejich obrázky narazí poměrně často. Jenže Thalattoarchon žil mnohem dřív. Ve středním triasu, přibližně před 244 miliony let. To se na souši teprve objevovali první dinosauři. Do doby, kdy po Zemi chodil třeba Tyrannosaurus, zbývalo ještě nějakých 175 milionů let.
Thalattoarchon patřil mezi ichtyosaury, tedy mořské plazy, kteří se během druhohor docela úspěšně rozšířili. Nebyla to přitom žádná skupina několika podobných zvířat. Někteří ichtyosauři měřili sotva pár metrů, jiní byli mnohonásobně větší. Lišili se i tvarem těla, lebky nebo zubů. A pochopitelně také tím, čím se živili.
Tělesně trochu připomínali delfíny. Protáhlé tělo, ploutve, ocas. Jenže s delfíny příbuzní nebyli. Šlo o plazy, kteří se kdysi dávno vrátili ze souše do vody. Jejich předkové tedy chodili po pevnině, ale během evoluce se jejich potomci přizpůsobili životu v moři natolik, že už se na souš vůbec nemuseli vracet. A vlastně by to pro ně ani nebylo jednoduché. S ploutvemi místo nohou by se po pláži pohybovali dost těžko. Jenže pořád to byli plazi dýchající vzduch, takže se museli čas od času vynořit. V tomhle se od dnešních delfínů nebo velryb zase tolik nelišili.
Zajímavé je, že ichtyosauři také rodili živá mláďata. Alespoň u některých druhů to víme naprosto jistě, protože se našly zkameněliny samic s mláďaty v těle. Dokonce známe i fosilie zachycující porod. Kdyby museli kvůli kladení vajec vylézat na souš, měli by s tím při své tělesné stavbě obrovský problém.

Rekonstrukce lebky Thalattoarchona
Objevili ho uprostřed pouště
Trochu paradoxní je místo nálezu. Pozůstatky tohoto obrovského mořského plaza totiž pocházejí z americké Nevady. Člověk si vybaví hlavně poušť, vyprahlé hory a samozřejmě Las Vegas. Jenže před 244 miliony let to tam vypadalo úplně jinak. V oblasti dnešního západu Severní Ameriky se rozkládalo moře a žili v něm mimo jiné i ichtyosauři. A právě v Nevadě se nakonec podařilo najít také pozůstatky Thalattoarchona.
Objevil je koncem 90. let Jim Holstein, preparátor z chicagského Field Museum. Na fosilii narazil v pohoří Augusta Mountains. Jenže jedna věc je takový nález objevit a druhá ho dostat ven. Zvlášť když leží někde v horách, kam se nedá jednoduše přijet autem, naložit pár beden a odjet. Nakonec trvalo několik let, než se podařilo všechno připravit. Fosilii vyzvedli až v roce 2008 a při přepravě musel pomáhat dokonce vrtulník.
Bohužel se nenašla celá kostra. Dochovala se velká část páteře, něco z lebky, pánev a části zadních ploutví. Přední část čenichu chyběla. I tak ale měli paleontologové dost materiálu, aby poznali, že jde o mimořádně zajímavé zvíře. Hlavně díky jeho zubům, které se od chrupu většiny ostatních ichtyosaurů dost lišily.
Vědeckého popisu se Thalattoarchon dočkal v roce 2013. Podílel se na něm mezinárodní tým paleontologů, mimo jiné Nadia a Jörg Fröbischovi, Martin Sander, Lars Schmitz a Olivier Rieppel. Samotná fosilie mezitím dostala přezdívku Jim, podle člověka, který ji objevil. A v Chicagu také zůstala. Dodnes je součástí sbírek tamního Field Museum.
Osm metrů svalů a čelisti plné ostrých zubů
Přesnou podobu Thalattoarchona neznáme. Paleontologové totiž nemají k dispozici kompletní kostru. Přesto se z dochovaných pozůstatků podařilo zjistit docela dost.
Podle vědeckého popisu z roku 2013 dosahoval délky nejméně 8,6 metru. To je přibližně velikost velké kosatky. Mohl být i delší, protože část jeho těla chybí a odhad vychází z rekonstrukce kostry. Zvlášť nápadná byla jeho mohutná lebka. A především zuby.
U většiny ichtyosaurů byly zuby dlouhé a špičaté, tak trochu jako jehly. Na chytání ryb nebo hlavonožců to bohatě stačilo. Jenže Thalattoarchon měl chrup úplně jiný. Jeho zuby byly velké, ze stran zploštělé a měly ostré hrany. Některé dochované korunky měřily několik centimetrů. A právě těch si paleontologové všimli. Takové zuby totiž nejsou zrovna potřeba, když se živíte hlavně menšími rybami. Jeho zuby naopak dokázaly maso proříznout a v případě větší kořisti i trhat.
Co vlastně takový obr lovil?
V mořích středního triasu žila celá řada dalších ichtyosaurů. Někteří byli menší, jiní dosahovali několika metrů. Vedle nich se vyskytovaly ryby a další mořští plazi. Thalattoarchon měl tedy z čeho vybírat. Jak už jsem psala, vědci předpokládají, že mohl lovit velké ryby i jiné mořské plazy. Není vyloučeno, že napadal také další ichtyosaury. Ostatně právě tomu odpovídá i jeho vědecké jméno. Thalattoarchon lze volně přeložit jako vládce moře a druhové označení saurophagis odkazuje na požírání plazů.
Zajímavé je srovnání s dnešními kosatkami. Ty dokážou lovit ryby, tuleně, žraloky a někdy dokonce i velké velryby. Ne vždy přitom jde o kořist menší, než jsou ony samy. U Thalattoarchona si vědci představují podobnou ekologickou roli. Nemuselo však jít o stejně inteligentního lovce a už vůbec nevíme, zda lovil ve skupinách. To bychom si do jeho života promítali chování dnešních zvířat, pro které nemáme žádné fosilní důkazy.
V roce 2020 se objevil docela zvláštní nález. Tedy samotná zkamenělina byla známá už dřív, ale teprve tehdy vyšla studie, která se jí podrobně věnovala. Šlo o asi pětimetrového ichtyosaura, v jehož břiše se našly kosti jiného mořského plaza. A ne zrovna malého. Měřil kolem čtyř metrů, takže byl skoro stejně dlouhý jako zvíře, které ho sežralo. Samozřejmě ho nespolkl celého, to by asi dost těžko zvládl. V žaludku měl jen část jeho těla. Jestli si ho sám ulovil, nebo našel někde uhynulého, se už zjistit nepodařilo. Ono se to po 240 milionech let taky dost špatně poznává. Ale alespoň víme, že velcí ichtyosauři opravdu požírali i jiné velké mořské plazy. Nešlo přitom o Thalattoarchona, nýbrž o jiný druh. U něj samotného zatím žádný podobný nález nemáme.
Největší vymírání v dějinách Země
Asi osm milionů let předtím, než se v mořích objevil Thalattoarchon, to se životem na Zemi vypadalo dost špatně. Na konci permu, někdy před 252 miliony let, totiž došlo k obrovskému vymírání. Vlastně k největšímu, jaké známe. Z oceánů zmizela většina tehdejších druhů a některé skupiny živočichů vyhynuly úplně. Třeba trilobiti. Ti přitom existovali už stovky milionů let. Objevili se dávno před dinosaury, přežili několik předchozích katastrof a člověk by skoro řekl, že už je jen tak něco nezničí. Jenže tentokrát nepřežili.
Za jednu z hlavních příčin se považuje obrovská sopečná činnost na Sibiři. Tehdy tam z nitra Země vystupovalo množství magmatu a láva postupně pokryla ohromné území. Ostatně pozůstatky těchto výlevů tam najdeme dodnes, i když od té doby uplynulo přes 250 milionů let. A nebyla to záležitost několika dní. Sopečná činnost měla několik období a při každém se do ovzduší uvolňovaly další plyny. Mezi nimi i oxid uhličitý. Dnes ho známe hlavně v souvislosti s oteplováním klimatu, ale jeho účinky byly stejné i před 252 miliony let. Kolik ho tehdy do atmosféry uniklo, se dá jen odhadovat. Z hornin se toho sice dá vyčíst překvapivě hodně, ale přesná čísla po takové době nikdo nemá.
Moře se začala oteplovat také. A tam už bylo zle. V teplé vodě se totiž udrží méně kyslíku než ve studené, což je pro většinu mořských živočichů dost zásadní věc. V některých částech oceánů ho postupně ubývalo, až tam zůstaly oblasti, kde se skoro nedalo žít. Nešlo přitom jen o kyslík. Měnilo se i složení vody, místy byla kyselejší než dřív. Pro živočichy se schránkami nebo vápenitými kostrami to mohl být další problém. A zatímco některé druhy takové změny přečkaly, jiné mizely. Někde rychleji, jinde to trvalo déle.
A když začaly některé druhy mizet, odnesly to i další. Třeba větší dravec mohl samotné oteplení ještě zvládnout, ale pokud mu vyhynula většina kořisti, stejně měl problém. Podobně na tom byli živočichové, kteří se živili drobnými organismy. Jakmile těch ubylo, začali hladovět i oni. Neznamená to, že všechno proběhlo najednou nebo že oceány zůstaly úplně bez života. Některé druhy přežily, jiné se později znovu rozšířily. Jenže celkově šlo o tak obrovský zásah, že se z něj mořský život vzpamatovával miliony let.
A teď si vezměte, že od takového vymírání uplynulo jen nějakých osm milionů let a v oceánech už plaval více než osmimetrový Thalattoarchon. Dravec, který podle všeho lovil i jiné velké mořské plazy. Přitom takové zvíře potřebovalo dostatek potravy a ta zase závisela na dalších organismech. Musel tedy existovat poměrně složitý potravní řetězec, který ho dokázal uživit. A právě to paleontology na jeho objevu tolik zaujalo. Nejen jeho velikost nebo zuby, ale hlavně skutečnost, že se tak velký predátor objevil poměrně brzy po katastrofě, která předtím život v oceánech téměř zdecimovala.
Přítomnost Thalattoarchona proto naznačuje, že se mořské ekosystémy po katastrofě dokázaly obnovit do překvapivě složité podoby. Přinejmenším v některých oblastech oceánů.
Když se dnes podíváme na rekonstrukce Thalattoarchona, vidíme obrovského mořského plaza, který se žene za kořistí s otevřenými čelistmi. Je to působivá představa. A podle jeho zubů nejspíš není ani příliš vzdálená tomu, čeho byl skutečně schopný.
Zdroje:
https://www.nationalgeographic.com/science/article/130107-sea-monster-new-species-paleontology-science-nevada
https://www.fieldmuseum.org/blog/new-giant-sea-predator-discovered
https://blog.everythingdinosaur.com/blog/_archives/2013/01/13/thalattoarchon-saurophagis-apex-predator-of-the-mid-triassic.html
https://www.zmescience.com/science/geology/ichtyosaur-extinction-ecosystem-08012013/
https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC3557033/
https://www.fieldmuseum.org/about/press/giant-fossil-predator-provides-insight-rise-modern-marine-ecosystem-structures





