Článek
Má dlouholetá kamarádka pracuje v nejmenované společnosti, která sídlí na okraji města. Budova nepatří k nejnovějším a před ní je menší park, do kterého často chodí vysedávat opilci a lidé, kteří se k práci příliš nemají. Přes den je z kanceláří slyšet hluk, jak si zmíněné menšiny prozpěvují a případně obtěžují kolemjdoucí zaměstnance budovy. Kousek od parku je autobusová zastávka, kterou ale kvůli vzhledu moc lidí nevyužívá a stala se spíš místem na přespání pro místní bezdomovce. Pokud člověk nemá auto a nedojede do práce, nezbývá mu než využít onu zastávku a počkat někde v bezpečné vzdálenosti, než přijede autobus. Pokud tedy nechce jít domů pěšky, což pro některé může být vítaná procházka, pro jiné stezka odvahy, jelikož může během cesty narazit na další nevítané kolemjdoucí.
Kamarádce se jednoho dne stalo, že do práce dorazila se zpožděním. U ní, která vždy chodí včas, ne-li s předstihem, je tohle něco nečekaného. Kolegové si dělali starosti, než dorazila. Snažili se jí dovolat, ale vždy jim to hlásilo, že volaný právě hovoří. Bylo jim divné, že by nedala ani vědět, že se zpozdí. Když dorazila, sesypalo se na ni milion otázek, kde vlastně byla, co se stalo? Proč nedala vědět, že dorazí později.
Stalo se jí to, co nechce asi nikdo zažít. Při cestě do práce (chodí pěšky, jelikož nevlastní řidičský průkaz) narazila na muže, ležícího vedle lavičky, jak občas zaškube rukou a má zavřené oči. Jindy by si myslela, že jen spí, ale to by snad spal na lavičce. Byla zima, měl na sobě potrhané oblečení, boty působily dojmem, že se každou chvíli rozpadnou a měl zarostlý obličej vousy. Navíc byl značně pohublý. Při přiblížení z něj byl cítit silný tělesný zápach, jasná známka toho, že pán již delší dobu nenavštívil sprchu. Ono taky nebylo moc kde, pokud tedy nechtěl použít uměle vytvořený potůček u parku, ke kterému to měl ještě nějaký kus cesty. Jindy by asi nevěnovala tomu všemu pozornost, teď ale něco kamarádce říkalo, ať zastaví a ujistí se, že pán je naživu. Nejistě s ním zatřásla a mluvila na něj, pán ale nijak nereagoval. Naklonila se k němu blíž a kromě tělesného zápachu ucítila z jeho dechu aceton. Ačkoliv nebyla vystudovaná lékařka, pochopila, že je nutné, aby volala záchrannou službu, jelikož se domnívala, že pán má zřejmě diabetes. Vytočila tedy záchranku a popsala všechny příznaky. Operátor na dispečinku se doptával na detaily, nepůsobil, jako že by se mu chtělo poslat sanitku. Nakonec ji ale poslal, a tak za několik minut dorazila celá posádka, která muži pomohla. Odvezli si ho a kolegyně měla dobrý pocit, že někomu pomohla.
Když tohle vyprávěla kolegům, někteří ji ocenili, že se bezdomovcem zabývala, jiní krčili rameny, nedokázali se vyjádřit k tomu, zda by k bezdomovci šli blíže. Kolegyně to chápala, jelikož někteří bezdomovci v parku obtěžují a jsou i agresivnější, když jim nevyjdete vstříc. Na druhou stranu, byla to morální povinnost, takže nemohla jen tak odejít. Nakonec kolega z jiného oddělení řekl, že by se v danou chvíli modlil, aby byl na místě ještě někdo jiný, kdo by záchranku zavolal. On sám měl zkušenost s jedním mužem, který občas v parku přespával a jednou na něj začal mluvit, když šel okolo něj. Ačkoliv se kolega snažil jít opravdu rychle, onen muž mu zastoupil cestu a v ruce měl malý nůž. Dle mluvy to vypadalo, že mluví s několika lidmi, ačkoliv v parku kromě nich dvou nikdo jiný nebyl. Kolega pohrozil zavoláním policie, ale muž se mu vysmál a nadále mluvil, jako by ho ani nevnímal a byl mimo. Nožem ale pořád gestikuloval. Kolega nakonec zkusil volat záchranku, jelikož muž začal být už docela nebezpečný. Na dispečinku se dotazovali na jméno muže, zda je nějak nebezpečný a zda je agresivní. Když kolega odvětil, že mluví úplně mimo a má v ruce nůž, dispečink trochu zvážněl, ale nadále se vyptával. Zda muž někoho vyloženě ohrožuje, zda někomu ublížil apod. Kolega znovu vysvětloval, že dotyčný má v ruce nůž a ,,šermuje s ním“, zatím sice nikomu neublížil, ale za chvíli může být všechno jinak. Dispečer nakonec odvětil, že záchranku posílá, ale pro příště má kolega volat opravdu v nutných případech. Jako by tohle nebylo nutné. Záchranka nakonec opravdu dorazila, naštěstí i se 2 policisty, kteří muže zpacifikovali (nutno dodat, že s ním měli chvilku problém, jelikož muž neustále mluvil a nenechal je, aby se k němu přiblížili). Nůž mu nakonec vzali a odvezli ho. Kolega byl za to rád, ale po zbytek dne přemýšlel, zda by příště tu záchranku zavolal? Možná spíš rovnou na policii. Ať si s ním poradí. Takové situace nezažíval zrovna často, takže s tím neměl úplně zkušenosti, ale zajímalo ho, na základě čeho by se vyhodnotilo, že je výjezd záchranky opravdu nutný?
