Jezevec: jeho nory mohou být rozsáhlé hrady stavěné po generace. Je šelma, ale miluje žížaly

Jezevce zná asi každý, alespoň z obrázků. S jeho typicky pruhovanou hlavou si ho člověk jen těžko splete. Jenže kolik lidí ho skutečně vidělo ve volné přírodě? Nejspíš moc ne. Přitom jezevci u nás nejsou nijak vzácní a klidně mohou žít i nedaleko vesnice, kam chodíme na procházky. Jen o nich nevíme. Většinu dne totiž tráví schovaní pod zemí a ven se vydávají hlavně za tmy. Navíc jsou dost opatrní, takže jakmile zaznamenají člověka, obvykle se raději někam uklidí. Je to vlastně docela zajímavé zvíře. Pod zemí si dokáže vybudovat tak rozsáhlé obydlí, že ho mohou využívat celé generace, a přestože patří mezi šelmy, velkou část jeho jídelníčku tvoří obyčejné žížaly. A to zdaleka není jediná zvláštnost, kterou jezevec má.

Jezevce si asi jen těžko spletete s jiným zvířetem. Má podsadité tělo, krátké silné nohy a poměrně malou hlavu s typickými černobílými pruhy. Ty se táhnou od čenichu přes oči až k uším. Zbytek těla pokrývá hrubší šedavá srst, zatímco břicho a končetiny bývají tmavé, někdy téměř černé.

Na první pohled může připomínat malého medvěda. A když se kolébavě pohybuje po lesní cestě, podobnost je ještě výraznější. Ve skutečnosti ale patří mezi lasicovité šelmy, takže je příbuzný například kunám, vydrám nebo tchořům.

Dospělý jezevec obvykle měří kolem 60 až 90 centimetrů bez ocasu a váží přibližně 7 až 17 kilogramů. Hmotnost se ovšem během roku dost mění. Na podzim může být pořádně vypasený, zatímco na jaře, po dlouhých týdnech strávených převážně v noře, bývá znatelně hubenější.

Zajímavé jsou jeho tlapy. Má na nich dlouhé, silné drápy, které používá především k hrabání. A že mu to jde… Dokáže se prohrabat i poměrně tvrdou půdou, vyhrabávat kořínky nebo hledat živočichy ukryté pod zemí. Při stavbě obydlí se mu tahle výbava samozřejmě hodí ještě víc.

Kdo někdy narazil na skutečně velkou jezevčí noru, možná byl překvapený, kolik hlíny kolem ní leží. Jezevec totiž není zvíře, které by si vyhrabalo jednu díru a tím považovalo práci za hotovou.

Jeho podzemní obydlí může mít několik vchodů, dlouhé chodby a různé komory. Některé slouží k odpočinku, jiné k odchovu mláďat. Větší jezevčí hrady, jak se těmto soustavám nor říká, mohou zabírat značnou plochu a mít desítky vchodů. A hlavně se používají opakovaně.

Jezevci totiž často obývají stejné místo po celé generace. Potomci rozšiřují chodby, opravují staré části a postupně vzniká podzemní labyrint, který může být starý desítky let, někdy i déle. Ze zahraničí jsou známé mimořádně rozsáhlé jezevčí hrady, jejichž stáří se odhaduje dokonce na několik staletí.

Přitom jezevec není žádný velký nepořádník. Právě naopak. Do obytných komor si nosí suchou trávu, listí nebo mech, aby měl pohodlné místo k odpočinku. Podestýlku občas vyměňuje a starý materiál vytahuje ven.

A ještě jedna věc. Jezevci si zpravidla neznečišťují vlastní obydlí výkaly. K tomu používají mělké jamky mimo noru, často poblíž hranic svého území. Tyto malé latríny mají zároveň význam při pachovém označování teritoria.

Není to ale tak, že by každá jezevčí rodina obývala obrovský podzemní palác. Někde mají zvířata jen několik jednoduchých nor, jinde vznikají rozsáhlé systémy. Hodně záleží na půdě, okolním prostředí i na tom, jak dlouho je místo obývané.

Jezevec je sice šelma, ale rozhodně si nepředstavujte nějakého neúnavného lovce, který se každou noc žene za kořistí. Jeho jídelníček je mnohem pestřejší.

Jezevec si na jídlo zrovna moc nevybírá. Sežere prakticky všechno, co se mu podaří najít a co je pro něj jedlé. Přitom jednou z nejdůležitějších složek jeho potravy jsou žížaly. Ano, obyčejné žížaly, kterých máme po dešti plnou zahradu. Jezevec je hledá především čichem a za jedinou noc jich může spořádat i několik stovek. Záleží samozřejmě na tom, kolik jich zrovna je. Když je dlouho sucho, hledají se podstatně hůř než po vydatném dešti.

Ale žížalami to nekončí. Jezevec sežere brouky, různé larvy, slimáky, občas chytí myš nebo jiného drobného živočicha. Když objeví na zemi ptačí hnízdo s vejci, nejspíš ho také nenechá bez povšimnutí. A pokud narazí na nějaké uhynulé zvíře, klidně se pustí i do něj. Vlastně není ani tak lovcem, jak si člověk obvykle představuje šelmu. Spíš se celé hodiny potuluje po svém území, očichává zem a hledá, co by se dalo sníst.

A nemusí to být jen maso. Na podzim si rád pochutná na spadaných jablkách, švestkách nebo lesních plodech. Zajde si i do kukuřičného pole. Zajímavé přitom je, že zatímco třeba v některých částech Británie tvoří žížaly opravdu podstatnou část jeho potravy, jinde se jezevci živí mnohem více hmyzem, ovocem nebo další rostlinnou potravou. Zkrátka podle toho, co kde roste, leze nebo se dá vyhrabat ze země.

Občas se jezevec dostane do konfliktu s člověkem. Může například rozhrabat trávník, když v něm hledá larvy, nebo si zajít na spadané ovoce do zahrady. Pro zahrádkáře to pochopitelně není zrovna příjemná návštěva. Jezevec ovšem jen využívá snadno dostupnou potravu.

O jezevcích se někdy mluví jako o samotářských zvířatech. Jenže tak jednoduché to není. Například ve Velké Británii běžně žijí ve skupinách, které mohou tvořit několik dospělých jedinců a jejich mláďata. Společně obývají jezevčí hrad, vzájemně se očichávají, čistí si srst a udržují mezi sebou sociální vazby. To ale neznamená, že by všechno podnikali společně. Za potravou vyrážejí většinou jednotlivě.

Ve střední Evropě, tedy i u nás, mohou být skupiny menší a jezevci někdy žijí jen v párech nebo samostatně. Záleží především na množství potravy a vhodných úkrytů. Důležitou roli v jejich životě hraje čich. Jezevci mají pachové žlázy a jejich prostřednictvím si předávají informace o své přítomnosti. Označují okolí nor, hranice území, ale také jeden druhého. Pro nás je lesní pěšina prostě pěšina. Pro jezevce může být plná pachových zpráv, ze kterých pozná, kdo tudy nedávno prošel.

A přestože mají pověst spíše tichých zvířat, dokážou vydávat různé zvuky. Od funění a vrčení až po kňučení nebo hlasité projevy při konfliktech. Zvlášť mláďata bývají poměrně hlasitá.

Rozmnožování jezevců má jednu zvláštnost, kterou u našich savců nevidíme zase tak často. Samice se mohou pářit v různých obdobích roku, ale vývoj zárodků se po určité době pozastaví. Tomuto jevu se říká odložená nidace neboli embryonální diapauza. Díky ní se mláďata rodí zpravidla koncem zimy nebo na začátku jara, bez ohledu na to, kdy k páření došlo. Nejčastěji přicházejí na svět dvě až tři mláďata, počet ale může být i jiný.

Malí jezevci se rodí slepí a zpočátku jsou zcela odkázaní na matku. První týdny tráví v bezpečí podzemní komory, kde je samice kojí a zahřívá. Teprve později začnou prozkoumávat okolí nory.

Když už jsou mláďata trochu větší a začnou vylézat z nory, bývá kolem jejího vchodu docela živo. Malí jezevci se honí, pošťuchují, koušou se a občas se do sebe pustí tak, že to vypadá na pořádnou rvačku. Za chvíli už ale zase běhají jeden za druhým. Při takovém dovádění si mimo jiné zkoušejí, co si mohou k ostatním dovolit, a učí se různým způsobům chování, které se jim budou později hodit.

Rostou poměrně rychle a na podzim už se velikostí dospělým jezevcům docela blíží. Neznamená to ale, že by se všichni hned odstěhovali. Někteří zůstávají v rodném jezevčím hradu i delší dobu, zatímco jiní se postupně osamostatní.

S příchodem podzimu mají jezevci kromě shánění běžné potravy ještě jeden důležitý úkol. Pořádně se vykrmit. Během léta a hlavně na podzim si vytvářejí zásoby tuku, ze kterých potom v zimě čerpají. A na jejich vzhledu je to znát. Jezevec, který na jaře vyleze z nory poměrně hubený, může být před zimou pěkný cvalík. Někdy váží i o několik kilogramů víc než na jaře.

V zimě pak tráví mnohem více času v noře. Někdy z ní celé týdny téměř nevychází, zvlášť když napadne sníh a udeří silné mrazy. Nejde ale o pravou hibernaci, jakou známe například u ježků.

Jezevec upadá spíše do zimního klidu. Jeho tělesné funkce se mohou zpomalit, ale tělesná teplota neklesá tak výrazně jako u skutečných hibernantů. Dokáže se probudit a za příznivého počasí vyrazit ven, třeba i uprostřed ledna.

V mírných zimách může být aktivní poměrně často. A naopak v chladnějších oblastech se jeho zimní odpočinek značně prodlužuje. Není proto nic neobvyklého, když myslivci nebo lidé s fotopastmi zaznamenají jezevce i v zimních měsících.

Dospělý jezevec není zrovna snadná kořist. Je silný, má mohutné čelisti, ostré zuby a dokáže se velmi urputně bránit. Když nemá možnost utéct, může být nebezpečným protivníkem i pro podstatně větší zvíře.

V minulosti ho lidé dokonce využívali při krutých zápasech se psy, známých jako badger-baiting. Jezevec byl uvězněn a psi na něj útočili. Tato praktika byla oblíbená zejména v Británii, než ji zákony zakázaly. Právě schopnost jezevce dlouho se bránit byla jedním z důvodů, proč ho lidé k takovému týrání zneužívali.

V přírodě mohou jezevce ulovit například vlci nebo rysi, především pokud jde o mladé či oslabené jedince. Mláďata jsou pochopitelně zranitelnější. Pro dnešní jezevce ale představuje velké nebezpečí člověk, a to i tehdy, když jim vůbec nechce ublížit. Stačí obyčejná silnice.

Jezevci se při nočních výpravách pohybují po poměrně stálých trasách a silnice často protínají jejich území. Proto patří mezi zvířata, která poměrně často končí pod koly automobilů. Dalším problémem může být zástavba krajiny, ničení nor nebo úbytek vhodných míst k životu. Přesto je jezevec lesní jako druh v Evropě stále poměrně rozšířený a není celosvětově považován za ohrožený vyhynutím.

Jezevec provází člověka už velmi dlouho. V minulosti se lovil kvůli masu, tuku i kožešině. Jezevčí sádlo se používalo v lidovém léčitelství, přestože řada účinků, které mu lidé přisuzovali, nemá vědecké opodstatnění. Známé byly také výrobky z jeho srsti. Například kvalitní holicí štětky se tradičně vyráběly právě z jezevčích chlupů, protože dobře zadržují vodu a vytvářejí pěnu.

A pak je tu zvláštní pověst jezevce jako tvrdohlavého, mrzutého a trochu nevrlého obyvatele lesa. V pohádkách a příbězích bývá často zobrazován jako starý samotář, který chce mít především svůj klid. Ve skutečnosti ale není vůči člověku nijak zvlášť útočný. Pokud má možnost, raději se mu vyhne. Nebezpečný může být hlavně tehdy, když je zahnaný do kouta, zraněný nebo se někdo pokouší dostat k jeho mláďatům.

U nás je jezevec zároveň lovnou zvěří. Jeho lov upravují myslivecké předpisy a stanovená doba lovu. To ovšem nic nemění na tom, že jde o důležitou součást lesních ekosystémů. Svým hrabáním mění půdní prostředí, přispívá k rozkladu organických zbytků a jeho opuštěné nory mohou využívat další živočichové. Někdy se o části nor dělí například s liškami, i když obě zvířata nemusí být zrovna nadšenými sousedy.

Na jezevci je zvláštní ještě jedna věc. Může žít nedaleko lidského obydlí celé roky, aniž by o něm jeho sousedé měli tušení. Stačí remízek, zarostlý svah nebo klidnější okraj lesa s vhodnou půdou. Pokud má kde vyhrabat noru a v okolí najde dost potravy, nemusí se lidské civilizaci vyhýbat nijak velkým obloukem.

O jeho přítomnosti někdy prozradí víc než samotné zvíře vyšlapané stezky, vyhrabaná hlína před norou nebo charakteristické jamky s trusem. Pozorování jezevců ovšem vyžaduje trpělivost. A také určitou ohleduplnost. Sedět dlouhé hodiny přímo před obývanou norou, svítit dovnitř nebo se pokoušet nalákat mláďata ven rozhodně není dobrý nápad. Mnohem lepší je nechat jezevce na pokoji.

Možná právě v tu chvíli, kdy se člověk večer vrací z procházky a má pocit, že v lese už se nic neděje, vylézá někde ze svahu pruhovaná hlava. Jezevec se chvíli rozhlíží, očichává vzduch a pak se vydá svou obvyklou cestou za potravou. Ráno po něm zůstane jen pár stop v blátě. A člověk, který půjde kolem, si jich nejspíš ani nevšimne.

Zdroje:

https://ekolist.cz/cz/publicistika/priroda/jezevec-lesni-mistr-tajnych-chodeb

https://temata.rozhlas.cz/jezevec-lesni-7946591

https://www.stoplusjednicka.cz/jezevec-lesni-skryvajici-se-pan-podzemnich-hradu

https://www.npsumava.cz/wp-content/uploads/2020/10/jezevec-lesni.pdf

https://www.myslivost.cz/Casopis-Myslivost/MYSLIVOST-Straz-myslivosti/2019/Leden-2019/Jezevec-lesni-Socialni-a-teritorialni-chovani