John Wesley Hardin, syn kazatele a jeden z nejnebezpečnějších pistolníků, pak se stal právníkem

John Wesley Hardin se narodil 26. května 1853 v Bonhamu v Texasu. Otec James Gibson Hardin byl metodistický kazatel, učitel a později také právník. Syn dostal jméno po Johnu Wesleym, zakladateli metodismu. V rodině, která si zakládala na víře, vzdělání a určité společenské vážnosti, se tedy narodil chlapec, jehož jméno mělo připomínat náboženskou kázeň, mravnost a duchovní řád. Jenže z Johna Wesleyho Hardina se měl stát muž, kterého si Amerika zapamatovala úplně jinak - jako jednoho z nejkrvavějších pistolníků texaského pohraničí.

Hardinovo dětství se neodehrávalo v klidné, usazené krajině. Texas poloviny 19. století byl drsný prostor, kde se mísila víra, chudoba, rodinná čest, rasové napětí, zbraně a politika občanské války. Když Hardin dospíval, Amerika právě procházela jedním z nejbolestivějších období svých dějin. Občanská válka skončila, Jih byl poražen a Texas se ocitl v éře rekonstrukce. Pro mnoho bělochů z bývalých konfederačních států to byla doba ponížení, hněvu a odporu vůči federálním úřadům.

Hardin v takovém prostředí nevyrůstal jako nevinný chlapec odříznutý od násilí. Zbraně byly běžnou součástí života. Spory se často neřešily soudem, ale osobně. Rodina, pověst a odvaha znamenaly víc než zákon napsaný někde daleko. A právě v takovém světě se z citlivého, chytrého, ale prudkého mladíka začal rodit muž, který později sám sebe líčil jako člověka, jenž nikdy nezabil nikoho, kdo si to podle něj nezasloužil.

Hardin se ani později neviděl jako vrah. V jeho vlastním vyprávění byl téměř vždy napadený, vyprovokovaný, ohrožený nebo donucený jednat. Jenže když se na jeho život člověk podívá s odstupem, vidí spíš něco jiného - mladíka, který se velmi brzy naučil, že revolver může být odpovědí na skoro každou urážku, strach nebo konflikt.

Hardinova cesta k násilí nezačala až v dospělosti. Podle jeho vlastních vzpomínek zabil poprvé už jako patnáctiletý. Šlo o konflikt s bývalým otrokem, často uváděným pod jménem Mage. Přesné okolnosti případu jsou nejasné a u Hardina je to problém skoro pořád. Velká část jeho života se dochovala skrze jeho vlastní autobiografii, pozdější novinové články, soudní záznamy a vzpomínky lidí, kteří sami často přikrášlovali.

Mladý Hardin po prvním zabití nezůstal doma a nečekal na spravedlnost. Dal se na útěk. A útěk se postupně stal jeho přirozeným způsobem života. Nebyl to dobrodružný život psance, jaký později vykreslovaly westerny. Byl to život člověka, který nevěděl, kdy ho někdo pozná, udá, zatkne nebo rovnou zastřelí. Takový život z člověka snadno udělá ještě nebezpečnější bytost, než jakou byl na začátku.

V roce 1871 byl Hardin zatčen v souvislosti se zabitím městského maršála Labana Johna Hoffmana ve Wacu, ale vinu popíral. Při eskortě se mu podařilo uprchnout. Podle jeho vlastní verze byl cestou týrán jedním z policistů, Jimem Smalleym, a při vhodné příležitosti ho zastřelil. I tady platí, že Hardinovo líčení je nutné brát jako obhajobu člověka, který měl silný zájem vykreslit sebe jako oběť okolností. Přesto tahle epizoda dobře ukazuje, jak rychle se jeho život proměnil v řetěz zatčení, útěků a další krve.

Texas po občanské válce nebyl klidnou zemí se stabilním právem. Naopak. Byla to oblast plná mužů, kteří prošli válkou, ztratili majetek, nenáviděli vítězný Sever a často odmítali autoritu nových úřadů. Násilí nebylo výjimkou, ale běžným pozadím života.

V texaském pohraničí tehdy fungovala zvláštní směs osobní cti, rodinných vazeb a ozbrojené sebeobrany. Kdo měl pověst slabocha, mohl se rychle stát terčem. Kdo měl pověst nebezpečného muže, tomu se ostatní raději vyhnuli. Hardin tenhle systém pochopil velmi brzy. Jeho pověst nebyla jen vedlejším produktem násilí. Byla to i ochrana. Čím víc se o něm říkalo, že je rychlý a nemilosrdný, tím větší váhu mělo jeho jméno.

Jenže taková pověst má i druhou stranu. Nutí člověka ji neustále potvrzovat. Muž, o němž se říká, že nikdy neustoupí, si pak těžko může dovolit ustoupit. Muž, který žije z obrazu tvrdého pistolníka, se snadno dostane do situace, kdy i obyčejná hádka u stolu znamená otázku života a smrti.

Hardin nebyl jediný násilník své doby. Ale i mezi nimi vynikal. Bývá označován za jednoho z nejproslulejších zabijáků a rychlých střelců texaského pohraničí a údajně mezi lety 1868 a 1877 zabil nejméně 21 mužů. Některé zdroje mu připisují ještě vyšší počet obětí, sám Hardin mluvil o více než čtyřiceti. Přesné číslo ale pravděpodobně nikdy znát nebudeme.

Hardin nebyl typický lupič bank ani muž, který by se živil jen přepadáváním. Často pracoval jako kovboj, pohyboval se kolem stád dobytka a zapadal do světa honáků, kteří hnali stáda z Texasu na sever. Tenhle svět byl sám o sobě drsný. Dlouhé týdny v sedle, špatné jídlo, málo spánku, nebezpečí ze strany počasí, zvířat i lidí. A pak města jako Abilene, kam dorazili muži po namáhavé cestě s penězi v kapse a chutí pít, hrát a vybít ze sebe napětí.

Právě v takovém prostředí se Hardin cítil doma. Uměl jezdit, střílet, hrát karty, pohybovat se mezi ostrými muži a rychle vycítit hrozbu. Nebyl hloupý rváč. Naopak, mnozí ho popisovali jako inteligentního, pohotového a schopného člověka. O to nebezpečnější byl. Nebyl to opilý křikloun, který má štěstí jednou. Byl to muž, který se z násilí naučil udělat instinkt.

Jeho konflikty ale často působí až absurdně malicherně. V Hardinově životě se opakují hádky u karet, spory kvůli urážkám, potyčky s muži zákona, rasově motivované násilí i situace, kdy se z obyčejné provokace během pár vteřin stala smrt. V pozdějších legendách se z toho vyrobil obraz téměř nadlidského pistolníka. Jenže za tím obrazem byli skuteční mrtví lidé.

Na jednu stranu je jeho život historicky fascinující. Na druhou stranu není možné ho líčit jen jako dobrodružného kovboje s koltem. Byl to člověk, kolem něhož se velmi často umíralo.

Jedna z nejslavnějších kapitol Hardinova života se spojuje s městem Abilene v Kansasu. Abilene bylo tehdy dobytkářské město, místo, kde se střetával obchod, alkohol, hazard a násilí. Do takového města přijížděli kovbojové po dlouhých cestách a městské úřady se snažily udržet alespoň základní pořádek.

V Abilene působil i Wyatt Earp, později jedna z nejslavnějších postav Divokého západu. Hardin a Earp se skutečně pohybovali ve stejném prostoru a pozdější tradice z toho vytvořila řadu historek. Nejznámější je ta, podle níž Hardin v hotelu zastřelil muže jen proto, že příliš hlasitě chrápal. Potom měl údajně uprchnout před Earpem oknem, částečně oblečený. Tahle historka se často opakuje, ale je nutné dodat, že její přesná pravdivost je sporná.

Podobně opatrně je potřeba zacházet i s tvrzením, že Wyatt Earp považoval Hardina za nejrychlejšího pistolníka, jakého kdy viděl. Takové výroky se u legend Divokého západu často šířily ústně, měnily se a později byly zapisovány lidmi, kteří dobře věděli, že čtenáři chtějí silný příběh. Přesto je zřejmé, že Hardin měl mimořádnou pověst už za života. Nebyl to člověk, kterého by ostatní brali na lehkou váhu.

Abilene je zajímavé i tím, že ukazuje rozdíl mezi legendou a skutečností. Filmový western by z Hardina a Earpa udělal dva muže stojící proti sobě v prázdné ulici. Skutečnost byla spíš zmatená, zakouřená, hlučná a plná polopravd. Opilí kovbojové, herny, hotely, šerifové, zástupci, svědci, kteří si protiřečí.

Jedním z nejdůležitějších momentů Hardinova života bylo zabití zástupce šerifa Charlese Webba v roce 1874. Právě tento případ se stal klíčovým pro jeho pozdější dopadení a odsouzení. Webb byl zástupcem šerifa v okrese Brown a Hardin ho zastřelil v Comanche v Texasu. Tvrdil, že Webb vytáhl zbraň první. Jenže podle jiných výpovědí byla situace jiná a Hardin se ocitl na útěku před zákonem s ještě větší naléhavostí než dřív.

Po Webbově smrti vypuklo násilí i proti Hardinovým příbuzným a lidem z jeho okolí. To je další část příběhu, která připomíná, že tehdejší spravedlnost často nebyla jen věcí soudu. Msty, lynčování a kolektivní tresty nebyly ničím neobvyklým. Hardinova pověst tím ještě potemněla. Už nebyl jen nebezpečný mladý pistolník. Byl jedním z nejhledanějších mužů Texasu.

V roce 1875 vypsal texaský guvernér odměnu 4000 dolarů za jeho dopadení. Na tehdejší dobu to byla obrovská částka a jasný signál, že úřady chtějí Hardina dostat za každou cenu.

Hardin utekl z Texasu a nějaký čas se skrýval pod falešným jménem. Používal jméno James nebo John W. Swain a pohyboval se mimo dosah lidí, kteří ho znali. Jenže psanec s takovou minulostí se nemohl schovávat navždy. Stopy, dopisy, známí a rodinné vazby nakonec pomohly texaským rangerům zjistit, kde se nachází.

Hardin byl zatčen 24. srpna 1877 ve vlaku v Pensacole na Floridě. Akci vedl texaský ranger John B. Armstrong ve spolupráci s dalšími muži zákona. I tahle událost se později obalila legendami. Podle jedné verze se Hardin pokusil tasit revolver, ale zbraň se mu zachytila o šle nebo oděv, takže byl přemožen dřív, než mohl vystřelit. Podle Hardinovy vlastní verze byl zajat v méně dramatických okolnostech. Jisté je, že muž, který roky unikal zákonu, byl konečně v rukou spravedlnosti.

Jeho dopadení mělo téměř symbolický význam. Hardin nebyl obyčejný hledaný muž. Byl legenda ještě před vlastním procesem. Pro Texas Rangers představovalo jeho zatčení velký úspěch. Pro veřejnost to byl důkaz, že i člověk s pověstí téměř nepolapitelného zabijáka může skončit v poutech.

V roce 1878 byl Hardin odsouzen za zabití Charlese Webba k 25 letům vězení. Tím skončila první, nejkrvavější část jeho života. Bylo mu pětadvacet let. Většinu dospělého života měl teprve před sebou, ale už za sebou nechal tolik násilí, že by to vydalo na několik lidských osudů.

Hardin byl poslán do věznice v Huntsville. Člověk by čekal, že tam rychle zdivočí ještě víc, nebo že se pokusí vrátit ke starému způsobu života. A skutečně se objevily pokusy o útěk a podezření z plánů, jak se dostat ven. Jenže postupem času se s Hardinem stalo něco zvláštního.

Začal číst, vzdělávat se a studovat právo. Ve vězení se údajně věnoval i náboženským knihám a působil jako dozorce nebo organizátor nedělní školy. Tady se jeho život dostává do paradoxní roviny. Syn kazatele, který se stal zabijákem, se za mřížemi znovu vracel ke knihám, víře a zákonu. Neznamená to, že se z něj stal svatý. Ale ukazuje to, že Hardin nebyl primitivní člověk bez rozumu. Byl schopný disciplíny, studia i dlouhodobého úsilí.

Ve vězení také trpěl zdravotními problémy. Dřívější zranění se mu vracela a podle některých záznamů byl určitou dobu vážně nemocný. Dlouhých sedmnáct let za mřížemi ho fyzicky i psychicky změnilo. Když se dostal ven, už nebyl tím mladým prchajícím pistolníkem z počátku sedmdesátých let.

Byl propuštěn v roce 1894. Divoký západ, jak ho znal, mezitím mizel. Státy byly lépe propojené železnicí, města rostla, úřady sílily a starý svět honáků, psanců a rychlých revolverů už ustupoval modernější Americe. Hardin vyšel z vězení jako muž, který patřil do minulosti.

Po propuštění se Hardin pokusil začít nový život. Složil právnické zkoušky a stal se advokátem. Tohle působí skoro neuvěřitelně - muž, který byl odsouzený za vraždu a měl na svědomí desítky násilných incidentů, se najednou pohyboval ve světě paragrafů, soudů a právních argumentů.

Jenže v Americe 19. století nebyla taková proměna úplně nemožná. Hardin byl vzdělaný, uměl mluvit, znal zákon a dokázal na lidi působit. Navíc měl jméno, které vyvolávalo pozornost. Pro některé mohl být odpudivý, pro jiné fascinující.

Problém byl v tom, že Hardin nedokázal úplně opustit staré návyky. Po propuštění se pohyboval v El Pasu, pil, hrál hazardní hry, stýkal se s pochybnými lidmi a znovu se dostával do konfliktů. Možná si přál být právníkem, ale pořád v něm zůstával muž, který většinu života přežil díky zbrani, rychlé reakci a ochotě jít až do krajnosti.

Jeho manželka Jane zemřela během jeho věznění. Hardin se později znovu oženil, ale jeho osobní život nebyl klidný. V El Pasu se zapletl do sporů, které postupně vedly k jeho konci.

Dne 19. srpna 1895 seděl John Wesley Hardin v Acme Saloonu v El Pasu a hrál kostky. Bylo mu dvaačtyřicet let. Za sebou měl dětství v kazatelské rodině, první zabití v patnácti, roky útěků, pověst nelítostného střelce, zatčení ve vlaku, sedmnáct let vězení a krátký pokus stát se advokátem.

Do saloonu vstoupil John Selman starší, muž se stejně temnou minulostí, bývalý psanec a později strážce zákona. Mezi Hardinem a Selmanovými už předtím existovalo napětí. Hardin měl konflikt se Selmanovým synem, který zatkl Hardinovu známou. Podrobnosti se v různých líčeních liší, ale výsledek byl jednoznačný.

Selman přišel k Hardinovi zezadu a střelil ho do hlavy. Poté do něj podle dobových zpráv vystřelil ještě několikrát. Hardin zemřel na místě. Muž, který přežil tolik přestřelek a údajně dokázal tasit rychleji než většina protivníků, neměl tentokrát šanci. Nebyl to slavný souboj tváří v tvář. Nebyla to filmová scéna na prašné ulici. Byl to výstřel zezadu v saloonu.

Právě v tom je konec Johna Wesleyho Hardina tak výmluvný. Divoký západ si později rád namlouval, že jeho pistolníci umírali v čestných duelech, s rukou nad koltem a očima upřenýma do očí protivníka. Ve skutečnosti mnoho z nich skončilo mnohem obyčejněji a špinavěji - zezadu, opilí, překvapení, v hádce, v saloonu, bez poslední velké věty.

Hardin sám tvrdil, že zabil přes čtyřicet lidí. Některé zdroje uvádějí, že mu bylo připisováno dvacet, třicet, čtyřicet i více obětí. Britannica uvádí nejméně 21 zabitých mužů v období let 1868–1877. Historici opatrnější než dobové legendy se většinou drží nižších čísel, protože část Hardinových tvrzení nelze spolehlivě ověřit.

To ale jeho příběh nijak nezlehčuje. I kdyby platilo „jen“ nejnižší doložené číslo, stále by šlo o mimořádně násilný život. Navíc nejde jen o počet. Důležitý je způsob, jakým se Hardin k násilí vztahoval. V jeho vlastním pohledu byla většina zabití ospravedlnitelná. On sám se stylizoval do role muže, který střílel jen tehdy, když musel. Jenže právě to bývá u podobných postav nejnebezpečnější - schopnost proměnit vlastní prudkost, strach a agresi v příběh o nutné sebeobraně.

Hardin nebyl jediný, kdo si tímto způsobem upravoval vlastní minulost. Celý Divoký západ byl později převyprávěn tak, aby působil romantičtěji. Z vražd se staly souboje. Z opilých hádek se staly legendární střety. Z mužů, kteří často zabíjeli z malicherných důvodů, se stali pistolníci s kodexem cti.

U Hardina je ale rozdíl v tom, že jeho krvavá pověst byla extrémní už ve své době.

Když Hardin v roce 1895 zemřel, starý Divoký západ už mizel. Stále existovalo násilí, stále existovali ozbrojení muži, ale éra dobytkářských měst, velkých útěků a pistolnických legend se uzavírala. Amerika vstupovala do modernější doby. Z bývalých psanců se stávaly postavy knih, novinových seriálů a později filmů.

Hardin se do téhle proměny hodil dokonale. Byl dost skutečný na to, aby děsil, a dost legendární na to, aby fascinoval. Jeho jméno přežilo nejen proto, že zabíjel, ale proto, že jeho život vypadal jako temná verze amerického mýtu - syn zbožné rodiny, který se místo kazatele stal pistolníkem; muž zákona vzdělaný ve vězení; člověk, který tvrdil, že jednal spravedlivě, zatímco za sebou nechával mrtvé.

Možná právě proto je John Wesley Hardin tak silnou postavou dějin Divokého západu. Není to čistý padouch z románu ani hrdina s koltem. Je to připomínka doby, kdy hranice mezi osobní ctí, strachem, pomstou a vraždou byla nebezpečně tenká. A také připomínka, že legenda někdy nevzniká proto, že byl člověk velký, ale proto, že po něm zůstalo příliš mnoho krve.

Zdroje:

https://allthatsinteresting.com/john-wesley-hardin

https://eu.amarillo.com/story/lifestyle/2024/04/07/bridges-john-wesley-hardins-bloody-legacy-as-gunfighter-lives-on/73178613007/

https://www.tshaonline.org/handbook/entries/hardin-john-wesley

https://www.britannica.com/biography/John-Wesley-Hardin

https://www.ebsco.com/research-starters/history/john-wesley-hardin

https://authentictexas.com/john-wesley-hardin/