Článek
Eocénní kytovec na souši
Svět eocénu před 56 miliony lety byl odlišný od našeho, kde se střídá chlad a teplo. Hladina oceánů byla tehdy vyšší, neexistovaly trvalé polární ledovce. V atmosféře se vyskytovalo více oxidu uhličitého, díky čemuž byl na pobřeží dostatek bujné vegetace a teplo v oceánech. Teplo jak ve vodě, tak na souši, to bylo něco, co bylo pro Maiaceta ideálními podmínkami pro život. Měl tu dostatek potravy, zároveň si mohl na pláži odpočinout.
V eocénském období existoval jeden jediný oceán jménem Tethys. Sestával z rozsáhlých mělčin, lagun, které byly chráněny útesy, a písčitým, popř. bahnitým pobřežím. Voda byla v té době plná planktonu a výrazně teplá. Nebyla nijak čistá, byla zakalená.
Ve světě, kde Maiacetus žil, existovali koráli, travné louky pod mořskou hladinou. Žili tu žraloci, obrovské želvy, či krokodýli. Maiacetus se pohyboval spíše u dna, kde mohl využít i skrýše a stíny v případě pronásledování dravcem. Lovil převážně v mělké vodě.
Na pobřeží se nacházely keře, nebyla nouze o tropické stromy a mangrovové porosty. Díky tomu, že kořeny stromů dosahovaly až na dno mělkých vod, poskytovaly skvělý úkryt a ochranu pro mláďata zdejších ryb, stíny a prostředí, kde mohl Maiacetus jako tvor, který přecházel mezi vodou a souší, žít.
Ilustrační obrázek
Maiacetus vnímal při plavbě ve vodě vlnící se trávu, sluneční paprsky a nijak výrazně hlubokou vodu. Pohyboval se jako vydra, svým plaváním vířil sediment na dně. Ve vodě měl svůj lovecký revír, souš měl jako útočiště. I když pro něj byla výhoda, že se mohl hýbat jak ve vodě, tak na souši, ani v jednom prostředí pro něj nebylo úplně bezpečno. Přes všechno riziko ovšem eocén nabízel dokonalé prostředí pro evoluci těchto tvorů. Mělčiny byly pro tyto tvory jakousi ,,plaveckou školou“, na souši se zrodil nový život a prostředí bylo takové, aby se mohl Maiacetus kdykoliv skrýt. A k tomu teplý, nebo spíš horký vzduch.
Dosahoval délky necelé 3 metry, vážil téměř 400 kg. Jeho tělo bylo protáhlé se silnými, krátkými končetinami. Ty mu umožnily chůzi po souši, unesly váhu těla. Ve vodě sloužily jako ploutve. Měl velkou lebku s ostrými zuby, na špičce čenichu měl nosní otvory. Pravděpodobně byl masožravcem, jako potrava mu posloužili měkkýši, malí obratlovci, korýši, malí plazi a menší ryby. Zřejmě používal taktiku rychlého výpadu na kořist, nebyl lovcem, který by dlouho pronásledoval svou vyhlédnutou kořist. Pod vodou dokázal vyvinout celkem velkou rychlost, ovšem ještě ne takovou, jakou má třeba delfín.
Tento tvor byl proslaven zejména tím, že byly nalezeny dva jeho exempláře, z nichž jedním byla zřejmě gravidní samice s plodem uvnitř. Pravděpodobně to byla první nalezená kostra pravěké velryby. Kromě toho kostřička mláďata ukázala, že mládě bylo otočené hlavou ven, což svědčilo pro fakt, že Maiacetus rodil na souši.
Konkurence na souši a ve vodě
Protože sdílel dvoje prostředí, měl také více nepřátel. Kromě něj v eocénu žil také Ambulocetus, což byla další ,,chodící velryba“, ranní Basilosauridae a další sladkovodní kytovci. Ohrožení mohl očekávat ze strany žraloků, krokodýlů a větších velryb.
I když se žraloci, ani větší velryby na souš nedostali, před krokodýly nebyl Maiacetus plně chráněn. Přece jen se na souši pohyboval pomaleji než ve vodě, kde byl obratnější. Proto se i na souši zdržoval blízko vody, aby v případě potřeby mohl uniknout. Ve vodě se mohl proplétat mezi kameny a úkryty, popř. nehybně počkat u dna, dokud nebezpečí nepropluje okolo něj. Kromě krokodýlů na souši mohl narazit na primitivní šelmy a vzdálené předchůdce sudokopytníků. Ti představovali riziko především pro rodící samice a mláďata, která byla nejzranitelnější.
V pozdějším období eocénu se potravní řetězce měnily. Vodní kytovci se vyvíjeli a byli rychlejší, stejně tak jako vyhlédnutá potrava. Postupně se u kytovců vyvinul vyvíjel silný ocas, kterým jim umožnil dlouhodobé a rychlejší plavání, což Maiacetoviznesnadnilo pronásledování kořisti, na dlouhé tratě nebyl přizpůsoben. Mimo to se většina tvorů, žijících na vodě i na souši zároveň přesouvala více do vody, takže na souši zůstali predátoři, představující větší riziko pro mladé. Tudíž už i porod nové generace byl rizikový. S proměnou eocénu postupně také mizely laguny a prostředí, na které byl Maiacetus zvyklý.
I když neměl Maiacetus přímého následníka, patřil do skupiny, která vedla k vývoji dnešních velryb.
Zdroje:
