Článek
Jako malá jsem si neuměla představit, čím budu, až vyrostu. Moje dětské sny typu princezna a mořská víla nahradily krátkodobé cíle, jakože jeden měsíc kosmetička, pak kadeřnice, následovala masérka atd. Já opravdu nevěděla, čím bych chtěla být. V rodině byl kladen důraz alespoň na maturitu, takže jsem vyhledávala maturitní obory. Ovšem, když se mi něco zalíbilo, tak byl problém – obor byl vyučován na soukromé škole, což jsem rozhodně nechtěla. Vystudovala jsem tedy střední ekonomickou, nějak jsem odmaturovala a zvažovala, co budu dál dělat. V oboru jsem pracovat nechtěla, takže to chtělo zaměření na jinou oblast.
Jelikož snad každá vysoká v době mého rozhodování požadovala přijímací zkoušky ze společenských věd, které jsem nestudovala, rozhodla jsem se pro přípravný kurz v Praze, na kterém jsem se měla naučit potřebné základy filosofie, politologie, psychologie a sociologie. Kurz jsem absolvovala s certifikátem a hurá na vysokou. Pardon, na vyšší odbornou. Stále jsem totiž nevěděla úplně, co se svým životem a představa, že by mi ve jménu figurovala za příjmením písmenka, byla neskutečně lákavá. Říkala jsem si, že to musí znamenat něco, že člověk už je fakt na úrovni. Já bláhová….
Díky rodinné situaci jsem se nakonec rozhodla pro pomáhání lidem v sociální oblasti, takže vzhůru na něco, co je zaměřené takto. Ačkoliv jsem měla občas problémy do sebe ,,nahustit“ spoustu látky a chvílemi jsem měla chuť to vzdát, nakonec jsem dostudovala a mohla si připsat ta pověstná tři písmenka „DiS.“ za jméno. Nedalo mi to a rozhodla jsem se, že bych si chtěla ještě v tom samém oboru dodělat bakaláře. Prozkoumala jsem vysoké školy, které měly výborné reference, úspěšně složila zkoušky a začala studovat na další titul. Samozřejmě opět problémy s některými předměty, ale kdo je neměl. Když už jsem se na to dala, tak jsem musela bojovat. Tři roky na vysoké škole uběhly jako voda a já se po složených státních zkouškách (čert vem, že jsem je dělala na podruhé), stala Bc. Někteří by namítli, že už by jim toto stačilo a šli by do práce, já se ale viděla s titulem Mgr. Taková sběratelka titulů. Spousta přednášejících, kteří měli pět titulů před jménem a pět titulů za jménem, to mi hrozně imponovalo. Ale nakonec jsem si řekla, že si vystačím s Mgr.
Následoval stejný kolotoč jako před dvěma lety. Přijetí, zkouškové období, k tomu musela být i absolvovaná nějaká ta praxe a na konci státní zkoušky. Již během studia jsem absolvovala praxi v nejmenované organizaci, kde jsem pozorovala, jak to vypadá v běžném provozu, co je potřeba ovládat, čím by měl člověk disponovat. Viděla jsem pracovnice v sociálních službách při přímé péči o klienty a říkala si, že třeba těm bych jednou mohla velet. Již během praxe se mě dotazovali, zda bych nechtěla k nim do týmu, jelikož jedna pracovnice odchází do důchodu. Zajásala jsem a nadšeně kývla. Super, ještě studuju a už mám možnost práce. To se nepoštěstí každému. Navíc ze školy jsme odcházeli i s novinkami v sociální oblasti, můžu tedy zazářit, když bude něco potřeba.
Nutno dodat, že teorie ze školy je jedna věc, ale praxe je něco jiného. Vedení dokumentace měli v dané organizaci poněkud jiné, takže jsem si musela zvyknout na jiné věci a pouze příležitostně poukázat na to, že by se věci daly dělat efektivněji. U něčeho to bylo odsouhlaseno, jinde bylo naznačeno, že jsem moc akční a ať se věnuju své práci. Nechápala jsem to. Přece jsem Mgr. a musím vědět, o čem mluvím. To, co jim přednesu jako novinku, by snad měli uznat a použít pro zlepšení chodu organizace. Nebo ne?
Postupem času jsem se během porad týmu dostávala s ostatními pracovnicemi do křížku, jelikož pracovnice byly zvyklé na ,,zajeté věci“, já čerstvá Mgr. v oboru jsem byla přesvědčená, že se vším, co jsem se ve škole učila, je to přece daleko efektivnější a lepší, kolegyně se budou muset zkrátka přizpůsobit. Vůbec mi nedocházelo, že bych měla trochu ubrat plyn a vyslechnout názory kolegyní na danou věc. Panovalo ve mně přesvědčení, že když jsme se to učili takto ve škole, a já ze školy právě vyšla, tak by se mělo dát na to, co je nejnovější. Trochu zmodernizovat postup. S některými postupy jsem po domluvě s vedoucími měla obeznámit své oddělení. Vysvětlila jsem, co jak budou dělat nyní a jak se bude vše zaznamenávat. Narazila jsem ovšem na odpor. Pracovnice sice chápaly efektivitu, ale měly výhrady k tomu, jak by se měla daná práce vykonávat. Když ale navrhly jiné řešení, téměř jsem je nenechala domluvit, jelikož jsem měla naplánováno, že to uděláme dle mého návrhu a více se o tom nebudu bavit. Pracovnice mi na můj přístup sdělily, že z jejich zkušeností se nejvíce osvědčil jiný přístup, se kterým všichni kromě mě souhlasili. Odvětila jsem jim, že zkušenosti možná mají, ale já jsem vedoucí, takže podle toho se taky bude jednat. Nakonec byl tedy zaveden můj navrhovaný a schválený postup, ale moje podřízené mě začaly nesnášet. Dávaly mi najevo, že jsem pro ně někdo, kdo tomu absolutně nerozumí. Jak nerozumí? Jsem vystudovaná, ony ne. Toto chování zašlo tak daleko, že mi v zaměstnání nebylo vůbec příjemně a poohlížela jsem se po něčem jiném.
Naskytla se mi příležitost u jiné organizace, kde hledali opět vedoucí oddělení, ale s menším počtem podřízených. Neváhala jsem a ihned se přihlásila na danou pozici. Vyzdvihla jsem svůj opěvovaný titul Mgr. a těšila se na pohovor. Nastudovala jsem si vše o organizaci, historii, reference a připravovala se na svůj den D. Při pohovoru jsem byla připravená ukázat jim, že mám organizaci prostudovanou skrz naskrz a mám vědomosti na to, abych danou pozici získala. Ovšem nebylo potřeba žádných vědomostí ani ukázkové odříkání všech zajímavostí o organizaci. Místo toho mě čekala modelová situace s určitým problémem u podřízených a jak bych toto řešila. Sdělila jsem své stanovisko, co bych zavedla a co bych po pracovnících požadovala. Poděkovali mi a rozloučili se s tím, že se mi ještě ozvou. Byla jsem si jistá, že se svým Mgr. titulem to mám v kapse.
Dlouho se ovšem neozývali, až jsem se odhodlala a do organizace zavolala sama. Sdělili mi, že přijali jinou zájemkyni, která měla pouze DiS., i když více zkušeností. Absolutně jsem nechápala, jak je to možné. Jak může místo vedoucí obsadit někdo, kdo má jen DiS., když já tu mám praxi a ještě ke všemu Mgr.? Mám přece vyšší titul. Požadovala jsem vysvětlení. Na to mi personální v organizaci sdělila pouze to, že zatímco já jsem navrhovala řešení, které bych rovnou aplikovala bez toho, že bych s pracovnicemi vše probrala, ona druhá zájemkyně nejdřív chtěla vše prodebatovat s podřízenými, zjistit, kde je problém a probrat možná řešení ke spokojenosti všech. Namítla jsem, že mám přece vyšší titul, k tomu by měli přihlédnout. Na to mi bylo odpovězeno, že titul sice mám, ale pracovní pozice není vždy jen o vědomostech a o titulu, ale i o schopnosti umět s druhými komunikovat a vyslechnout si jejich názory. A já se svým sebestředným chováním na pohovoru jasně ukázala, že přesně takovou schopnost vůbec nemám.
Dnes za takovou zkušenost děkuju. Donutilo mě to začít přemýšlet trochu jinak a život mě také mnohé naučil. Člověk po škole má často pocit, že je mistr světa a že všemu rozumí, všechno je jednoduché a pokud není, tak to vyřeší podle nějaké učebnicové poučky. Ale život o tom vůbec není a praktické zkušenosti jsou obvykle mnohem cennější než teoretické znalosti. Nejlepší je ale samozřejmě kombinace obojího.
Když se nyní setkám s někým, kdo se povyšuje jen na základě svého získaného titulu, tak se v duchu usměju, protože vidím sebe sama před mnoha lety. A přemýšlím, jestli ten člověk taky bude mít štěstí a zjistí, jak hloupý postoj to je, nebo jestli mu to vydrží celý život.
Anketa
Zdroj
Autorský text
