Článek
,,Žádné zařízení, zůstanete doma a já se o vás postarám.“
Zhruba nějak tak zněla odpověď Kateřiny, která se opět hádala s rodiči v obývacím pokoji. Jejím rodičům již bylo přes 80 let, bydleli ve větším bytě v prvním patře, ke kterému vedly schody. Bez možnosti výtahu. Pro oba bylo velkou pomocí zábradlí, kterého se mohli přidržovat. Pomáhali si oba ještě holí, aby měli oporu, po zdravotní stránce na tom nebyli nejlépe. Chtěli si podat žádost do zařízení, kde by měli svůj byt, ideálně s výtahem, aby se bez problémů dostali domů. Ovšem tohle Kateřina nechtěla ani slyšet. Jak jako do zařízení? Jak jako odejít z bytu?
Bylo pro ni nemyslitelné, aby její rodiče odešli do zařízení, kde by se o ně staraly pečovatelky. Přece to jsou její rodiče a ona jim má pomoct jako první člověk na celé zeměkouli. To nemyslí vážně, že by odešli. Ona péči o ně zvládne, nakoupí, pomůže s domácností, už si v duchu plánovala, jak všechno zorganizuje.
Jak její maminka, tak tatínek chápali, že se o ně dcera chce starat, byli jí za to vděční, ale uvědomovali si, že i když se bude snažit sebevíc, časem stejně bude potřeba větší péče a ona musí zajistit i svou rodinu. A pokud z toho nechce zešílet, bude muset obstarat minimálně výjezdy pečovatelek z dostupných pečovatelských služeb. To už se můžou rovnou nastěhovat do zařízení, kde budou mít vše po ruce. Navíc se často stávalo, že tatínek Kateřiny zapomínal, co kam dal, nebo co šel nakoupit, když se vydal do obchodu. O správných vchodových dveřích ani nemluvě, stávalo se, že se spletl. A maminka byla občas náladová, něco se jí nelíbilo, jednou něco potřebovala přinést, podruhé odnést, pak potřebovala, aby se jí někdo věnoval. I když si Kateřina uvědomovala, že to je náročné, odmítala přijmout fakt, že by rodiče prostě odešli do zařízení. Brala to jako svoje selhání z pozice dcery.
Jsem tu já, všechno zařídím. Nebo ne?
Nákupy, úklid, pomoc s hygienou. To se přece musí zvládnout úplně v pohodě. Rodiče nejsou tak nároční, takže to nebude problém. Alespoň to si Kateřina myslela. Ovšem zapomněla, že v práci končí vždy kolem 17:00 hod., takže ne vše, co rodiče potřebovali nakoupit, bylo v tu dobu k dispozici. Nechtěla si přiznat fakt, že kdyby měli nasmlouvaný nákup u pečovatelské služby, která by vše obstarala ráno, měli by vše, co chtěli. S rodiči se kvůli tomu již několikrát pohádala. Argumentovali, že jsou dospělí a je to jejich volba, ovšem nechtěli, aby si jejich dcera myslela, že se radši svěří někomu jinému než jí, a tak ustoupili. Kateřina kvůli nákupům a úklidu nakonec ustoupila taky, aby měli vše, co potřebují, ale víc povolit nechtěla. Stále měla před sebou ve vzpomínkách, jak ji jako dítě opečovávali a se vším pomáhali.
Takže nasmlouvat služby. Tudíž větší nákup jednou týdně, pomoc s úklidem. Pomoc s hygienou Kateřina odmítla, alespoň v tom chtěla rodičům pomoct. Rodiče se s ní nechtěli hádat, maminka doufala, že Kateřina přijde sama na to, že tohle není dlouhodobé řešení a tatínek většinou zapomínal, že vůbec někdo má přijít.
Ze začátku vše fungovalo, asi dva měsíce nákupy a úklid byly bez problémů. Později ovšem několik pečovatelek onemocnělo a služby byly buď omezenější, nebo v jiném intervalu, aby se vše dalo zvládnout. Kateřina si usmyslela, že po dobu, kdy bude výpadek těchto služeb, to vše rodičům zařídí. Aspoň rodiče uvidí, že když říká, že to zvládne, tak to zvládne.
Na nákupech v obchodě
Zvládala to s vypětím asi dva týdny, jelikož se vracela z práce o něco později. Úklid bytu následoval vždy poté, co se vrátila z obchodu, kde ovšem v pozdějších odpoledních hodinách již nebylo k dispozici to, co rodiče potřebovali. Ti dceři nijak nenadávali, maminka se smířila se s tím, že to zkrátka nemají a tatínek Kateřiny pro změnu zapomněl, že vůbec danou položku chtěl. Na úklid už si musela rozsvítit, utřít prach, vyluxovat, vytřít podlahu a umýt koupelnu. Fyzicky to bylo náročnější. Po dvou týdnech opět pečovatelky potvrdily návrat, takže nákupy a úklid byly v klasickou dobu, na kterou si rodiče zvykli.
Kateřina sama musela uznat, že tohle je pro rodiče lepší než to, že jim přijde ona sama nakoupit s faktem, že nekoupí vše. A úklid? Mají uklizeno dopoledne, odpoledne už se nenervují, že jim někdo přijde do bytu a nebudou mít svůj klid.
Proč jste nezavolali? Protože máš i svou rodinu, my se chceme zařídit sami
Byl to týden jako každý jiný. V pondělí ráno úklid v bytě, druhý den velký nákup. Další menší úklid se měl konat v pátek. Dva dny ovšem stačily k tomu, aby se Kateřině celý svět otočil vzhůru nohama. V pátek ráno jí volaly pečovatelky, že maminku našli v koupelně, kde seděla na zemi a naříkala bolestí. Dle všeho uklouzla, když se chtěla dostat do vany, protiskluzová podložka byla mimo dosah. Kateřinin tatínek nebyl doma, nevěděla, kde je. Pečovatelky přivolaly RZS, která si maminku převzala do péče a Kateřina mezitím začala hledat tatínka. Toho se jí podařilo objevit za pomoci sousedů, opět si totiž spletl vchodové dveře a neuměl si vysvětlit, proč mu nejdou klíče do zámku. Přivolanou RZS ignoroval. Že by se u něj mohla projevovat nemoc, Kateřinu v danou chvíli nenapadlo.
Maminku Kateřiny v nemocnici ošetřili, poležela si tam nějakou dobu a Kateřina ji chodila s tatínkem navštěvovat. Jemu ještě musela několikrát připomenout, co se vlastně stalo. Samotný lékař si vzal Kateřinu stranou a sdělil jí, že by bylo nejlepší, když by rodiče nechala umístit do sociálního zařízení, kde s nimi pracují odborníci. Péči by měli zajištěnou a zdravotnická pomoc v případě potřeby by byla nablízku. Kateřina nejprve seděla jako v mrákotách. Tohle jí řekli rodiče už dávno a ona je neposlouchala. Vždyť přece… Ale ona se o ně přece musí postarat, je to její povinnost vůči rodičům. Lékař ji vyvedl z její představy pomoci, která rodičům není úplně k prospěchu. Obstarat pomoc může, ale ne v dobu, kdy to chtějí rodiče. A už vůbec jim nebude k dispozici 24 hodin denně, aby hlídala, kdyby došlo ke zranění. Ať si to chce připustit nebo ne, pro její rodiče není dobré, že žijí takto.
Se slzami v očích, výčitkami a smutkem vyplnila po domluvě s lékařem formuláře pro přijetí do domova důchodců. I když věděla, že její rodiče tohle chtějí už nějakou dobu, nedokázala se s tím smířit. Alespoň nejen tak. Když jim oznamovala, že mají vyplněnou a podanou žádost do domova, tiše čekala, jak budou reagovat. Bude se její maminka zlobit, že to zařizuje až nyní? Když dlouho Kateřinina maminka nic neřekla, Kateřina zlomeně zašeptala: ,,Mami, promiň, já to už nezvládám. Měli jste pravdu.“ Její maminka se na ni usmála, vzala ji za ruku a povzbudivě stiskla. S tichým ,,Tak přece jen…“ Kateřinu objala.
Spousta lidí si nedokáže představit, že by rodiče umístila do zařízení, kde by měli zajištěnou péči a chce je nechat v jejich přirozeném prostředí, kde by mohli důstojně žít dál. Je ovšem potřeba si zjistit, co vše je možné očekávat v budoucnu, co bude potřeba zajistit, případně kde obstarat např. pomůcky na osobní hygienu. Je pochopitelné, že jsou zde i obavy, aby si rodič, který potřebuje péči a bude mu ji obstarávat někdo jiný než rodina, na dotyčného zvykl. Navíc taková péče je i finanční zátěží, což se ale dnes řeší pomocí příspěvku na péči, který je poskytován Úřadem práce člověku, který danou péči potřebuje. V případě, že pečující osobou je rodinný příslušník, má nárok na zkrácení pracovního úvazku ve svém klasickém zaměstnání, náhradní dobu pojištění pro důchod v případě odchodu ze zaměstnání nebo podporu v nezaměstnanosti po skončení péče o osobu blízkou.
Anketa
Zdroje:
Autorský text
