Článek
Manul: nejnaštvanější kočka světa, která přežívá tam, kde by jiní dávno vzdali
Když se na něj podíváte poprvé, možná vás napadne, že by se hodil spíš do dětského pokojíčku jako plyšák než do seznamu divokých šelem. Kulatá hlava, huňatý kožich, krátké nožky – zkrátka působí trochu nemotorně a komicky. Ale nenechte se zmást. Manul, známý také jako kočka stepní (Otocolobus manul), je tvrdý samotář, který se dokáže prosadit v prostředí, kde by většina jiných koček nepřežila ani pár dní.
Je to zvíře, které vypadá naštvaně skoro pořád, a možná má proč – žije v jedněch z nejnehostinnějších krajin naší planety. Od rozlehlých mongolských stepí přes tibetské hory až po sibiřské pustiny. Tam, kde fouká ledový vítr, kde sníh leží půl roku a potravy není nazbyt.
Plyšový kožich, který klame tělem
Manul je menší než běžná domácí kočka. Na délku má okolo půl metru, váží čtyři, někdy pět kilo. To, co z něj dělá na první pohled tak nápadné zvíře, je jeho neuvěřitelně hustá srst. Patří mezi kočky s nejhustším kožichem vůbec – každý chlup je dlouhý až sedm centimetrů a srst má hned několik vrstev. Díky tomu přežije v mrazech, při kterých by jiní savci dávno zmrzli.
Na ocase nosí tmavé pruhy a černou špičku, obličej zdobí bílé pruhy vedoucí od koutků očí k tvářím. Ale nejvíc zaujmou samotné oči. V kombinaci s tvarem hlavy a zbarvením srsti okolo nich dostává manul podivný výraz, který připomíná přísný pohled starého profesora nebo, chcete-li, permanentně naštvaného kocoura.
Manul mívá výraz věčně naštvané kočky
Kde se dá potkat – a proč o něm skoro nic nevíme?
Manul obývá ohromné území. Najdeme ho od Íránu přes Kazachstán, Mongolsko a Čínu až po západní Sibiř. Nejvíc mu sedí kamenité stepi a horské svahy ve výškách od jednoho do čtyř a půl tisíce metrů nad mořem. V těchto místech je málo krytu, takže si musí umět poradit jinak než rychlým během.
A právě proto je manul dodnes trochu záhadou. V přírodě se pozoruje hrozně těžko. Není ho skoro vidět – přes den se schovává, v noci vychází na lov. Pokud ho někdo zahlédne, většinou to je jen na okamžik, než zmizí v nějaké skalní rozsedlině. Zoologové tak znají manula spíš z fotopastí než z přímých setkání.
Příjemnou zprávou pro milovníky kočkovitých šelem však je fakt, že např. ostravská zoo se letos rozhodla pro opětovný chov manulů. V minulosti je už chovala, ale kvůli náročnosti a neúspěšným snahám o odchov svoji snahu vzdala. Nyní na to jde znovu a propracovaněji, tak nezbývá než doufat, že se tentokrát zadaří.
Lovec, který sází na trpělivost
Na rozdíl od geparda nebo rysa není manul žádný sprinter. Na jeho krátkých nohách by daleko neutekl. Jeho síla je v něčem jiném – ve schopnosti čekat a využít příležitost.
Jeho jídelníček tvoří hlavně malí savci: pišťuchy (malí příbuzní králíků), hraboši, sysli nebo tarbíci. Nezřídka uloví i ptáky nebo větší hmyz. K lovu používá taktiku, která se podobá spíš lišce než klasické kočce – vyhlédne si noru, trpělivě číhá a pak vyrazí v pravou chvíli.
Pokud se kořist nedá, spokojí se i s menší svačinkou, ale na přežití v tak drsných podmínkách potřebuje být úspěšný lovec. Málokdy se vydává na delší lovné výpravy, raději zůstává v okolí svých úkrytů.
Rodinný život a mláďata
Manulové nejsou zrovna společenští. Samci a samice se setkávají v podstatě jen během krátké doby páření. Když se úspěšně spáří, samice je březí něco přes dva měsíce a na jaře nebo začátkem léta rodí.
Ve vrhu bývá obvykle tři až šest mláďat. Ta se rodí slepá a úplně bezbranná. Matka je ukrývá v norách nebo ve skalních dutinách, kde mají aspoň trochu klidu. Rychle rostou – do podzimu už jsou schopná lovit sama. Jenže ne všechna to zvládnou. Tvrdé prostředí si však vybírá daň a jen část z nich se dožije dospělosti.
Odchovat mláďata manulů je nesmírně těžké
Kdo mu škodí a proč ubývá?
Samotná příroda je k manulům krutá dost, ale člověk jejich situaci ještě zhoršuje. V minulosti se manul lovil kvůli kožešině – byla velmi ceněná pro svou hustotu a jemnost. Dnes už je lov zakázaný, ale pytláctví nezmizelo úplně.
Další problém je úbytek potravy. V oblastech, kde pastevci chovají obrovská stáda koz a ovcí, ztrácejí pišťuchy a další hlodavci životní prostor. A bez nich nemá manul co jíst. Navíc mu nebezpečí hrozí od pasteveckých psů, kteří ho dokážou snadno uštvat.
Dnes je manul na seznamu ohrožených druhů vedený jako „téměř ohrožený“. Přesné počty nikdo nezná, ale odborníci se shodují, že populace klesají.
Zajímavosti, které dělají manula jedinečným
- Má nejhustší kožich ze všech koček na světě.
- Není dobrý běžec – raději zůstává v úkrytu a využívá moment překvapení.
- Jeho „naštvaný výraz“ se stal hitem internetu, kde si vysloužil spoustu přezdívek a stal se tváří memů.
- V zoologických zahradách se chová jen omezeně – mláďata mají slabou imunitu a často hynou na infekce, takže odchov není jednoduchý.
Tvář, co klame…
Manul je tak trochu ztělesněním rčení, že vzhled klame. Na fotkách vypadá jako huňatý, skoro komický tvoreček, který by se hodil na pohovku k televizi. Ve skutečnosti je to ale drsný predátor, mistr skrytého lovu a přežití v jedněch z nejtvrdších podmínek, jaké Asie nabízí.
A možná právě proto nás tolik fascinuje. Protože v jeho pohledu se mísí cosi pradávného – odhodlání přežít za každou cenu. A i když působí naštvaně, není to proto, že by byl špatně naložený. Je to výraz kočky, která ví, že svět není lehký, ale že v něm dokáže obstát.
Zdroje:
https://felidaefund.org/learn/cats/pallas-cat
https://www.livescience.com/animals/cats/pallass-cat-one-of-the-worlds-oldest-felines-that-stands-on-its-bushy-tail-to-keep-its-paws-warm
https://ukocouradoma.cz/manul-kocka/
https://www.idnes.cz/ostrava/zpravy/zoo-ostrava-manul-kocka-chov.A250221_151431_ostrava-zpravy_jog
