Potopení jachty: pět nekonečných dní na voru, žraloci kroužili kolem. Debb přežila, jiní zemřeli

Na první pohled to neměla být výprava do neznáma. Nebyla to expedice k pólu, pokus o rekord ani plavba přes oceán na hranici lidských možností. Zkrátka nic extrémního. Šlo o běžný převoz jachty. Takové plavby se v jachtařském světě dějí pořád - majitel potřebuje dostat loď z jednoho místa na druhé, najme kapitána a posádku, ti loď převezmou a život jde dál. Jenže právě na podobných cestách se často ukáže, jak tenká může být hranice mezi rutinou a katastrofou.

Jachta se jmenovala Trashman. Byla dlouhá necelých 18 metrů, a v říjnu 1982 měla být převezena z amerického severovýchodu na Floridu. Posádku tvořilo pět lidí - kapitán John Lippoth, jeho partnerka Meg Mooneyová, Deborah Scaling Kiley, Brad Cavanagh a Mark Adams. Deborah nebyla žádná náhodná pasažérka. Byla zkušená námořnice, která už měla za sebou velké plavby. V roce 1981 se stala první Američankou, která dokončila závod Whitbread Round the World Race. Právě proto bylo její pozdější svědectví důležité, nebylo to vyprávění někoho, kdo se na moři ocitl omylem. Naopak. Byla to výpověď člověka, který moře znal, respektoval ho, a přesto zjistil, že některé situace jsou silnější než zkušenost.

Trashman nejprve doplul do Annapolisu, kde se posádka doplnila. Potom vyrazil dál na jih. V tu chvíli se ještě dalo mluvit o normální cestě. Jenže pobřeží Severní Karolíny a oblast Golfského proudu jsou místem, kde se počasí může snadno a rychle změnit. Teplý proud, vítr, změny tlaku a podzimní počasí dokážou vytvořit moře, které se během krátké doby promění z nepříjemného na smrtící. A právě tam se Trashman dostal do bouře.

Podle pozdějších popisů se počasí zhoršovalo tak, že posádka postupně přicházela o možnost loď skutečně ovládat. Vítr zesílil, plachty se poškodily, motor selhával a loď se ocitla ve vlnách, které už nebyly jen nepříjemné, ale přímo životu nebezpečné. V některých se uvádějí vlny vysoké dokonce až 12-15 metrů.

Na moři katastrofa většinou nepřijde jako jediný dramatický okamžik. Častěji se skládá z menších ztrát. Nejdřív něco povolí. Pak něco přestane fungovat. Potom se člověk rozhodne pro kompromis, který by na klidné vodě nikdy neudělal. Posádka je mokrá, unavená, podrážděná, špatně se slyší, špatně se pohybuje a každá chyba má větší následky než na souši.

Na Trashmanu se situace začala měnit právě takto. Nebyla to jedna vlna, po které by bylo hned všechno jasné. Byl to sled problémů. Loď bojovala s počasím, ale počasí bylo silnější. A pak přišel okamžik, kdy už nebylo co zachraňovat. Jachta se potopila.

Pět lidí se dostalo do malého nafukovacího záchranného člunu či voru. To, co mělo být poslední pojistkou pro krajní nouzi, se najednou stalo celým jejich světem.

Záchranný nafukovací vor vypadá z dálky jako naděje. Když v něm ale člověk sedí uprostřed rozbouřeného oceánu, zjistí, že je to jen tenká, křehká hranice mezi životem a smrtí. Trashman zmizel. S ním odešlo zázemí, zásoby, navigace, pevná paluba, možnost pohybu, možnost úkrytu. Zůstalo pět lidí, malý prostor, slaná voda kolem a nejistota, jestli je někdo vůbec hledá.

Trosečníci neměli dostatek pitné vody ani jídla. Byli promočení, vyčerpaní a zranění. Meg Mooneyová utrpěla při potopení lodi vážná poranění. Na voru nebylo možné poskytnout normální lékařskou péči. Slaná voda, špína, teplo, otevřené rány a dehydratace vytvářely prostředí, ve kterém tělo rychle selhává.

První hodiny po ztroskotání jsou přitom zvláštní. Člověk může být v šoku, ale pořád ještě funguje. Řeší praktické věci - kdo je naživu, co se podařilo zachránit, jestli je vor v pořádku, jestli někdo vidí loď, letadlo, světlo. Jenže když se horizont nemění a noc vystřídá den, začne se do člověka pomalu zakusovat jiný nepřítel. Ne bouře, ne vlna, ale vědomí, že nikde není nic.

Uprostřed oceánu není vzdálenost jen údaj na mapě. Je to psychický tlak. Člověk se dívá na hladinu a pořád čeká, že se něco objeví. Jenže hodiny plynou a neobjevuje se nic.

Lidé si často při představě ztroskotání vybaví hlad. Ve skutečnosti je na moři mnohem rychlejším zabijákem žízeň. Slunce vysušuje tělo, vítr bere vlhkost z kůže, slaná voda dráždí ústa i rány a mozek začíná pracovat hůř. Po několika dnech bez pitné vody už člověk není úplně sám sebou. Rozhodování se zhoršuje, roste podrážděnost, objevuje se zmatenost a halucinace.

Na voru Trashmanu se právě tohle stalo jedním z klíčových momentů. Dva členové posádky, Mark Adams a John Lippoth, podle Kileyina pozdějšího líčení, pili mořskou vodu. Jenže to je v takové situaci téměř rozsudek. Slaná voda žízeň neřeší, naopak tělo dál dehydratuje a může urychlit zmatenost, bludy a selhávání organismu. Kiley později popisovala, že se jejich chování měnilo. Začali vidět věci, které tam nebyly, a uvěřili, že někde poblíž je pevnina nebo záchrana.

V klidu a bezpečí domova si nikdo z nás nedovede představit, co se takovým lidem začne honit hlavou a co cítí. Musí to být jako pomalu postupující šílenství. Člověk se nerozhodne zemřít proto, že by mu došla odvaha. Rozhodne se špatně proto, že jeho tělo už nedává mozku šanci pracovat normálně. V hlavě se vytvoří obraz ostrova, pobřeží, světel nebo lodi. Naděje se promění v klam. A klam je v takové chvíli silnější než varování ostatních.

Podle pozdějšího svědectví oba muži postupně opustili vor a skočili do vody. Ostatní jim v tom nedokázali zabránit. V oceánu pak zmizeli. Právě jejich smrt se stala nejznámější a nejhrůznější částí příběhu, protože kolem voru se pohybovali žraloci.

Žraloci nebyli vzdálení a skrytí hluboko pod hladinou. Pro přeživší byli fyzicky přítomní, blízko, pod nimi a kolem nich. Kiley později opakovaně mluvila o tom, jak sledovali jejich pohyb u voru. Když se někdo ocitl ve vodě, nebyla šance. Na otevřeném moři člověk nemá kam ustoupit a vor nemůže odplout rychleji než proudy a vítr dovolí.

Část detailů známe především ze svědectví přeživších, hlavně Deborah Scaling Kiley. Nelze tak zpětně ověřit každou informaci, každou minutu a každý pohyb zvířat. Základní kostra příběhu je ale doložená - Trashman se potopil, pět lidí skončilo na záchranném prostředku, tři zemřeli a dva přežili. Pozdější kniha Albatross i další zpracování se opírají právě o tuto zkušenost.

Žraloci mají v lidské představivosti zvláštní postavení. Často se z nich dělají monstra, i když ve skutečnosti většina druhů člověka cíleně neloví. Jenže u trosečníků je situace jiná. Otevřené moře, krev, pohyb ve vodě, slabost, bezmoc a dlouhé hodiny čekání vytvářejí podmínky, ve kterých se predátoři mohou zdržovat poblíž. Pro lidi na voru už pak není podstatné, jestli se žralok chová „zle“, „instinktivně“ nebo „přirozeně“. Podstatné je, že je tam.

Představa tenké gumové podlahy a pod ní tmavých těl ve vodě je děsivá sama o sobě. Člověk nemá pevnou zem. Nemá zeď. Nemá zbraň. Nemá ani skutečný úkryt. Jen čeká, doufá a snaží se nehýbat zbytečně.

Vedle hrůzy ze žraloků se na voru odehrávala ještě tišší tragédie. Meg Mooneyová byla zraněná a její stav se zhoršoval. Bez léků, bez čistého prostředí a bez možnosti převozu do nemocnice se poranění měnila v něco, co její tělo nezvládlo. Podle dostupných informací zemřela na následky infikovaných ran utrpěných při ztroskotání.

Její smrt je částečně zastíněná dramatem dvou mužů, kteří pili mořskou vodu a skočili přes palubu. Přitom právě Meg připomíná jinou stránku přežití - někdy člověk umírá zkrátka jen proto, že je zraněný a pomoc je příliš daleko. Na voru není prostor pro důstojnost, jakou si lidé spojují s umíráním na souši. Není tam postel, soukromí, rodina, lékař ani klid. Je tam jen malý nafukovací prostor, dva nebo tři lidé těsně vedle sebe a oceán, který je k utrpení netečný.

Po její smrti museli přeživší tělo spustit do moře. I to patřilo k okamžikům, které Deborah Scaling Kiley později pronásledovaly. V běžném životě má pohřeb nějaký řád. Na moři a v nouzi se z něj stává rozhodnutí, které člověk udělá proto, že nic jiného udělat nemůže.

Nakonec zůstali naživu jen Deborah Scaling Kiley a Brad Cavanagh. Byli slabí, dehydratovaní a psychicky na dně. Pět dnů na moři není v podobném stavu „jen“ pět dnů. Když člověk nemá vodu, nemá spánek, nemá bezpečí a pořád vidí kolem sebe smrt, čas se rozpadne. Den není normální den. Je to série hodin, ve kterých se musí vydržet.

Deborah později mluvila o tom, že pro přežití bylo zásadní nerozpadnout se uvnitř. Neztratit poslední kus vůle. Nedovolit mozku, aby uvěřil falešným obrazům. Nevypít mořskou vodu. Neodejít z voru. Neudělat jednu z těch věcí, které v tu chvíli mohou působit jako řešení, ale ve skutečnosti znamenají konec.

Tohle zní jednoduše, když se to napíše v klidu u stolu. Na voru to jednoduché nebylo. Tělo člověka nutí pít. Mozek nabízí přeludy. Bolest a únava přesvědčují, že už to nemá cenu. A k tomu všemu je tam vina. Vina přeživšího, který viděl umírat jiné a nemohl je zachránit.

Příběh Deborah Scaling Kiley není jen dobrodružná historka o ženě, která „porazila oceán“. Oceán neporazila. Nikdo ho neporazí. Ona jen vydržela déle než okolnosti, do kterých se dostala.

Po pěti dnech byli Deborah Scaling Kiley a Brad Cavanagh zachráněni. Podle dostupných zdrojů je zachránila sovětská nákladní loď Olenegorsk, která je následně předala americkým úřadům.

Psal se rok 1982, studená válka stále trvala, Spojené státy a Sovětský svaz stály politicky proti sobě. A přesto na moři platilo něco staršího než politika - když loď najde trosečníky, zachraňuje je. V takové chvíli není důležité, jakou vlajku má plavidlo na zádi. Důležité je, že se na horizontu konečně objevila šance.

Pro přeživší tím ale příběh neskončil. Fyzická záchrana je jedna věc. Návrat do normálního života druhá. Tělo se může zotavit rychleji než paměť. To, co člověk viděl během několika dnů na moři, se pak vrací ve snech, v náhlých vzpomínkách, v tichu, ve zvuku vody, ve chvílích, kdy by už mělo být všechno dávno pryč.

Deborah Scaling Kiley se později ke svému příběhu vracela veřejně. Spolu s Meg Noonanovou napsala knihu Albatross: The True Story of a Woman’s Survival at Sea, která vyšla v roce 1994. Příběh Trashmanu se stal také námětem televizních zpracování a dokumentárních pořadů o přežití. Kiley se v dalších letech věnovala i motivačním vystoupením a psaní o tom, co člověka drží naživu v krajních situacích.

Kiley zemřela v roce 2012 v Mexiku ve věku 54 let. Oficiální příčina smrti nebyla zveřejněna.

Příběh Trashmanu se dodnes objevuje v knihách a pořadech o přežití hlavně proto, že ukazuje několik věcí najednou. Ukazuje sílu přírody, ale také křehkost lidské skupiny. Na voru se nehroutí jen tělo, ale i vztahy, autorita, důvěra a schopnost rozhodovat. Zkušený člověk může přežít, ale zkušenost není záruka. Nezkušený člověk může podlehnout panice, ale panika není otázka slabosti. A někdy rozhoduje prostá věc - kdo vydrží neudělat chybu o jednu hodinu déle.

Zdroje:

https://explorersweb.com/great-survival-stories-shipwreck-sharks-and-deborah-kiley/

https://edition.cnn.com/2008/US/09/08/survive/index.html

https://grokipedia.com/page/Deborah_Scaling_Kiley

https://www.newsweek.com/woman-fiends-eaten-sharks-capsized-atlantic-1453952

https://www.uta.edu/utamagazine/archive-issues/winter_2002/features/storm.html

https://www.dailyrecord.co.uk/news/uk-world-news/woman-tells-ordeal-eaten-sharks-24537165