Kazatel Jim Jones sliboval naději. V Jonestownu pak přiměl stovky lidí včetně dětí pozřít kyanid

Když se řekne Jonestown, většině lidí se vybaví poslední obraz. Horký listopadový den roku 1978, osada uprostřed guyanské džungle, stovky mrtvých těl ležících kolem pavilonu a jméno Jim Jones, které se od té chvíle stalo téměř synonymem pro fanatického vůdce sekty. Jenže takhle ten příběh nezačal. Nezačal jedem, kyanidem ani výkřiky dětí. Bylo to mnohem nenápadnější.

Začal v Americe, kde mnoho lidí hledalo jistotu, spravedlnost a místo, kam by patřili. V době, kdy rasová nerovnost nebyla vzdáleným tématem z učebnic, ale denní zkušeností. Začal mezi lidmi, kteří často neměli moc peněz, někdy neměli rodinu, někdy měli pocit, že je společnost odsunula stranou. A do toho přišel muž, který jim tvrdil, že je vidí. Že chápe jejich bolest. Že spolu mohou vytvořit lepší svět.

Jim Jones dlouho nepůsobil jako člověk, který jednou dovede stovky lidí ke smrti. Navenek vystupoval jako kazatel, bojovník proti rasismu a zastánce chudých. Uměl mluvit naléhavě, přímo, s takovou jistotou, že lidé získávali dojem, že před nimi nestojí jen další náboženský řečník, ale někdo, kdo opravdu ví, kudy vede cesta ven. A právě v tom bylo nebezpečí. Zlo málokdy přichází s odkrytou tváří.

Jim Warren Jones se narodil 13. května 1931 v Indianě. Jeho dětství nebylo idylické. Rodina žila skromně, otec byl poznamenaný zdravotními potížemi po první světové válce a domácí prostředí se v pozdějších vzpomínkách nejeví jako teplé a bezpečné místo. Jones byl už jako dítě popisován jako samotářský, zvláštní a neobvykle zaujatý náboženstvím i smrtí. Některé historky z jeho dětství je třeba brát s rezervou, protože byly vyprávěny až zpětně, po tragédii, kdy lidé v jeho minulosti hledali předzvěsti budoucí katastrofy. Přesto se v nich opakuje jeden motiv - touha vystupovat před druhými a ovládat atmosféru kolem sebe.

Jones brzy pochopil, že kazatel není jen člověk, který mluví o Bohu. V americkém prostředí mohl být kazatel také organizátor, vůdce komunity, poradce, politik bez úřadu a někdy i téměř rodinná autorita. Kostel nebyl pouze místem modlitby. Byl to prostor, kde se lidé scházeli, řešili své starosti, hledali pomoc a poslouchali toho, kdo uměl dát jejich životům směr.

Mladý Jones se díval, učil se a vstřebával. Zajímal se o různé církve a náboženské směry. Současně ho přitahovala politika, sociální otázky a myšlenka společnosti, kde by neexistovaly rozdíly mezi bohatými a chudými, bílými a černými. Později z toho vytvořil směs náboženství, socialismu, osobního kultu a strachu.

V padesátých letech Jones založil hnutí Peoples Temple. Z dnešního pohledu je těžké oddělit počáteční dobré věci od pozdější hrůzy, ale bez toho by celý příběh nedával smysl. Peoples Temple nebyl od prvního dne jen temnou sektou zavřenou před světem. Měl skutečnou přitažlivost. Pomáhal chudým, starým, osamělým. Vítal černé i bílé členy v době, kdy takové soužití nebylo v Americe samozřejmé. Mluvil o rovnosti, společné práci a odpovědnosti za slabší.

Pro mnoho lidí to muselo působit jako něco opravdového. Starý člověk, který se bál, že zůstane sám, tu našel komunitu. Černošská rodina, která měla zkušenost s ponižováním a vyloučením, tu slyšela bílého kazatele mluvit proti rasismu. Člověk bez peněz tu mohl získat pocit, že jeho hodnota není odvozena od výplaty. Něco takového se nedá označit slovem „fanatismus“.

Jones lidem nenabízel jen víru. Nabízel praktickou pomoc, sounáležitost a pocit, že jejich život má vyšší smysl. A když vám někdo pomůže ve chvíli, kdy jste slabí, snadno mu později odpustíte věci, které byste cizímu člověku nikdy netolerovali.

Právě tady se začala tvořit past. Dobročinnost, soudržnost a ideál spravedlivějšího světa se postupně proplétaly s poslušností. Kdo přijal pomoc, cítil vděčnost. Kdo našel novou rodinu, nechtěl ji ztratit. Kdo uvěřil, že Jones stojí na straně utlačovaných, hůř přijímal zprávy, že tentýž muž ponižuje, trestá a lže.

Jones nebyl spokojený s tím, že ho lidé respektují. Potřeboval, aby mu patřili. Členové Peoples Temple postupně odevzdávali hnutí stále víc času, peněz a soukromí. Kritika se stávala nebezpečnou. Pochybnosti nebyly chápány jako přirozená součást života, ale jako slabost, zrada nebo důkaz, že člověk podlehl nepřátelům.

Na shromážděních se odehrávaly scény, které měly potvrzovat Jonesovu výjimečnost. Vystupoval jako léčitel, prorok a ochránce. Údajná zázračná uzdravení později bývalí členové popisovali jako předem připravené podvody. Byla to divadla, ale divadla sehraná před lidmi, kteří chtěli věřit. A kdo chtěl věřit, ten často přehlížel nesrovnalosti.

Jones také uměl pracovat s vinou. Členům připomínal, co všechno pro ně chrám dělá. Tvrdil, že jejich osobní přání jsou sobectví, zatímco poslušnost je služba vyššímu cíli. V takovém prostředí se člověk postupně učí potlačovat sám sebe. Nejdřív mlčí při věci, která mu připadá nepříjemná. Pak přijme trest, který mu připadá nespravedlivý. Nakonec už ani přesně neví, kde leží hranice mezi vlastním rozhodnutím a příkazem skupiny.

Katastrofa nevznikla tak, že by stovky lidí jednoho dne náhle zešílely. Vznikala pomalu. V drobných ústupcích. V únavě. Ve strachu z odmítnutí. Ve víře, že vůdce ví víc než ostatní.

Když se Peoples Temple přesunul do Kalifornie, získal Jones mnohem větší vliv. San Francisco sedmdesátých let bylo živé, politické a citlivé na témata občanských práv. Jones dokázal vystupovat jako spojenec progresivních proudů. Jeho hnutí mělo početné členstvo, které bylo schopné přijít na shromáždění, podpořit politika, pomáhat v kampaních a vytvářet dojem silné disciplinované komunity.

To mu otevřelo dveře k lidem, kteří ho brali vážně. Pro veřejnost byl stále mužem, který mluví o chudých a utlačovaných. Jenže uvnitř hnutí sílila kontrola. Bývalí členové začali upozorňovat na psychický nátlak, fyzické tresty, rozbíjení rodinných vazeb a finanční zneužívání. Jones na takovou kritiku reagoval stále větší paranoiou.

Začal své následovníky přesvědčovat, že jsou obklopeni nepřáteli. Média lžou. Příbuzní chtějí zničit jejich poslání. Vláda je pronásleduje. Bývalí členové jsou zrádci. Tak se kolem hnutí uzavírala stěna. Všechno venku bylo podezřelé, všechno uvnitř mělo být bezpečné. Jenže bezpečí uvnitř už dávno neznamenalo svobodu.

Jonesův zdravotní stav i psychika se zhoršovaly. Užíval léky, měl výkyvy nálad a jeho projevy byly čím dál temnější. Přesto si udržoval moc. Někdy díky přesvědčení svých lidí, jindy díky strachu, jindy prostě proto, že odejít z takového systému je mnohem těžší, než se zdá lidem zvenčí.

Myšlenka přesunu do zahraničí zapadala do Jonesova obrazu obléhané komunity. Guyana, malá země na severu Jižní Ameriky, se měla stát místem nového začátku. V odlehlé džungli vznikla osada, která dostala jméno Jonestown. Oficiálně šlo o zemědělský projekt, společenství rovnosti a práce, ukázku toho, že lidé mohou žít jinak než v kapitalistické Americe.

Pro část členů to znělo jako splnění snu. Pryč od rasismu, chudoby, drog, násilí velkoměst a politických konfliktů. Pryč od nepřátel, o nichž Jones tak často mluvil. Jenže cesta do Guyany byla zároveň cestou do izolace.

Jonestown ležel daleko od všeho, co by člověku umožňovalo snadno odejít. Tropické vedro, vlhkost, těžká práce, nedostatek pohodlí, kontrola dopisů, omezený kontakt s rodinami a všudypřítomný Jonesův hlas z reproduktorů. To nebyl ráj. Byla to komunita sevřená strachem, únavou a dohledem.

Lidé tam pracovali dlouhé hodiny. Děti, senioři i dospělí žili pod neustálým tlakem společného cíle. Soukromí bylo málo. Odpočinku také. A Jones, který se v Americe musel aspoň částečně ohlížet na okolní svět, měl v džungli mnohem volnější ruce.

V Jonestownu se Jonesův hlas stal součástí prostředí. Z reproduktorů zněly projevy, varování, politické komentáře, výhrůžky i výklady o nepřátelích. Když člověk slyší jeden hlas pořád dokola, ve dne i v noci, začne mu vyplňovat prostor v hlavě. Není to obyčejná řeč. Je to tlak, který se nedá snadno vypnout.

Jones lidem opakoval, že svět venku je chce zničit. Tvrdil, že americké úřady a nepřátelé hnutí připravují útok. Čím horší byly podmínky v osadě, tím víc bylo třeba vysvětlení. A vysvětlení bylo vždy stejné - trpíme, protože bojujeme za něco velkého. Kdo pochybuje, ohrožuje všechny.

V takové situaci se i únava stává nástrojem moci. Nevyspalý, vyčerpaný a izolovaný člověk se brání hůř. Snáz přijme absurdní tvrzení. Snáz poslechne. Snáz odloží vlastní názor na zítra. A zítra přijde další práce, další řeč, další strach.

V Jonestownu se konala krizová shromáždění známá jako „White Nights“, bílé noci. Jones při nich mluvil o hrozícím útoku a o možnosti hromadné smrti, kterou nazýval „revoluční sebevraždou“. To slovo nebylo náhodné. Mělo zakrýt hrůzu politickým významem. Smrt neměla vypadat jako porážka, ale jako vzdor.

Podle svědectví přeživších se při těchto shromážděních někdy nacvičovalo vypití údajně otráveného nápoje. Lidé měli poslechnout a tím dokázat oddanost. Když se později ukázalo, že nejde o skutečný jed, Jones mohl říct - prošli jste zkouškou. Jenže ve skutečnosti se tím překračovala poslední hranice. Hromadná smrt přestávala být nemyslitelná.

Člověk si dokáže zvyknout i na strašné věci, když jsou mu předkládány dost dlouho a v prostředí, odkud nemá úniku. Poprvé se vzbouří v duchu. Podruhé váhá. Potřetí se dívá, co dělají ostatní. Po čase už se samotná otázka smrti stává součástí života komunity.

Tak se připravovala půda pro 18. listopad 1978.

Zatímco v Jonestownu Jones utahoval kontrolu, ve Spojených státech rostla úzkost příbuzných. Někteří dostávali podivné dopisy. Jiní neměli žádný skutečný kontakt se svými blízkými. Bývalí členové mluvili o násilí a nátlaku. Vznikla skupina znepokojených rodin, která se snažila přimět úřady k zásahu.

Do případu se nakonec vložil kongresman Leo Ryan. Rozhodl se odjet do Guyany a zjistit, co se v Jonestownu děje. Nebyl sám. Doprovázeli ho novináři a někteří příbuzní členů Peoples Temple. Pro Jonese to byla nebezpečná situace. Jestliže se mu podaří návštěvu zvládnout, může dál tvrdit, že jeho komunita je šťastná. Jestliže ale někdo před kongresmanem požádá o odchod, celý obraz se začne hroutit.

Ryanova návštěva měla zpočátku pečlivě připravenou podobu. Návštěvníci viděli vystoupení, zpěv, usměvavé tváře, komunitu, která se snažila působit spokojeně. Jenže pod povrchem se objevily vzkazy. Někteří lidé chtěli pryč.

To byl zlom. Ne proto, že by Jones najednou ztratil všechny následovníky. Ale proto, že se ukázalo, že jeho tvrzení o dobrovolném ráji je lež. Stačilo několik lidí, kteří chtěli odejít, a celý systém se otřásl.

Dne 18. listopadu 1978 odjela Ryanova skupina z Jonestownu směrem k letišti Port Kaituma. Spolu s ní byli i členové, kteří se rozhodli komunitu opustit. Situace byla napjatá a nepřehledná. Krátce před odletem přijel na letiště traktor s přívěsem, na němž byli ozbrojení členové Peoples Temple. Potom začala střelba.

Leo Ryan byl zabit. Zemřeli také novináři a další lidé. Několik osob bylo zraněno. Útok na letišti byl brutální tečkou za poslední možností, že se věc ještě nějak uklidní. Jones musel vědět, že po vraždě amerického kongresmana už nebude návratu. Svět, před kterým své lidi tolik let strašil, teď skutečně přijde. Ne jako fantazie, ale jako vyšetřování, zásah a konec jeho moci.

A tak svolal své následovníky.

V hlavním pavilonu Jonestownu se odehrála scéna, kterou dnes známe i díky dochovanému zvukovému záznamu. Jones mluvil k lidem unaveným, vystrašeným a dlouhodobě připravovaným na myšlenku společné smrti. Tvrdil, že nepřátelé přijdou, že děti budou trpět, že není jiná cesta. Znovu použil jazyk vzdoru a důstojnosti. Ve skutečnosti však svým lidem už žádnou důstojnou volbu nenabízel.

Někteří nesouhlasili. Nejznámější je hlas Christine Millerové, která se snažila namítat, že by děti měly mít právo žít. Nešlo o dlouhé vítězné vystoupení hrdinky z filmu. Byl to zoufalý pokus ženy, která v davu a pod tlakem vůdce hledala ještě nějakou jinou možnost. Její námitky však ostatní překřičeli a Jones je odmítl.

Potom se začal podávat otrávený nápoj s kyanidem. Dětem byl jed podáván jako prvním. Některé ho dostaly injekční stříkačkou do úst. Matky a otcové museli sledovat, jak umírají jejich děti, nebo se na tom podílet pod tlakem celé situace. Tady slovo „sebevražda“ naráží na své hranice. Dítě se nerozhodlo. Nemluvně se nerozhodlo. Člověk obklopený ozbrojenými strážemi, po letech manipulace a v davu, který je tlačen k poslušnosti, také nestojí před svobodnou volbou v běžném smyslu.

V Jonestownu zemřelo přes 900 lidí, mezi nimi stovky dětí. Jim Jones byl nalezen mrtvý s průstřelem hlavy. Obvykle se uvádí, že pravděpodobně spáchal sebevraždu. Zemřel rychleji než mnoho těch, které k smrti dovedl.

Jonestown bývá často označován jako hromadná sebevražda. Je to zavedené, ale nepřesné. Vystihuje jen část skutečnosti a i tu velmi zjednodušuje. Mnozí lidé tam zemřeli bez možnosti skutečného rozhodnutí. Děti byly zavražděny. Někteří dospělí byli zřejmě donuceni. Jiní byli tak dlouho vystaveni nátlaku, že jejich „souhlas“ nelze oddělit od let psychického ovládání.

Přesnější je mluvit o masakru. O hromadné smrti, kterou připravil a řídil jeden vůdce s pomocí lidí, kteří mu zůstali věrní až do konce. Nebyla to jen spontánní tragédie. Byla to poslední fáze systému, v němž se poslušnost stavěla nad život.

Jonestown měl být důkazem, že je možné vybudovat spravedlivější svět. Místo toho se stal místem, kde se ukázalo, jak snadno se může sen o spravedlnosti proměnit v diktaturu, pokud se soustředí do rukou jednoho člověka. Jim Jones nebyl jen šílenec v džungli. Byl to muž, který se naučil mluvit jazykem naděje a použil ho k ovládnutí druhých.

Proto by se na oběti Jonestownu nemělo vzpomínat s posměchem ani s jednoduchou otázkou, jak mohly být tak naivní. Správnější otázka zní, co všechno se musí stát, aby člověk přestal věřit vlastnímu úsudku a začne věřit někomu jinému víc než sám sobě. U Jonestownu známe odpověď jen částečně. Byla v ní chudoba, rasismus, touha po komunitě, strach, únava, izolace, propaganda, násilí a charismatický muž, který dovedl ostatní přesvědčit, že bez něj neexistuje žádná cesta.

Dne 18. listopadu 1978 se ukázalo, kam taková cesta vede. Ne k ráji, který Jones sliboval. Ale k pavilonu v dusné džungli, kde se poslední slova o revoluci mísila s pláčem dětí a kde se sen o lepším světě změnil v jednu z nejtemnějších tragédií moderních dějin.

Zdroje:

https://www.thoughtco.com/the-jonestown-massacre-1779385

https://www.rollingstone.com/feature/jonestown-13-things-you-should-know-about-cult-massacre-121974/

https://time.com/6989360/cult-massacre-jonestown-hulu-doc/

https://adst.org/2012/11/the-jonestown-massacre/

https://www.nationalgeographic.com/history/article/jonestown-massacre-jim-jones-peoples-temple-civil-rights

https://www.aaihs.org/black-women-and-the-peoples-temple-in-jonestown/

https://www.britannica.com/event/Jonestown

https://www.theguardian.com/world/2018/nov/17/an-apocalyptic-cult-900-dead-remembering-the-jonestown-massacre-40-years-on

https://www.fbi.gov/history/cases-and-criminals/jonestown