Nejslavnější strážkyně majáku: Ida Lewis zachraňovala životy. Okamžitě vždy vzala vesla a vyrazila

Když se řekne strážce majáku, většina lidí si představí osamělého muže v nepromokavém kabátě, někde na útesu, odkud v noci sleduje moře a světlo v lucerně. Příběh Idy Lewis je jiný. Nechybí v něm samota, vítr, voda a nebezpečí. To všechno k jejímu příběhu patří také. Ale postava samotného strážce je jiná, než bychom si představili. Drobná žena z Rhode Islandu, která se nestala slavnou proto, že by o slávu stála, ale proto, že v rozhodujících chvílích prostě vzala vesla a vyrazila.

Ida Lewis se narodila 25. února 1842 v Newportu, přístavním městě ve státě Rhode Island. Její celé jméno znělo Idawalley Zorada Lewis, ale do dějin vstoupila jednoduše jako Ida Lewis. Byla dcerou Hosey Lewise, muže spojeného s námořní službou a později s majáky. V polovině 19. století byl Newport rušným přístavním místem. Lodě sem vplouvaly za obchodem, rybolovem i vojenskými účely a majáky tehdy nebyly jen tajuplnou stavbou vhodnou pro pohlednice. Byly praktickou, někdy doslova životně důležitou součástí pobřeží. Světlo v majáku znamenalo orientaci, varování, návrat. Když zhaslo, mohlo to stát životy.

Rodina Lewisových se v roce 1857 přestěhovala na Lime Rock, malý skalnatý ostrůvek v newportském přístavu, kde stál maják. Nebyl to žádný pohádkový ostrov. Spíš nízký kus skály obklopený vodou, vzdálený od břehu jen několik stovek metrů, ale dost daleko na to, aby člověk pochopil, že mezi domovem a pevninou leží moře. Na pevninu se nechodilo. Na pevninu se veslovalo. Každý nákup, každá cesta do školy, každý běžný denní úkol znamenal člun.

Idě tehdy bylo patnáct let. Věk, kdy se od dívek čekalo hlavně poslušné dospívání, domácí práce a příprava na manželství. Jenže krátce po přestěhování její otec utrpěl mozkovou mrtvici a už se nikdy plně nezotavil. Formálně zůstal správcem majáku, ale každodenní práce přešla na jeho ženu a děti. A nejvíc právě na Idu.

Dnes máme sklon vidět staré majáky trochu sentimentálně. Bílé věže, západy slunce, šumění vody, ticho. Jenže v době Idy Lewis šlo o tvrdou a opakující se práci. Světlo se muselo udržovat každý den. Bylo třeba doplňovat olej, čistit skla, starat se o knoty, hlídat, aby lampa hořela, jak má, a aby v noci neselhala. K tomu běžná péče o domácnost, nemocného otce, další členy rodiny a život na místě, kde počasí určovalo rytmus mnohem přísněji než hodiny.

Ida nebyla oficiálně jmenovanou strážkyní hned. Dlouho dělala práci, která byla úředně vedená na někoho jiného. Nejprve na jejího otce, potom na matku. To samo o sobě hodně vypovídá o době, v níž žila. Žena mohla v praxi vykonávat náročnou službu, mohla se starat o světlo, mohla riskovat život při záchranách, ale oficiální uznání přicházelo pomalu.

Zároveň se právě na Lime Rocku z Idy stalo něco, co by z ní za jiných okolností asi nikdy nebylo. Výborná veslařka, plavkyně a člověk, který uměl „číst“ vodu. Ne z učebnic, ale z každodennosti. Každý den vozila sourozence do školy, obstarávala zásoby a přejížděla mezi ostrůvkem a pevninou. Člun pro ni nebyl dobrodružství. Byl to dopravní prostředek stejně samozřejmý jako pro jiné lidi cesta po ulici.

Právě tahle obyčejná, opakovaná dovednost ji později odlišila od lidí, kteří sice měli odvahu, ale ne zkušenost. Ida znala proudy, vítr, váhu člunu, odpor vody i chvíle, kdy už člověk nesmí přemýšlet příliš dlouho. V záchraně tonoucího často nejde jen o statečnost. Jde o vteřiny a o jistotu v rukou.

První známá záchrana přišla už velmi brzy. Podle Newport Historical Society zachránila Ida v roce 1858 čtyři dospívající chlapce, kterým se převrhla malá plachetnice. Bylo jí tehdy teprve šestnáct let.

Tehdy z toho nebyla žádná velká mediální vlna, žádná okamžitá sláva, žádný obraz hrdinky na titulních stranách. Ida prostě udělala to, co považovala za nutné. Viděla lidi v nebezpečí a vyrazila.

Tento motiv se pak v jejím životě opakuje pořád dokola. V novinových textech z pozdější doby z ní udělali „nejstatečnější ženu Ameriky“. Ale když se člověk dívá na jednotlivé události, působí spíš jako někdo, kdo nehrál roli hrdinky. Neměla čas si na něco hrát. Vzala vesla, dostala se k převrácené lodi, vytáhla lidi z vody a vrátila se ke své práci.

Je pravděpodobné, že některé záchrany nebyly nikdy pořádně zaznamenány. Sama Ida si podrobnou bilanci nevedla. Nejčastěji se uvádí, že zachránila osmnáct lidí, ale některé neoficiální odhady mluví o vyšším počtu. Pobřežní stráž Spojených států ji označuje za jednu z nejslavnějších osobností spojených s někdejší Lighthouse Service a připomíná, že svou odborností a schopnostmi překonávala dobové předsudky vůči ženám v podobné službě.

Skutečně slavnou se Ida Lewis stala po události z 29. března 1869. Ten den se počasí v newportském přístavu zhoršilo. Foukal vítr, byla zima, padal sníh a voda měla k milosrdnosti daleko. Dva vojáci z Fort Adams se plavili v malém člunu. Spolu s nimi byl i mladý chlapec, který jim měl pomoci s cestou. Loď se převrátila. Chlapec se utopil. Vojáci zůstali v ledové vodě a drželi se převráceného člunu.

Ida byla podle dobových popisů nemocná nebo přinejmenším oslabená nachlazením. Přesto, když její matka zpozorovala neštěstí, Ida nezůstala stát u okna. Se svým bratrem vyrazila v člunu na vodu. Malý člun, studený vítr, rozbouřená voda, promrzlí muži, kteří se mohli v panice chytit záchranářky tak, že by ji stáhli pod hladinu. Přesto neváhala a vyrazila.

Podařilo se jí oba vojáky vytáhnout a dopravit do bezpečí.

Tentokrát už se příběh neztratil. V době, kdy noviny milovaly dramatické lidské osudy, se Ida Lewis stala dokonalou postavou - mladá žena z majáku, která se vrhá do nebezpečí, zatímco mnozí muži zůstávají na břehu. Psaly o ní významné listy, přijížděli reportéři a její jméno se začalo šířit daleko za Newport. Právě po této záchraně se z ní stala národní celebrita.

Noviny z ní udělaly hrdinku, ale její život zůstal skromný. Lidé za ní jezdili na Lime Rock, chtěli ji vidět, mluvit s ní, obdivovat ji. Dostávala dopisy, dárky, nabídky k sňatku. Někteří návštěvníci ji vnímali skoro jako atrakci. Jenže ona pořád bydlela na stejném místě, pořád se starala o světlo a pořád musela dělat práci, kterou nezajímalo, že o ní někdo napsal článek nebo že by si zasloužila trochu volna.

Její otec prý návštěvníky počítal. V některých dnech jich mělo přijít i kolem sta. V jednom létě jich podle často uváděných údajů dorazily tisíce. Člověk si může snadno představit, jak podivné to muselo být. Žena zvyklá na vodu, práci a poměrně uzavřený život se najednou stala veřejnou postavou. Lidé ji chtěli obdivovat, ale možná jí zároveň trochu brali klid, který k Lime Rocku patřil.

Dobová společnost ji obdivovala i zneklidňovala zároveň. Pro jedny byla důkazem ženské odvahy a schopnosti. Pro jiné výjimkou, kterou šlo obdivovat právě proto, že ji nebylo nutné převádět do obecného pravidla. Jinými slovy, veřejnost byla ochotná oslavovat jednu mimořádnou ženu v člunu, ale z toho ještě automaticky neplynulo, že by ženám přiznávala stejnou svobodu a stejné možnosti jako mužům.

Ida na podobné debaty odpověděla po svém. Když někdo považoval veslování nebo záchranu lidí za „neženské“, odmítla to s odzbrojující přímostí. Smysl její odpovědi byl jasný - jen hlupák by mohl považovat záchranu lidského života za něco nevhodného pro ženu.

Ačkoli práci na majáku vykonávala od mládí, oficiální jmenování přišlo až v roce 1879. Tehdy se Ida Lewis stala strážkyní Lime Rock Light Station. Bylo jí sedmatřicet let. Měla za sebou víc než dvacet let zkušeností, několik záchran a pověst, jakou většina strážců majáků nikdy nezískala. Teprve potom se její skutečná práce potkala i s úředním titulem.

Její plat byl na tehdejší poměry vysoký. Uvádí se částka 750 dolarů ročně, přičemž vyšší odměna souvisela právě s jejími mimořádnými zásluhami při záchraně životů. Ani stát nemohl její službu úplně přehlížet. Nebyla jen „dcera správce, která pomáhá“. Byla profesionálka, i když si k tomu uznání musela odpracovat kus života.

V roce 1881 obdržela Zlatou medaili za záchranu života. Stala se první ženou, která toto ocenění získala. Medaile souvisela se záchranou dvou vojáků, kteří se propadli ledem při cestě z Fort Adams. Americká pobřežní stráž dodnes připomíná její službu jako součást své historické paměti.

V životopise Idy Lewis se někdy jen stručně uvádí, že se v roce 1870 provdala za kapitána Williama Wilsona a že manželství po dvou letech skončilo odloučením. Těžko říct, proč jejich vztah nevyšel, to už se nikdy s jistotou nedozvíme. Jisté ale je, že Ida se vrátila na Lime Rock. Na místo, které pro ni nebylo jen pracovištěm.

Lime Rock by pro mnoho lidí znamenal omezení. Pro Idu byl domovem. Místem, kde znala každý zvuk, každý pohyb vody, každou cestu člunem. Nešlo jen o povinnost. Byla s tím místem srostlá.

To neznamená, že její život byl snadný nebo idylický. Samota může být krásná, ale taky znamená i únavu, odpovědnost a málo prostoru pro slabost. Když se člověk stará o maják, nemůže si říct, že dnes nemá náladu. Světlo musí hořet. A když někdo křičí z vody, člun musí vyrazit.

Ida Lewis nezachraňovala lidi jen v mládí, kdy měla sílu a kdy se kolem ní vytvářela legenda. Poslední zaznamenaná záchrana se připisuje době, kdy jí bylo už třiašedesát let. Její přítelkyně se plavila k majáku, v člunu ztratila rovnováhu a spadla do vody. Ida opět vyrazila a ženu vytáhla.

Hrdinství v jejím případě nebyla jedna slavná událost. Byla to dlouhodobá pohotovost. Zvyk neodvracet pohled. Schopnost nečekat, že odpovědnost převezme někdo jiný.

Ida Lewis zemřela 24. října 1911 ve věku devětašedesáti let. Krátce předtím ji postihla mozková mrtvice. Zemřela po životě, který byl s Lime Rockem spojený tak těsně, že se skoro nedá oddělit žena od místa.

Po její smrti se v Newportu rozezněly lodní zvony a vlajky byly spuštěny na půl žerdi. Lidé se s ní přišli rozloučit ve velkém počtu. Nebyla to už jen místní žena z majáku. Byla součástí paměti města.

V roce 1924 byl Lime Rock přejmenován na Ida Lewis Rock a maják dostal její jméno. To je mimořádná pocta. Majáky se většinou nejmenují po svých strážcích. Její jméno nese také loď americké pobřežní stráže USCGC Ida Lewis. Lime Rock Lighthouse, dnes známý jako Ida Lewis Rock Light, je připomínán jako místo spojené s jednou z nejslavnějších amerických strážkyň majáku.

Kdyby její otec neonemocněl, možná by se nikdy nestala neoficiální strážkyní už v patnácti. Kdyby Lime Rock neležel oddělený od břehu, možná by z ní nebyla tak dobrá veslařka. Kdyby žila v době, která ženám nabízela víc možností, možná by její schopnosti dostaly úplně jiný směr. Jenže ona žila tam, kde žila, a dělala to, co bylo potřeba.

V době, kdy mnozí lidé považovali fyzickou odvahu, námořní dovednosti a veřejnou službu za mužský svět, Ida Lewis prostě veslovala, aby zachránila životy.

Zdroje:

https://www.arlingtoncemetery.mil/Blog/Post/12407/Ida-Lewis-The-Bravest-Woman-in-America

http://www.rhodeislandlighthousehistory.info/lime_rock_lighthouse.html

https://rwu.shorthandstories.com/ida-lewis/index.html

https://www.history.uscg.mil/Browse-by-Topic/Notable-People/All/Article/1862507/idawalley-zorada-lewis-wilson-keeper-uslhs/

https://www.archives.gov/dc/highlights/ida-lewis-wilson

https://theglindafactor.com/ida-lewis/