Článek
Na počátku byl klid..
Na rovinu, před dveřmi kanceláře jsem nebyla poprvé, v minulosti už jsem si jednou podobný proces zažila, takže jsem věděla, do čeho jdu. Potřeba přinést vyplněné správné papíry a počkat si, až se mě úřednice ujme. A že bude něco špatně vyplněné? Nevadí, upozorní mě a při nejhorším se zastavím znovu a tentokrát již budu úspěšná. Ale osud tomu chtěl jinak.. Čekám před dveřmi, než mě vyvolá systém, který mi přiřadil číslo. Jsem v klidu, zkoumám papíry, odhaduju to tak na 5-10 minut, nic neobvyklého. Ale…
A pomalu to přichází
Zničehonic se mi do nohou vkrade slabost, cítím, jak se třesu. Klepou se mi ramena, cítím neklid. Říkám si, že asi malá nervozita úřaduje, přecházím tedy z jednoho místa na druhé, abych to rozchodila. Jenže situace se nezlepší. Naopak se začnu klepat ještě víc a mám pocit, že zešílím. Do toho kolem mě lidi, co také čekají. No paráda, budu tady za blázna.. Nádech, výdech, vždyť se nic neděje.. Opravdu? Moje tělo mi tedy signály dává najevo něco úplně jiného. Začínám být i dost podrážděná, sílí pocit, že umřu. Umřu? Ježíš, to snad ne. To prostě nesmím. Určitě to je jen chvilková nevolnost. To rozchodím. Nádech, výdech. Nic se nelepší. A k tomu začínám mít pocit, že se snad udusím, jako by se mi nedostávalo dechu. Dobrá, takže větší nádech, větší výdech. Tohle opakuju tak dlouho, až se mi už začíná motat hlava. No jasně, hyperventilace, tudy cesta nevede. Pink! Na vyvolávací tabuli je moje číslo. Dojdu vůbec dovnitř? Naštěstí do dveří trefím, přijdu i ke správné přepážce a roztřesenýma rukama předávám dokumenty. Paní si všimne, že jsem vyklepaná a vlídně mi sdělí, že to chvilku potrvá, ale mám vše správně vyplněné. Já během čekání třu dlaněmi o sebe, nakonec se snažím napodobit i amatérskou masáž nohou, jak se mi klepou, abych se zklidnila. Musím odvést pozornost, nebo se opravdu zblázním. Kolegové pracovnice za přepážkou se na mě občas podívají, asi aby měli jistotu, že se nic neděje. Snažím se vysvětlit, že jsem jen nervózní, a trochu moc situaci prožívám. Chápavě se usmějí, sdělí, že se nemusím ničeho bát a za chvíli již přijde pracovnice s podklady, že je vše zanesené a můžu si dané dokumenty převzít. S díky podepisuju lejstro a odcházím z kanceláře.
Kdy už přijde ten klid?
Vycházím před budovu, stále rozklepaná a vyděšená s myšlenkou, co to sakra mělo být? Nebyla jsem v těch dveřích poprvé, vím, jak si danou věc vyřídit, tak proč se ke všem čertům klepu? Neklid a roztřesené nohy ustoupí až po nějaké době, dech se opět zpomalí a pomalu se vracím zpět do normálního fungujícího stavu.
Nedostatek hořčíku? Panická ataka?
Přijdu domů a snažím se zrekapitulovat si, co se vlastně stalo. Jasně, byla jsem nervózní, ale nebyl důvod. Třes nohou a podrážděnost jsem nejprve připisovala hladu, ale to je nesmysl, jedla jsem těsně předtím, než jsem dorazila do budovy. Projíždím si, co může způsobovat neklid, třes, pocity zešílení, podrážděnost. Jasně, můžete mi oponovat, že nejhorší, co člověk může udělat, je diagnostikovat z Google, ale já se potřebovala ujistit, že nejsem blázen. A hele, nedostatek hořčíku může způsobit vše výše uvedené. Můžu být podrážděná, zažít svalový třes, bušení srdce a další problémy, které jsem měla. Tak super, ale není to stoprocentní. S tímhle budu muset k lékaři, aby potvrdil, že mám nedostatek onoho vitamínu, protože jinak by příznaky seděly na panickou ataku. Naštěstí se s ní dá taky pracovat, ale když probíhá, je to něco neskutečného.
Anketa
Zdroj:
Autorský text
