Radši bych umřela, než tohle sníst a přibrat jediný kilogram! Nemoc očima nemocné dívky

Stačila jediná věta, aby se vše otočilo

Dívám se z okna v pokoji jedné psychiatrické léčebny. Společně se mnou jsou tu dvě další dívky, obě mladší, než jsem já. Je mi 16 let, ovšem vzhledově vypadám na méně. Za oknem svítí slunce, jehož paprsky dopadají na zahradní areál, který je součástí zdejší léčebny. Dnes by se mělo jít na vycházku v rámci terapie. Na terapii nás dochází celkem 7. Nevím, co z toho všichni budou mít, když budeme sedět v kruhu a povídat si o problémech, které trápí každého z nás. Nejradši bych tam nešla, ale účast na sezení je povinná. Když se nedostavím, budou následky a o ty nestojím.

Sestra, která nás má na starosti, nás zvonkem svolává do místnosti. No dobře, tak se jde na to, ať to máme za sebou. Posadíme se do kruhu a postupně jeden pro druhém sdělujeme, proč tu vlastně jsme. Já je upřímně ani moc neposlouchám. Jednou za týden tohle absolvujeme a všichni zkoumají, jestli jsme změnili svůj postoj. Nevím, jak ostatní, ale já určitě ne. Doktoři a sestřičky, i ta naše psycholožka, všichni se mi snaží namluvit, že mám problém, ale já přece žádný problém nemám. Chci být jen hubená a líbit se ostatním, to přece není žádná nemoc. A udržet se tak se mi daří, při své výšce 173 cm jsem vážila 48 kilogramů, držela jsem se toho. Jenom oni to vnímají úplně jinak. Mně přece nic není, to bych snad věděla!

Když dojde řeč na mě, odvykládám to, co jsem tu říkala již nesčetněkrát. Než jsem se dostala sem do „ústavu“, jak jsem tomu říkala, navštěvovala jsem gymnázium. Měla jsem celkem dobré známky, ráda jsem i sportovala. Chodila jsem na plavání a gymnastiku. Bavilo mě to, člověk si zarelaxoval, vyčistil hlavu a nemyslel na žádné jiné věci. Trenér s námi jezdil hodně po soutěžích, kde jsme se s děvčaty umisťovaly na prvním, nebo i druhém místě. Alespoň takhle to bylo po stránce plavání. Gymnastika byla taky hrozně fajn, měla jsem tu spoustu kamarádek. Ovšem trenérka na gymnastice byla postarší dáma, kterou moje kamarádky označovaly jako bachařku. Přísnost, téměř žádná pochvala, zato burcování k vyšším výkonům a psychický nátlak, když jsme jich nedosáhly. Kamarádky se z toho občas hroutily, ale mně tohle spíš přimělo k větší práci na sobě samé, abych dosáhla vytyčených cílů. Trenérka to sice přehlížela, jak jsem se snažila, ale občas mě dala děvčatům za příklad. Blížila se jedna důležitá gymnastická mezinárodní soutěž, na kterou jsme od trenérky obdržely oblečky, ve kterých jsme měly předvést své dovednosti. Dovednosti předvést bylo bez problému, problém byl v tom, nasoukat se do oblečení, které bylo spíš pro třináctileté a kdo ví, jestli by se do toho oblékly ony. Každopádně já jsem s tím měla značné problémy, i když jsem se do toho nakonec dostala. Kamarádky taky nakonec „oblečkový boj“ vyhrály a odcvičily jsme sestavu v tom, co jsme měly, ale bylo to nepohodlné. Úsilí se vyplatilo a vyhrály jsme, zlaté medaile jsme měly na krku. Došlo i na společné focení, kde jsme se dmuly pýchou, radostí, že máme další sportovní úspěch na kontě. Trenérka nás tehdy na soutěži krátce pochválila, ale když jsme se sešly v tělocvičně naší školy, tak nám ukázala společnou fotku a pronesla: „Děvčata, podaly jste neskutečný výkon, ale na fotce vypadáte jak rozteklé. Měly byste zhubnout, jestli chcete vypadat reprezentativně.“ Já tehdy měla na svých 173 cm 61 kilogramů.

Po návratu domů jsem se podívala na sebe do zrcadla a umínila si, že ty kilogramy navíc, které jsem měla dle trenérky, prostě půjdou dolů. Začala jsem studovat výživové hodnoty veškerých potravin, vynechala sladkosti a limonády. Upravila jsem si jídelníček, abych nemohla moc přibrat. Po nějaké době šla ručička na váze dolů a já měla radost. Rodiče už tak úplně ne, protože si všimli, že se mi mění postava a oblečení je mi velké, ale to jsem vyřešila nákupem jiného oblečení, volnějšího, aby nebylo nic vidět. Na tom přece není nic hrozného, trochu hubnout. Mně se zalíbilo, jak ručička na váze šla dolů a trenérka si toho všimla. Začala mě chválit víc před ostatními, za což jsem byla vděčná. Konečně, po tolika měsících dřiny, jsem slyšela slova chvály od trenérky, od které byl téměř zázrak tohle slyšet. Zatvrdila jsem se v tom, že i nadále půjdu příkladem a budu hubnout dál. A dařilo se. Postupně jsem měnila velikost oblečení z většího na čím dál menší, až se rodiče zarazili úplně a více mě hlídali v jídle. No bezva, když už se mi daří hubnout, tak mi to pokazí tímhle? Copak nechápou, že mě to ničí? Tak to tedy ne. Začala jsem trvat na tom, že to, co jedí rodiče, jíst nebudu, budu si vařit svoje jídlo. Rodiče se se mnou nehádali, byla jsem paličatá, ale vždycky se přišli podívat, co si vlastně dělám, občas ze zvědavosti ochutnali. Ve vaření jsem byla tou dobou už hodně dobrá, kalorie nastudované, věděla jsem, co vše můžu namíchat. Ovšem jen před rodiči, tajně jsem vše podstrkovala později našemu psovi, sama jsem si brala k jídlu jogurt, vodu, sem tam kousek ovoce. Jindy jsem jídlo schovávala všude možně, nebo jsem řekla, že jsem jedla u kamarádek.

Tenhle přístup samozřejmě přinesl své „ovoce“ v podobě čím dál hubenější postavy. Trenérka měla radost, já také. Měnila jsem velikost oblečení, už jsem neměla ty tlusté ruce, ale krásně štíhlé paže, jak jsem si to vysnila po pochvale trenérky. Co na tom, že mi začaly ve velkém padat vlasy, začala mi být hrozná zima a objevovaly se mi na těle jemné chloupky. Jediné, co mi vadilo, bylo to, že jsem měla vždy kvůli plavání spočítáno, kdy mám mít své dny, abych se dle toho uzpůsobila. Jenže moje dny nepřicházely. No co, tak sem tam nějaké to zpoždění může nastat vždycky. Jenže to jsem počítala s několika dny, nikoliv se dvěma týdny. Nechápala jsem to. Těhotná být nemůžu. Od kamarádky jsem slyšela, že existují injekce na vyvolání, zašla jsem tedy na gynekologii. Samozřejmě mamka byla jako doprovod. Paní doktorka si mě přeměřila, vyšetřila a doptala se na několik detailů. Byla jsem zvědavá, s čím přijde, ale rozhodně nepřišla s nabídkou injekce na vyvolání menstruace. Místo toho mě poslala do čekárny a mamka s ní zůstala na chvíli sama. Nevím, co tam probíraly, ale když mamka vyšla, všimla jsem si jejího smutného pohledu a možná… snad jako by mě očima chtěla rentgenovat. Odjely jsme domů. Doma si mě vzala stranou, nechtěla mi dělat scénu před tátou. Sdělila mi vážným hlasem, že se mnou zajde k pediatričce, protože od gynekoložky se dozvěděla vážné věci, které by ráda zkonzultovala i s dětskou lékařkou. Pokrčila jsem rameny a upozornila ji, že konzultovat si může co chce, já jsem zdravá. „To právě nejsi“, sdělila mi. K pediatričce jsme zašly hned druhý den, mamka s ní sáhodlouze diskutovala. Pediatrička si mě změřila, zvážila, ptala se na jídelníček, sportovní aktivity atd. Bylo mi naprosto jasné, že se s mamkou dohodla a obě jdou proti mně.

Po kontrole u pediatričky jsme se odebraly s doporučením na léčbu v psychiatrické léčebně s diagnózou mentální anorexie. Ideálně prý co nejdřív, dokud ještě funguju. Tak na to zapomeňte, já funguju pořád a cítím se skvěle, jen mi závidíte! Takové jsem měla myšlenky. Tyhle myšlenky by ve mně klíčily dál, dokud jsem na jednom tréninku gymnastiky neomdlela.

Začátek léčby

Když jsem se probrala, ležela jsem na nemocničním lůžku, do ruky mi byla zavedena hadička a kolem mě pípaly přístroje. Nejdřív jsem nic nechápala, později mi vše vysvětlila dětská lékařka, která se za mnou přišla podívat a zkontrolovala veškeré funkce. Zatímco já byla přesvědčená, že kolaps mohl být maximálně tak z únavy, lékařka vysvětlila, že toho bylo víc. Celková vyčerpanost organismu, avitaminóza, anémie, moje tělo zkrátka údajně nevydrželo hladovku, které jsem ho podrobila a sdělilo mi, že takhle teda ne. 40 kilogramů na mou výšku bylo prý málo. A když jsem neposlechla údajně signály, kterými bylo padání vlasů, zima a ztráta menstruace, vyhlásilo stop stav. No to si snad dělá legraci!

V následujících dnech mi donášely sestřičky na pokoj nemocniční stravu, ovšem odmítala jsem se jí dotknout. Tak já hubnu, mám menší velikost oblečení, v gymnastice jsem dávána jako příklad a mám to všechno zahodit? Jenom proto, že moje tělo nezvládne trochu disciplíny? Ani mě nehne, tohle do mě nedostanete. To radši umřu, než veškerou snahu zahodit a přibrat.

Tak jako jsem ale byla umíněná já, byla umíněná i moje lékařka a sestřičky. Nechceš jíst normálně? Fajn, nejez, zavedeme nitrožilní stravu. Tělo prošpikované hadičkami, aby dostalo tolik potřebné minerály, energii, vitaminy, zatímco já ležela na lůžku, neschopná se hnout. Stačilo se trochu praštit, a měla bych šílené modřiny. Jak já nenáviděla celý svět.

Přišla se za mnou podívat mamka s taťkou, kterým bylo líto, že to vše dopadlo takhle a vyčítali si, že se tomu víc nevěnovali. Ovšem domlouvejte dospívající dívce, která má svou hlavu a vede si svou. Chodili za mnou, mluvili o tom, co se děje doma a že mě pozdravují kamarádky. No jasně, chyběl jim příklad, jak mají vypadat. Když mě po několika týdnech nitrožilní stravy, protože pevnou jsem do sebe odmítala dostat, dostali na váhu 44 kilogramů, byl to pro ně úspěch. Pro mě ale tedy fakt ne. Nechtěla jsem vidět, co řekne trenérka, až se vrátím na gymnastiku a plavání. Určitě jim tam moc chybím. Trenérka gymnastiky se ovšem doslechla, co se stalo a přišla se za mnou podívat v doprovodu rodičů v rámci jejich běžné návštěvy. Když mě spatřila, stalo se něco, co jsem čekala snad od všech, jen ne od ní. Slzy. Poté, co mě spatřila, se jednoduše rozplakala a odešla z místnosti. Rodiče na to nic neřekli a dál mi dělali společnost. To už jsem se pro změnu rozbrečela já a chtěla jsem domů. Ovšem s váhou, která by byla pro lékaře přijatelná, a tu jsem stále neměla. Po domluvě s rodiči mě nechala lékařka převézt do psychiatrické léčebny, kde jsem měla pokračovat v léčbě, dokud nepřiberu.

Rodiče mě tu navštěvovali a doptávali se na pokroky. Zatím nebyly tak úplně vidět, přibírala jsem velice pomalu, ale přibírala. Věděla jsem, že abych se dostala domů, přibrat musím, i když nechci. Neviděla jsem se jako šíleně hubená dospívající dívka, nýbrž jako oplácaná puberťačka. Na jedné z návštěv mi mamka prozradila, že se jí jedna z mých kamarádek z gymnastiky svěřila, co nám tehdy trenérka po soutěži řekla a pochopila, co se stalo. Za trenérkou si došla a promluvila jí do duše. I když se trenérka bránila, že to tak nemyslela, později se do nemocnice přišla podívat, jak na tom jsem. A když mě viděla, pochopila, že spustila něco, z čeho se dostává člověku hodně špatně zpátky. Přestože byla přísná, tohle ji hodně zaskočilo. Rodiče jí to neodpustili a z gymnastiky jsem byla odhlášená. Tak jako já odešlo ještě několik mých kamarádek. Ty sice nehubly, ale nevydržely nátlak, který na ně byl vyvíjen. Mohla jsem se tak těšit alespoň na plavání, protože s gymnastikou byl konec.

Ovšem plavání také muselo počkat, protože nejdřív jsem se musela dát dohromady fyzicky a psychicky. Fyzickou stránku by snad bylo možné dát dohromady, horší bylo dostat do správných kolejí moji mentalitu, která si nepřipouštěla, že přibrání na hmotnosti je jen dobré pro moje, nyní ještě podlomené, zdraví. Postupně tedy přibírám na hmotnosti, ale ještě jsem nedosáhla cílové hmotnosti. Rodiče toto vítají, konečně se jim prý vrací jejich holčička. Jo, jasně, z oplácané se stala nádherná hubená dívka, která se po zásahu lékařů mění zpátky pomalu v baculku, to jim dělá radost. Co je však podstatné, je to, že na hmotnosti opravdu nabírám a díky tomu se blíží můj sen – dostat se domů a vrátit se aspoň k plavání. Ovšem i trenér z plavání měl pro mě vzkaz – buď budeš na své původní hmotnosti 61 kilogramů, nebo se k tomu budeš aspoň raketově blížit, jinak na plavání zapomeň. A já to plavání tak strašně chtěla. Jenže se svými 48 kilogramy tam ještě nejsem. Ovšem bere se to pro mé okolí jako slibný začátek. A plavání je pro mě motivací se odsud dostat.

Zdroj:

Volně převyprávěno od osoby blízké