Článek
Největší kámen úrazu? Když se dospělí nedomluví
Vždycky jsem si naivně říkala, že v rodině by se muselo stát kdoví co, aby se manželé rozvedli. Že kamarádka žila ve střídavé péči u maminky a u tatínka, to jsem nedokázala pochopit. Vždyť v tom musela mít strašný nepořádek. Naštěstí školu měla stejnou, nemusela nic měnit mimo svůj pokoj, který měla u každého rodiče jiný. A každý uplatňoval svůj styl výchovy. Celou dobu jsem si představovala, co se asi mohlo odehrát v rodině, že to došlo takhle daleko? Kamarádka zmínila jen něco okrajově o tom, že si rodiče nerozumí a rozhodli se jít každý svou cestou. Děti ve věku 11 let byly ve střídavé péči, takže alespoň o kontakt s rodiči nepřišly, vídaly se jeden týden s tatínkem, druhý týden s maminkou.
Už když jsem tohle viděla, říkala jsem si, že jsem šťastná, že vyrůstám v normální rodině. Tedy, než e by měli naši rodiče extra společné zájmy, ale nějakou tu společnou řeč našli, zajeli s námi i na výlet. Neměli jsme se špatně. Jen jsem přes to všechno neviděla, že po nějaké době jsou spolu jen proto, abychom případným rozvodem netrpěli hlavně my. Dokud nebudeme plnoletí, tak nic, žádný rozvod. Občas sice padla narážka na to, že už to nevydrží, ale vždy se tato ,,krize“ zažehnala. Dnes si říkám, že se měli rozvést už v mých středoškolských studiích, netrápili by se tolik. Ale to je pořád něco jiného, než když se rozvádí rodiče dětí, kterým je třeba 8 let. Nebo i méně. Ty maličké uzlíčky nervů si musí v hlavě srovnat, že se děje něco, kvůli čemu od sebe maminka s tatínkem odcházejí a už spolu žít nebudou. A nedej bůh, když si děti začnou myslet, že za toto vše můžou ony – inu, které dítě občas tohle nenapadlo, že se rodiče hádají a rozvádějí právě kvůli němu?
Když se už tedy dva dospělí dohodnou, že půjdou od sebe, je tady problém, který je potřeba vyřešit, a sice – jak se domluví na péči o děti? Z velké části znám spíše případy, kdy děti byly ve výlučné péči matky (ti, kdo se touto problematikou zabývají, mi jistě odpustí, že používám slova, která už dnešní zákoník nepoužívá) a otec je navštěvoval, nebo se v péči o ně oba rodiče střídali. Jen s těžkým srdcem si představím, že by rodič neprojevil ani zájem o to vídat voje dítě, ale i takové případy dnes jsou.
Ovšem i neprojevení zájmu rodiče o dítě by mě dnes tolik nepřekvapilo, jako fakt, že někteří rodiče se absolutně nedokážou shodnout v péči o děti, trvají na tom, že je budou mít pouze u sebe a druhým rodičům k nim snad i zakážou přístup (to se taky dost děje), anebo ještě jinak – každý si u sebe nechá jedno dítě a druhé zůstane u druhého rodiče. A pokud jsou to vrstevníci a jsou na sebe fixovaní, mají vedle sebe pocit bezpečí a útěchu, tak zkuste být tím zhrzeným rodičem, který se tímto způsobem dost možná mstí druhému rodiči a použije dítě jako zbraň. Zkuste si být tím, který navrhne tuto (za mě naprosto šílenou) variantu a jeho přičiněním se dítěti zboří představa o bezpečném světě, kde není samo.
Ilustrační obrázek
Tak ty děti rozdělíme. To myslíte vážně?
Že jsou děti v mnoha případech rodičovskou zbraní k co největšímu citovému ublížení druhého rodiče, to asi zmiňovat nemusím. Stačí mi, když procházím články na internetu a čtu, jak jeden rodič ubližuje druhému tím, že k němu nepustí dítě, popř. navádí dítě k nesnášenlivosti vůči druhému rodiči. Občas se člověk nestačí divit, co všechno jsou dospělí schopni vymyslet, aby bylo po jejich.
Lucie a Kryštof vedli spokojený manželský život pět let. Vychovávali pětiletého Honzíka a sedmiletou Aničku. Sourozenci vedle sebe krásně prospívali, hráli si spolu, povídali si, jeden bez druhého jako by nebyl. Bylo vidět, že na sobě dost visí. Ovšem během roku se situace změnila. Kryštof se domů začal vracet čím dál později, s Lucií odmítal mít cokoliv společného, vymlouval se na únavu, spoustu práce a chodil rovnou spát. Lucie se snažila být co nejaktivnější ve společném čase, vymýšlela zábavu a dělala všechno pro to, aby manžel byl spokojený po návratu ze zaměstnání a těšil se na ni. Ovšem nic nepomohlo. Děti pozdravil a víc se jim nevěnoval.
Jednoho večera to už Lucie nevydržela a zeptala se Kryštofa, co se děje, že najednou opadl jeho zájem o naprosto všechno. Kryštof nejprve zapíral, že se nic neděje, nakonec ale přiznal, že se zamiloval do kolegyně v zaměstnání. Je to už delší doba a on si nemůže pomoct. Lucie byla v tu chvíli ochotná vše mu odpustit, když zůstane s rodinou, aspoň kvůli dětem. Kryštof ale od rodiny chtěl odejít. Lucie chápala, že ji čeká rozvod, ale nechtěla, aby tím byly poznamenané děti, ovšem tady narazila. Kryštof se hodlal odstěhovat ke své nové přítelkyni, ta ale měla menší byt, kam se stěží poskládají ve čtyřech, když by se v péči o děti střídali. Rozhodl se, že vše vyřeší s právnickou poradnou, aby věděl, co je třeba zařídit, a jak sepsat žalobu na rozvod manželství.
Když se oba sešli u právničky, aby jim pomohla se sepsáním dokumentu pro soud, právnička se jich zeptala, jak mají vyřešenou otázku péče o děti. Oba chtěli děti do své péče, u Kryštofa to moc nešlo při vyhlídce, že by děti neměly ani svůj pokoj a soukromí. Kryštof toto odbyl tím, že to vyřeší a děti budou mít pokoj k dispozici, nedokázal ale říct, za jak dlouho by to bylo. Lucie navrhla, že děti zůstanou u ní a Kryštof je může navštěvovat kdy bude chtít, jen musí dát včas vědět, aby s nimi nic neplánovala.
Fakt, že by se Kryštof musel u brzy bývalé manželky hlásit na návštěvy, nedokázal plně překousnout. Chtěl mít děti také u sebe. Opakované námitky proti péči o obě děti ignoroval a místo toho řekl s ledovým klidem: ,,Tak ty děti rozdělíme, jedno dítě se k nám vejde. Já si nechám Honzíka, Anička zůstane u bývalky.“ Lucie na něj jen zůstala překvapeně zírat, právnička se na něj podívala se zdviženým obočí. Nakonec se jej zeptala, zda to myslí vážně a jestli chápe, jak tím oběma dětem ublíží? Kryštof jen odvětil, že děti se s tím vyrovnají a víc to neřešil. Právnička jim nakonec sdělila, ať ještě doma důkladně zváží všechny možnosti a promluví i s dětmi, ale oddělování sourozenců je něco, co ona nepodporuje a nechce být součástí takového rozvodu.
Že je rozvod pro děti určitým traumatem, které je těžké překonat, asi nemusím zmiňovat. Důležité je, aby děti cítily lásku obou rodičů a věděly, že nic z toho, co se kolem nich děje, není jejich vina. Je to zkrátka svět dospělých, ve kterém se objevila trhlina a nejde opravit. Ale když už tady ta trhlina je, tak je potřeba, aby se nerozšířila.
Zdroje:
Osobní názor autorky
