To si děláš legraci, ty tohle nevíš? Nevím, doučím se to aneb důležitost i přes chybějící vědomosti

Po škole vzhůru do práce. A nohama na zem

Můj vstup do světa pracovních příležitostí byl dost zajímavý. Dodělala jsem si vysokoškolský titul a začala pracovat s lidmi. I když jsem měla titul na práci v sociální oblasti, rozhodně jsem nebyla ambiciózní a nehrnula se na vedoucí pozice. Ani nebyly k sehnání. Byla jsem mladá, ocenila jsem spíše práci v přímém kontaktu. Navíc mi bylo něco málo pod třicet, takže jsem ještě zvládala bez pomoci některé náročnější úkony, které už moje kolegyně trochu víc zmáhaly. Pomáhala jsem v péči o starší lidi, povídala si s nimi, tohle přinesla a támhleto odnesla. Šlo o těžší fyzickou práci, kde jsem to, co jsem vystudovala, nevyužila, ale nevadilo mi to. V upevnění vědomostí a rozšíření obzoru jsem využívala různá školení, která se mi v péči osvědčila a byla jsem za to ráda. Spousta lidí kolem mě nechápala, proč dělám práci jako pečovatelka, když ,,mám přece navíc“.

Já jsem fakt, že mám titul, nebrala jako výsadu. Vždycky jsem toužila mít nějaké to písmenko před jménem, ale později mi došlo, že tím nejsem něco víc než ostatní. Podstatné jsou zkušenosti a důležitost toho, si nové věci zjišťovat i sama o od sebe, mít zájem o svět okolo. Ne u všech věcí mi docházelo, z jakého důvodu tomu tak je, proto jsem se ptala zkušenějších kolegyní, které mi se zájmem vysvětlovaly některé věci. Já na oplátku, jako nejmladší člen týmu, měla víc vědomostí v oblasti počítačů, takže sepisovat dokumenty a vytvořit něco pomocí vychytávek v programech, pro mě nebyl žádný problém. Vyšly jsme si vstříc a já byla ráda za to, že můžu kolegyním také pomoci.

V průběhu let jsem se postupně vypracovala na vedoucí pozici (nutno podotknout, že mě k tomu tlačily i osobní důvody) a já mohla porovnat podřazenou a nadřazenou pozici. Tady jsem již využila některé teoretické poznatky, dále je prohlubovala a věřila, že třeba něco i změním. No, nestalo se tak, ale byla jsem za tu zkušenost ráda.

Tohle bys měla vědět, ale ty to nevíš

Když jsem po nějaké době měnila práci, dostala jsem možnost uplatnit se v poradně v sociální oblasti. Taková všehochuť, takže člověk se dostane ,,pod pokličku“ nejrůznějším tématům. Nastudovala jsem si, co se v dokumentech jak sepisuje, na co se musí člověk ptát, co by měl k tomu vědět. Myslela jsem, že dělám maximum, ovšem bylo mi ukázáno, že tomu tak není.. Alespoň z pohledu jiných kolegyň.

Čekala mě práce v terénu. Objížděla jsem s kolegyní některé lokality poblíž města, kde jsme působily a dozvídala se o příbězích nejrůznějších klientů, u kterých naše organizace působila. U jedné rodiny jsme řešily občansko-právní spor a problematiku péče o děti. Do takové situace jsem se prakticky nikdy nedostala, vše jsem znala jen z knížek, zkrátka teorie, teorie a opět teorie. Mohla bych poslepu vyjmenovat celý proces toho, jak by se daná situace řešila, ale u kolegyně jsem pohořela. Nevěděla jsem totiž, kdo z úřadu má po stránce péče o dítě tuto lokalitu na starost. Pro kolegyni to zkrátka bylo něco neuvěřitelného. Ihned se podivila, jak je to možné a že jsem úplně blbá. Omluvila jsem se jí, že to nevím, ale zjistím si to, abych pro příště byla chytřejší. Kolegyni toto nezajímalo, u ní jsem jako nová posila týmu evidentně skončila nevědomostí o úředně příslušných pracovnících.

Když jsme rodině poradily, co jak má udělat, aby se její situace zdárně vyřešila, kolegyně rozhodla, že je čas jet do poradny a sepsat o všem zprávu. Nasedly jsme do auta a cestou jsme se ještě pobavily o jiném klientovi, který pro změnu neřešil děti, ale možnosti finanční pomoci kvůli špatné pohyblivosti. Tady bylo pro změnu potřeba vědět něco o příspěvku na péči a dalších náležitostech. To už jsem se více chytala a sdělila kolegyni, jak je to se stupni a některé částky, které jsem si pamatovala. Kolegyně ovšem jen přimhouřila oči a nic neřekla. Pak se ale zeptala na částku ve 4. stupni závislosti, že si není vůbec jistá. Hernajs, věděla jsem jen zhruba, nevěděla jsem přesně. Tak tedy dobře, jde se hledat. Vygooglila jsem to asi do 5 vteřin, ovšem kolegyňka opět na to neřekla nic. Nedalo mi to a zeptala jsem se, jestli si opravdu nebyla jistá, nebo zda to jen předstírala, aby mě zkoušela z (ne)vědomostí. Odvětila: ,,Tak je snad jasné, že to vím. Ale chtěla jsem vědět, jestli víš alespoň tohle. Ale co bych od tebe mohla čekat“.

Jelikož po zbytek pracovní doby mě před ostatními spolupracovnicemi popichovala, že nic neumím a nemám tam co dělat, radši jsem jí nechodila na oči. Ke konci jsem se již neovládla a do očí jí sdělila, že i když nevím vše, umím se to doučit, dohledat si potřebné informace. Nepovažuju se za chodící encyklopedii, které umí vše do posledního písmenka. Vysmála se mi, že ona ty potřebné znalosti má a práce je o tom, že člověk něco ví a užije to v praxi. Což má pravdu, ale nemyslím si, že je proto nutné člověka srážet. Může i taktně naznačit, že něco nevím a měla bych to napravit.

Kolegyně odešla do vedlejší kanceláře a mně bylo nanic. Trochu jsem počítala s tím, že dostanu od hlavní vedoucí ,,ledovou sprchu“ za to, že jsem si takhle dovolila jednat se svou kolegyní, která už tam je nějaký ten pátek. Spolupracovnice se mě snažily povzbudit, ať si z toho nic nedělám, že se tak chová i k nim, ale stejně mi to nešlo z hlavy. Šla jsem domů a přemýšlela, jak to bude vypadat následující den. Co se dozvím, jaký bude trest, jak si na mě kolegyně smlsne.

Potřebuju leadera s vědomostmi, ale i s lidským přístupem

Když jsem přišla následující den do kanceláře, atmosféra by se dala krájet. Kolegyně úsměv od ucha k uchu, nepromluvila na mě. Zato ostatní se na mě dívaly lítostivě, až jsem si začala říkat, že dostanu vyhazov. No, možná to tak bude lepší. Jedna ze spolupracovnic mi sdělila, že očekávají telefonát vedoucí a bude vážný pohovor mezi námi všemi. Nemůže přijít osobně, něco řeší v jiném městě, ale prý to přes telefon všichni zvládneme.

Začala jsem se dost klepat a každé vyzvánění telefonu pro mě bylo jako píchnutí špendlíkem. Snažila jsem se zklidnit, no, povedl se mi pravý opak. Později vedoucí konečně zavolala. Všechny jsme se shromáždily okolo stolu a nastalo hrobové ticho. Vedoucí se nejprve omluvila, že nemůže být osobně v kanceláři a bude tak situaci řešit tímto způsobem. Nejprve nás všechny pochválila za odvedenou práci v uplynulých dnech a ocenila naše nasazení. Tuto část projevu naše ,,geniální“ kolegyně přešla s neutrálním výrazem, max. po nás hodila výraz stylem ,,je to moje práce, ne vaše“. Následně ovšem vedoucí přešla k tomu, proč vlastně volá. Už delší dobu se na pracovišti ozývaly nepokoje, nikdo konkrétně neukazoval na jiného pracovníka, ale dostávaly se k ní zvěsti o tom, že atmosféra houstne, není zde příjemné pracovní prostředí. Dotázala se tedy, co by pro naši spokojenost mohla udělat, kde se stala chyba. Nikdo nic neřekl. Oslovila tedy přímo naši kolegyni, která poučovala, aby se jí k celé situaci vyjádřila. Kolegyně odvětila, že většinu práce udělá ona, protože ostatní se jen dívají na to, co dělá a chybí jim potřebné vědomosti. A jelikož si ,,dovolí upozornit na nedostatky“, nejspíš je to někomu trnem v oku. Vedoucí se zamyslela a poptala se, jakým způsobem na nedostatky upozorní. Samozřejmě se kolegyně snažila odvětit diplomaticky, ale nepovedlo se jí to. Jakmile totiž zmínila, že si problémového kolegu vezme stranou a vysvětlí mu, že situaci musí řešit jinak, než jak ji řeší, strhla se diskuse. Ostatní kolegyně se ozvaly, že sice sdělí, v čem jsou nedostatky dotyčného, ale bere to cestou ponižování a výsměchu. To se ihned začala bránit, ale vedoucí jí sdělila, že hovor ukončí a zavolá jí na služební. Tohle se musí probrat mezi čtyřma očima.

Po delším rozhovoru za námi později kolegyně přišla a sdělila, že přechází na jiný post. Bude i nadále pracovat v poradně, ale na jiném místě, kde se nebude vyžadován kontakt s ostatními pracovníky a když, tak bude minimální. Docela jsem zírala. Ještě ten den nám vedoucí zavolala znovu a vysvětlila situaci. Kolegyně byla pro ni důležitá pro své vědomosti, nechtěla o ni přijít. Po vědomostní stránce pro ni byla někým, kdo by mohl vést tým. Ovšem po stránce lidského přístupu to byl pro ni někdo naprosto nepotřebný. Rozvrátit kolektiv nepotřebovala. Takže tohle jí přišlo jako ideální řešení. Naznačila, že každá z nás jsme pro ni přínosem v jisté oblasti, o našich nedostatcích a nevědomostech ví, ale cení si toho, že dáme najevo, že něco nevíme a dohledáme si informace.

Zdroj:

Autorský text