Článek
Vzhůru na jinou planetu za podivným monstrem
Tedy ne, že by přesně tohle měla posádky vesmírné obchodní lodi Nostromo v plánu, ale když vás palubní počítač cestou na Zem probere ze spánku, aby vám řekl, že možná máte společnost, nezbývá vám nic jiného než zjistit, co se vlastně děje. Takže když zachytí loď nějaký podezřelý zvukový přenos, který nelze stoprocentně identifikovat, zařídíte se podle toho, co vám velí pokyny nadřízených – tedy prověřit každý zachycený zvuk. Co když je to S.O.S?
Posádka se rozhodne prověřit zvuk a vyšle tým na planetu, odkud zvuk přichází. Nalezne zde ztroskotanou kosmickou loď, která rozhodně nepůsobí jako něco, co byste chtěli navštívit. Ale prozkoumat se to musí. Už ale jen nález čehosi, co vyvolává dojem prapodivné kostry, by člověka normálně poslal zpět na lodi a rychle odsud, ale o to víc mají dobrodruzi tendenci jít hlouběji. A když v lodi najdou nějaká prapodivná vejce se spoustou slizu a něčím, co se uvnitř vajec hýbe, tak to už začíná být jiná liga. Neznámé? Nebude lepší to zničit, když nevíte, co to je? No, ne každý to tak má. A když se toto neznámé cosi přilepí na obličej jednoho člena posádky, máte jasno – dovnitř do lodi, ať je to, co chce. Kolegu tam nenecháte. Ovšem jak už to tak bývá, v tomhle případě se donáška Aliexpress úplně nevyplatí. A reklamovat nemůžete. Takže výsledné skóre – kolega na lehátku na obličeji s něčím, co mu nejspíš upravuje design a vypadá to jako krab, pavouk a další zvířecí hybrid dohromady. Člověk by asi chrlil nápady, jak se toho zbavit, ale s každým pokusem musíte myslet na to, jak to udělat šetrně, aby kolega pod tím něčím vaše pokusy přežil. Vyšetření každopádně sdělují posádce ,,překvapivě“, že ten tvor je jedna velká záhada. A také značí to, že Den otevřených dveří se téhle posádce krutě nevyplatí.
Režisér Ridley Scott si dal na filmu záležet a s filmovým projektem vystřelil do hereckých výšin některé začínající umělce. Ellen Rippley v podání Sigourney Weaver tady budí dojem tvrdé ženské, která se nebojí vzít zbraň do rukou a za svým názorem si tvrdě stojí. I kdyby se měla pohádat s celou posádkou a schytat i nějakou tu facku. Na film z roku 1979 tento projekt dokázal využít všechny možné prostředky, aby vzbudil dojem hrůzy a zasadil i prvky fantasy/sci-fi/komedie. Tedy ne, že by Vetřelec byla komedie, ale když se na film podíváte v současné době, tak se musíte smát i nad myšlenkou a faktem, že už tehdy se točilo s tím, že nějak vymyslíte robotickou verzi člena posádky, který by reagoval na podněty. Člověk v tom okamžitě vidí scény ze Star Wars, kterými se režisér inspiroval.
Ilustrační obrázek
Co člověka dost překvapí, je i zajímavě vymyšlená zápletka, kdy nechápete myšlenkové proudy člena posádky, který chce za každou cenu přinést neznámý mimozemský objekt na Zemi. Ovšem po nějaké době, kdy zjistíte, že místo myšlenkových proudů v něm převládají spíš ,,proudy kabelové“, už je vám situace tak nějak lhostejná. Jediné, co chcete, je dopravit posádku do bezpečí, i kdyby to mělo znamenat ztrátu člena, který není zrovna věrohodný a můžete ho klidně i zmlátit. Jediný výsledek, který to přinese, je visící hlava na drátech a totálně naštvaný útočník, který zjistí, že není tak efektivní, jak si myslel.
Co mě ale jako divačku, narozenou po devadesátém roce a tedy zvyklou spíše více na modernější efekty u současných hororů, hodně zaujalo, je samotný fakt, že v celém filmu se nemusí hororové monstrum před kamerou objevovat každou minutu, aby film působil strašidelně. Zatímco u některých současných hororů máte objekty, které vám nahání hrůzu, natočené snad každých deset minut, film Vetřelec krásně ukazuje, že i natočení jen několika málo záběrů s lehkými efekty a sestříhaným zvukem dokáže udělat také divy a oslovit publikum. V tomhle případě si i myslím, že Bolaji Badejo, který měl na sobě kostým Vetřelce, byl rád, že nemusel v tom obleku chodit na každou scénu, protože tohle mít na sobě, to musel být zápřah.
I samotný zvuk dokáže postrašit.. a temná zákoutí k tomu
Není to ale jen zvuk a Vetřelec, co dělá film tak strašidelným. Pominu-li fakt, kdy jsou některé místnosti v lodi osvětlené, hodně napínavosti udržuje temné prostředí, kde vidíte na centimetry před sebe jen díky hořlavým zbraním a pronikavému světlu z jiných místností. Takže když potom máváte zbraní před sebou, před vámi tma jak v ranci a najednou se před vámi objeví nestvůra, která je také tmavá, takže byste ji přehlédli a o to víc vás vyděsí, když jí najednou hledíte do tváře, je také dost psycho a nahrává to hororovému stylu. Stav ideál, když pořádně oblek Vetřelceani neznáte, takže herci a herečky nevěděli, kdy na ně a odkud Vetřelecvytasí své zbraně a zjeví se, tudíž se lekli a nemuseli to ani předstírat.
Že posádce netvor pořádně zavaří, je jasné. Např. v legendární scéně při večeři, kdy se z postiženého člena posádky, který měl původně parazita na obličeji, najednou začne stávat inkubátor, ze kterého se právě rozhodl vyjít ven novorozený Vetřelec, který se má čile k světu.
Když se člověk dívá se znalostí dnešních hororů, scéna, kdy Ellen Ripley opouští loď a nechá ji vybouchnout, ve vás nejspíš vyvolá úsměv a otázku, odkud bere tu jistotu, že je na lodi sama. A samozřejmě do několika málo vteřin se vám tato konspirační teorie potvrdí. Ovšem kolem osmdesátého roku by nejspíš většina diváků čekala, že netvor zahyne na palubě lodi, která právě s nadsázkou řečeno zažila vesmírnou kremaci, takže efekt ukrytého Vetřelce na lodi, která výbuch sledovala z dálky, má něco do sebe. A hlavně to ještě natáhne efektivně do konce, když přiměje diváka, aby se zatajeným dechem sledoval Sigourney Weaver, jak neohroženě vystřelí a pošle svého nezvaného spoluletce do nekonečného vesmíru, než ho ještě předtím ugriluje lodním motorem.
Za mě osobně se film dokonale povedl, udrží diváka v napětí, hned nerozplétá veškeré dění a udržuje naději, že třeba jen mohl někdo přežít, než se zjistí, že přežití je určeno jen někomu. A efekty na tu dobu byly mistrovské.
Zdroje:
Vetřelec 1979
