Článek
Když život utichne
Abych to nezlehčovala, i vymírání dinosaurů bylo katastrofou, ze které se příroda musela samozřejmě vzpamatovat. Vymření všech dinosaurů a postupný vznik života jiných živočišných forem po delší době byla jedna z pěti velkých katastrof v historii Země. Ovšem v tomto článku se budeme zabývat tím nejhorším obdobím, při kterém zahynulo asi 96 % všeho živého. A na hodně dlouho.
252 milionů let dozadu se na Zemi rozpoutala tragédie, která nemá v historii planety obdoby. Šlo o konec období permua počínající trias. Perm, ve kterém žili obří predátoři, jako byl Inostrancevia, Rubidgea a další děsiví tvorové, byl ukončen smrtí až 96 % podmořských živočichů a 70 % suchozemských živočichů, což jsou naprosto šílená čísla. Ačkoliv několik procent živočichů přežilo, ztráta v živočišných řadách byla obrovská a trvalo téměř více jak 10 milionů let, než se přírodní fauna opět obnovila.
Sopka - ilustrace
Jak to vlastně v permu vypadalo?
Permské období znamenalo jediné – superkontinent Pangea, jedna supervelká souš. Uprostřed kontinentu ,,vládlo“ horko, sucho, pouště. Po klimatické stránce to bylo jedné velké střídání počasí – v létě horko, v zimě chlad. A jelikož se jednalo o jeden obří kontinent, při pobřeží neměla fauna moc šancí se rozrůst, neměla na to vhodné podmínky. Na souši toho času vládli hlavně gorgonopsidi, dicynodonti, pareiasauři a jiní savcovití plazi. Oceánům pro změnu vládli ramenonožci, trilobiti, žraloci a další živočichové. Kromě toho organismy, tvořící útesy. Pro ty byla permsko-triasová katastrofa hodně kritická.
Co se týče rostli, v pozdním permu se hojně vyskytovaly cykasy, semenné kapradiny a primitivní jehličnany. Horko, které v pozdním permu vládlo, bylo pro přírodu již neudržitelné. Zatímco na začátku permu bylo vše zaledněné a ve středním permu vznikaly suché pouště a savany, pozdní perm se vyznačoval vysokým teplem a nízkým okysličením životního prostředí, v oceánu bylo k nepřežití.
Sibiřské Trapy jako vulkanický zabiják světa
Představte si obří území hornin, kde jsou obrovské vulkanické trhliny, ze kterých neustále teče láva. Ta vytvářela široké lávové řeky. Plocha, kterou tyto řeky vytvořily, byla větší než dnešní Austrálie. Do toho se do vzduchu dostávaly gejzíry oxidu uhličitého, sirné plyny a žhavý metan – ideální kombinace na ukončení života.
I když vulkanismus není ničím zvláštním, v případě dlouhodobého trvání s přídavkem jedu jde už o globální katastrofu. Kvůli erupcím se do ovzduší vypustily tuny oxidu uhličitého. V důsledku toho se oteplilo o asi 10°C. Oceány se proto oteplily, což byl problém pro jeho obyvatelstvo, jelikož teplá voda nedokáže udržet kyslík, resp. udrží jen velmi malé množství, které nestačí pro všechny.
Permsko-triasová katastrofa v podmořském světě
Protože v oceánu tehdy žily obrovské ryby, nedostatek kyslíku pro ně představoval zásadní problém. Více se přiblížily k hladině, kde se trochu kyslíku ještě drželo. Přeskupovaly se na mělčiny, ovšem byly v důsledku neokysličení apatické, bez pohybu, a postupně vyhynuly. Stejně tak koráli, které v důsledku anoxie přestali vytvářet vápenaté kostry, a v důsledku postupného vyhynutí řas vyhynuli.
Amoniti a hlavonožci se snažili přemístit do mořských vrstev, kde je více kyslíku, ale nebylo to moc platné. Kvůli anoxii se mořské proudy nepromíchávaly, takže ať už dole, nebo nahoře, kyslíku bylo zkrátka nedostatek všude. A stejně tak potravy, která uhynula. Mlži a ramenonožci se pro změnu stáhli do svých ulit v naději, že si uvnitř ,,počkají“, až se katastrofa přežene. Zpomalili metabolismus, ale ani to je nezachránilo od zániku. Stejně tak reagovali trilobiti, ale vyhynuli, ačkoliv už předtím byli na počátku vyhubení. Organismy, žijící v hlubinách moří, byly na hladinu kyslíku dost citlivé, nikam se nemohly přemístit a trpěly nedostatkem potravy. Je čekalo vyhynutí do posledního kousku.
Jediné, čemu se v moři dařilo, byly bakterie, zvyklé na nepřítomnost kyslíku. Ty produkovaly jedovatý sirovodík, takže se postaraly o otrávení celého oceánu.
Nedostatek kyslíku v oceánech
Permsko-triasová katastrofa na souši
Ani svět suchozemských obyvatel nebyl ušetřen. Na souši to vypadalo jako doopravdové peklo na Zemi. Horko, dramatické sucho, vedro, požáry, kolaps potravního řetězce. Horko pro představu – až 50°C. Globální kritické oteplení pro zvířata na souši znamenalo něco nepředstavitelného, zvířata se dusila a umírala v šílených vedrech.
Kromě šíleného horka také vznikaly požáry, které zničily spoustu lesů a stepí, ve vzduchu byl velký podíl popelu a sazí. Zvířata přicházela o svá útočiště, neměla se kam skrýt. To pro ně znamenalo ohromný stres, začaly se masivně přesouvat do jiných oblastí. Krajiny se změnily ve vyprahlé pustiny, říčky zmizely. Býložravci se neměli kde pást. Následkem těchto změn zemřeli mezi prvními zvířaty vrcholoví predátoři.
Ale nebylo to jen vedro, které zabíjelo. O úhyn dalších zvířat se postaral sirovodík, který narušil ozón a zvířata ho vdechovala, takže se nakonec udusila. V důsledku narušení ozónu byla zvířata více raněná, popáleniny nebyly ničím výjimečným. De facto většina zvířat zemřela buď žízní (pro zmizení vodních zdrojů na souši), vedrem, udušením, nedostatkem rostlinné potravy a vhodné kořisti.
Jediný, kdo měl naději na přežití, byli malí živočichové, kteří byli drobní, nebyli nároční na potravu, dokázali se přizpůsobit ohromnému vedru, uměli se rychle rozmnožovat a žili v norách. To zahrnuje některé druhy obojživelníků, malé Dicynodonty, Cynodonty a první archosaury. Než se planeta vzpamatovala, trvalo to zhruba 10 milionů let. Do obnovy to byla planeta horká, suchá, byly tu jedovaté plyny, téměř žádný strom a jen něco málo živočichů.
Krajina po permsko-triasové katastrofě
Pro malou představu níže video, kde jsou znázorněny globální katastrofy v historii Země.
Zdroje:
