Vzal skalpel, rozřízl si břicho a vyoperoval si slepé střevo. Rogozov neměl na Antarktidě na výběr

Bylo mu sedmadvacet let, nacházel se na odříznuté sovětské základně v Antarktidě a začínalo mu být čím dál hůř. Leonid Rogozov jako lékař dobře věděl, co se s ním děje. Měl akutní zánět slepého střeva a potřeboval operaci. Jenže na základně nebyl nikdo další, kdo by ji dokázal provést. Nakonec se rozhodl pro něco, co by většinu lidí ani nenapadlo. Vzal si skalpel a pustil se do operace vlastního břicha.

V roce 1960 odjel Leonid Rogozov s šestou sovětskou expedicí do Antarktidy. Bylo mu 26 let, medicínu měl vystudovanou v Leningradu a připravoval se na dráhu chirurga. Proč se rozhodl zrovna pro Antarktidu, nevíme. Pro mladého lékaře to ale musela být dost nezvyklá zkušenost. V nemocnici měl kolem sebe další doktory, sestry, vybavení. Tady se měl o zdravotní stav celé výpravy starat sám. A to nejen o nějaká nachlazení nebo omrzliny. Kdyby se někomu stal vážný úraz, musel by si s ním poradit také.

V lednu 1961 Sověti zprovoznili novou stanici Novolazarevskaja v Zemi královny Maud. Na první pohled vlastně nic moc zajímavého. Několik budov uprostřed antarktické pustiny, kolem sníh, led a široko daleko žádné město. Jenže postavit tam stanici byla jedna věc, přečkat na ní zimu zase druhá. Jakmile se počasí zhoršilo, možnost odletět prakticky padla. A lodí se přes zamrzlé moře také nikdo jen tak nedostal.

Na stanici zůstalo třináct mužů. Mezi nimi Rogozov, jediný lékař. Pokud by někdo potřeboval ošetřit, šel by za ním. Kdyby ale potřeboval ošetřit Rogozov, neměl za kým jít. A přesně to se na konci dubna stalo.

Dnes už si člověk pod pojmem polární základna může představit poměrně dobře vybavené pracoviště, kde nechybí moderní spojení se světem. Tehdy to ale bylo jiné. A především nebylo možné jednoduše zavolat letadlo, kdykoliv někdo potřeboval pomoc.

Antarktická zima se blížila. S ní přicházela dlouhá izolace, extrémní počasí a prakticky nulová možnost dostat se rychle k lékařské péči mimo základnu. Rogozov byl navíc jediným lékařem mezi třinácti muži. Kdyby onemocněl někdo jiný, mohl mu pomoci. Jenže co když onemocní právě on? Na tuhle otázku dostal odpověď dřív, než by si přál.

Koncem dubna 1961 se Rogozov začal cítit špatně. Zpočátku to nebylo nic, co by muselo okamžitě vyvolat paniku. Byl unavený, zesláblý, neměl chuť k jídlu. Podobné příznaky mohou provázet spoustu nemocí.

Jenže potom se přidala nevolnost a bolest břicha. Ta se postupně přesouvala do pravé dolní části. Pro chirurga to bylo dost výmluvné.

Rogozov měl podezření na akutní apendicitidu, tedy zánět červovitého přívěsku slepého střeva. Lidově se tomu říká zánět slepého střeva, přestože ve skutečnosti jde o malý výběžek na jeho začátku.

Dnes je odstranění apendixu poměrně běžnou operací. To ovšem neznamená, že je samotná nemoc neškodná. Pokud zánět postupuje, může dojít k proděravění apendixu a rozšíření infekce do dutiny břišní. Následná peritonitida, tedy zánět pobřišnice, může člověka ohrozit na životě.

Rogozov si to samozřejmě uvědomoval. Byl chirurg a věděl, jak takové případy mohou skončit. Nejdřív se pokoušel o konzervativní léčbu. Odpočíval, omezil příjem potravy, používal chladné obklady a antibiotika. Jenže jeho stav se nelepšil. Naopak. V noci z 29. na 30. dubna už bylo zřejmé, že čekání začíná být nebezpečné.

Na stanici nebyl další chirurg. Vlastně tam nebyl ani jiný lékař. A dostat Rogozova do nemocnice nebylo možné. Nešlo jen o vzdálenost. Polární zima znemožňovala leteckou evakuaci a okolní moře bylo pokryté ledem. Ani sousední základny nemohly nabídnout rychlé řešení.

Rogozov tak stál před dost nepříjemnou volbou. Buď bude dál čekat a doufat, že se zánět uklidní, nebo se pokusí apendix odstranit sám. Rozhodl se pro druhou možnost.

Ještě před zákrokem si připravil ostatní členy expedice. Dva muži měli asistovat přímo u operace, další zůstával připravený jako záloha. Nikdo z nich neměl chirurgické vzdělání. Museli se proto naučit alespoň základní věci. Jak podávat nástroje, jak zacházet se sterilním materiálem a co dělat, kdyby Rogozov ztratil vědomí. Připravil také instrukce pro případ, že by už nebyl schopný operaci řídit.

Rogozov totiž nemusel myslet jen na to, jak se dostat ke svému zanícenému apendixu. Musel předem počítat i s možností, že během zákroku omdlí a jeho kolegové zůstanou stát nad otevřeným břichem, aniž by věděli, jak pokračovat. Přesto se do toho pustil.

Operace začala v noci z 30. dubna na 1. května 1961. Rogozov si připravil improvizované operační prostředí, sterilizoval nástroje a nechal místnost vyčistit. Potom se uložil do polosedu, mírně natočený na levý bok.

Celková anestezie nepřipadala v úvahu. Kdyby usnul, neměl by kdo operovat. Použil proto lokální znecitlivění prokainem, známým také jako novokain. To mu umožňovalo zůstat při vědomí a ovládat vlastní ruce. A pak začal řezat.

Už samotná představa je dost nepříjemná. Jenže pro Rogozova to byla teprve první překážka. Operovat někoho jiného a operovat vlastní břicho jsou dvě naprosto odlišné věci. Nemohl se nad operačním polem pohodlně sklonit, neviděl do něj tak, jak byl zvyklý, a jeho pohyby byly omezené.

Pomáhalo mu zrcadlo, které držel jeden z kolegů. Ani to ale nebylo ideální. Obraz byl převrácený a Rogozov později přiznal, že mu zrcadlo někdy práci spíš komplikovalo. Velkou část zákroku proto prováděl po hmatu.

Navíc pracoval bez chirurgických rukavic. Potřeboval totiž co nejlépe cítit tkáně pod prsty. Během operace se objevilo krvácení a při otevírání pobřišnice nechtěně poranil slepé střevo. Musel poranění zašít a pokračovat dál. Přitom slábl, potil se a začínala se mu točit hlava.

Každých několik minut musel na chvíli přestat. Někdy jen na dvacet nebo třicet sekund, aby nabral síly. Asistenti mu podávali nástroje, upravovali světlo a otírali pot z čela. Sami přitom podle Rogozovových vzpomínek vypadali dost vyděšeně. Není divu. Jejich kolega ležel před nimi s otevřeným břichem a oni nemohli dělat o mnoho víc než poslouchat jeho pokyny.

Nejhorší chvíle přišla, když se Rogozov konečně dostal k zanícenému apendixu. U jeho základny objevil tmavou skvrnu. Byla známkou pokročilého zánětu a hrozícího proděravění. Podle vlastního pozdějšího odhadu mohl mít do perforace přibližně jeden den.

To ovšem nebylo možné určit úplně přesně. Podstatné bylo, že nemoc už značně pokročila. V jednu chvíli mu prudce zeslábly ruce, zpomalil se mu tep a měl pocit, že zákrok nedokončí. Později vzpomínal, že se tehdy skutečně obával nejhoršího.

Jenže apendix už měl téměř odstraněný. Nakonec se mu podařilo operaci dokončit, ošetřit operační ránu a zašít břicho. Celý zákrok trval přibližně hodinu a tři čtvrtě.

Po jeho skončení ještě instruoval kolegy, jak mají očistit a uložit použité nástroje. Teprve potom si vzal léky na spaní a pokusil se odpočívat. Bylo po všem. Alespoň pokud šlo o samotnou operaci. Zbývalo zjistit, jestli ji jeho tělo zvládne.

Rogozov měl po operaci zvýšenou teplotu a nebylo mu dobře. Pokračoval v užívání antibiotik a ostatní členové expedice sledovali jeho stav. Postupně se ale začal zotavovat. Po několika dnech ustoupily známky zánětu pobřišnice a teplota se vrátila k normálu. Přibližně po týdnu si sám odstranil stehy. A během dvou týdnů už byl schopný vrátit se k běžným povinnostem.

Nejenže dokázal provést mimořádně riskantní zákrok, ale také se z něj zotavil v prostředí, kde by případná vážnější komplikace znamenala obrovský problém. Na Antarktidě přitom zůstal dál. Expedice se vrátila do Sovětského svazu až v roce 1962, a to za poměrně dramatických okolností. Led totiž komplikoval i samotný odjezd ze základny.

Po návratu domů se Rogozov stal známým. Jeho příběh se dostal do novin a získal také Řád rudého praporu práce. Sám se však vrátil především k medicíně. Pokračoval v chirurgické kariéře v Leningradu a později působil jako vedoucí chirurgického oddělení. Zemřel 21. září 2000 ve věku 66 let.

Tady stojí za zmínku ještě jedna zajímavost. Rogozov totiž nebyl prvním lékařem v historii, který si odstranil vlastní apendix. Už v roce 1921 něco podobného provedl americký chirurg Evan O´Neill Kane. Chtěl mimo jiné ukázat, že některé operace lze zvládnout pouze v lokální anestezii.

Jenže Kane měl k dispozici operační sál a kvalifikovaný zdravotnický personál, který mu asistoval. Rogozov neměl nic takového. Jen základní vybavení polární stanice a několik kolegů, kteří s chirurgií neměli zkušenosti. V tom spočívá výjimečnost jeho případu.

Mimochodem, Rogozovova operace byla natolik dobře zdokumentovaná, že se jí věnovaly i odborné lékařské časopisy. Dochovaly se fotografie ze zákroku a také jeho deníkové zápisky. V roce 2009 publikoval odborný časopis The BMJ podrobnou případovou studii. Jedním z autorů byl Vladislav Rogozov, Leonidův syn, který se rovněž stal lékařem.

Díky tomu dnes známe nejen samotný výsledek, ale i řadu podrobností o průběhu operace. Nejde tedy o nějakou polární legendu, kterou si lidé postupně přikrášlili. Základ příběhu je velmi dobře doložený.

Příběh Leonida Rogozova se často vypráví jako ukázka neuvěřitelné odvahy. A právem. Jenže trochu se při tom zapomíná, že on sám o žádné hrdinství nestál. Chtěl přežít.

Byl mladý, měl před sebou kariéru a nejspíš spoustu plánů, které s Antarktidou vůbec nesouvisely. Místo toho se ocitl tisíce kilometrů od domova, s nemocí, kterou by za normálních okolností řešila běžná návštěva chirurgického oddělení.

Zvláštní je i to, že Rogozov během operace dokázal přemýšlet jako lékař. Věděl, že řeže do vlastního těla, cítil, jak mu ubývají síly, a přesto se musel soustředit na každý další pohyb. Nemohl si dovolit panikařit. Nemohl ani požádat zkušenějšího kolegu, aby zákrok dokončil. A když bylo konečně hotovo, čekala ho ještě dlouhá antarktická zima.

Zdroje:

https://www.reflex.cz/clanek/zajimavosti/80833/pribeh-drsnych-fotografii-odvazny-lekar-uvizl-na-antarktide-a-musel-operovat-sam-sebe.html

https://www.idnes.cz/technet/veda/antarktida-operace-apendix-regozov.A180423_183728_veda_hege

https://refresher.sk/26392-Leonid-Rogozov-neuveritelny-pribeh-chirurga-ktery-sam-sobe-v-Antarktide-vyoperoval-apendix

https://www.bbc.com/news/magazine-32481442

https://curiousminds.co.uk/blogs/curious-mind-blog/a-matter-of-life-and-death