Zase jsem to celé zkazila. Určitě se mi to nepodaří, neumím to. Když vtíravé myšlenky ničí život

Zvládl/a jsi to, skvělé… ale..

Každý z nás občas musí čelit ve svém zaměstnání výzvám, úkolům, se kterými se nesetkal a jejich zvládnutím vylepší své dovednosti. To je seberozvoj. Neustále se učíme novým věcem, kterými zvyšujeme svou kvalitu a jsme přínosem pro svého zaměstnavatele. On si toho je vědom. Ale my si toho nejsme vědomi. Nebo si nechceme připustit, že jsme přece jen dobří a máme tendenci své schopnosti srážet a kritizovat se. Ovšem pochválit se? Zakázané, možná přímo nemožné. Ale jen pro nás.

,,Jano, do zítra potřebuji mít zhotovenou prezentaci o našem novém produktu. Statistiky, přednosti, kvalita, vychvalte to.“

Co na tom, že pracovní doba skončí asi za 15 minut. Prostě se do toho (možná s chutí, možná bez chuti) pustíte a pokusíte se vytvořit něco, co by stálo za to, aby to nadřízený mohl prezentovat. Věnujete tomu několik hodin, zůstanete přesčas, abyste do prezentace vložili vše, co by mohlo zaujmout. Klikáte, píšete, upravujete. A pak to přijde.. V hlavě mi proběhne:

,,Stejně se to nepovede, neumíš to tak, jako to umí jiní, jsi k ničemu.“

Ještě stále vás neopouští optimismus a snažíte se prezentaci vyšperkovat, jak nejlépe dovedete.

Proč se snažíš? Budeš za blbce, nejde ti to, jiní to zvládnou daleko líp, umí víc věcí než to, co ty tady předvádíš.

S vypětím všech sil dokončíte několikahodinovou práci, prezentaci uložíte na flash disk a druhý den předáváte nadřízenému, aby mohl odprezentovat. Nadřízený s velkým úspěchem odprezentuje, co potřebuje, prezentace sklidí velký ohlas. Vedoucí vás na poradě pochválí a sklidíte ovace. Mělo by vás to těšit, jenže…?

Stejně by to ostatní udělali lépe, chválí tě jen proto, že jsi byla po ruce a něco jsi mu vytvořila pro firemní potřeby.

No tak dál, prezentace odpublikována, nyní zpět k běžné práci. Blíží se poledne, kolegové se chystají na oběd a ptají se, zda půjdete s nimi. Máte spoustu práce, nestíháte, s díky odmítnete. Zdravý rozum velí, že kdyby vás kolegové u oběda nechtěli, tak se vás neptají a půjdou rovnou sami. Ale zase je tu ten hlásek, myšlenka, co si nedá pokoj..

Ještě, že jsi s nimi nešel/a. Byl/a bys jim na obtíž. Nechtějí se s tebou bavit, ale je jim tě líto, protože jinak nikam moc nechodíš na společné obědy. Tak aby se neřeklo, pozvali tě.

Co na tom, že se s kolegy bavíte už nějaký ten rok a dobře se znáte, případně objevíte nová zákoutí. Zdravý rozum říká, že vás přátelsky pozvali na společný oběd, myšlenka tam uvnitř říká, že to je jen přetvářka, abyste se necítil/a ukřivděně.

Já tu práci zvládnu… ale jsem dost dobrý/á?

Zadáte spoustu podkladů do počítače, končíte mezi posledními s (alespoň na začátku dobrým) pocitem, že se vám podařilo všechno dostat do toho kouzelného přístroje na stole a všichni tak budou mít přístup k potřebným datům. Kolegyně vás pochválí, že jste rychlík, že jí by se to tak rychle nepodařilo. S úsměvem poděkujete, pochvaly si ceníte… než to doma opět dorazí…

Pochválila tě proto, aby sis nepřipadal/a tak hrozně. Pochop, že nebudeš tak dobrý/á jako ostatní. Možná jsi byl/a rychlý/á, ale určitě je tam spoustu chyb, to by se ostatním nestalo.

Vy víte, že tu práci, kterou máte udělat, prostě zvládnete udělat. Ale i když jste pochválen/a, nedokážete to přijmout a každé dobré slovo na vaši adresu je automaticky ,,zahnáno“ myšlenkou, že je to stejně jen proto, aby se něco řeklo. Potom se ale není co divit, že ostatní časem možná i přestanou chválit, protože chválu nepřijmete a myslíte si svoje. A pak máte být ze své práce nadšen/á? Tak a dost, je čas na změnu!

Na cestě k sebedestrukci… nebo zapracování na sobě?

Asi vám je jasné, že pokud nezačnete pracovat na sobě, nic v okolí se nezmění. Nelze po ostatních chtít, aby vám domlouvali, přemlouvali, abyste si připustil, že i vám se vážně něco povedlo, nemůžou vás přesvědčovat. Tohle si musíte připustit vy a uvědomit si, že také jste určitým přínosem. I když si v tu chvíli tak třeba nepřipadáte.

Takže – nádech, výdech, protáhnout, třeba se i proběhnout a zaměřit myšlenky na něco jiného. Vzpomeňte si na tu prezentaci, kterou se vám podařilo vytvořit a která vašeho nadřízeného nadchla. Proč nepřijmout fakt, že zatímco ostatní jsou skvělí třeba na komunikaci s jinými, umí jednat pohotově a mají třeba i vytříbený smysl pro humor, tak vy zase pro změnu excelujete v technických záležitostech, poradíte si s počítačem a dokážete domluvit třeba i těm kabelům, které jiní kolegové zapojili do špatného otvoru, takže se tam trochu vzteká a dává najevo nelibost prostřednictvím nefunkčnosti některého z počítačového příslušenství. Člověk nemůže ovládat vše, co by potom měli na práci ostatní? Každý je dobrý na něco jiného. Zkuste si připustit fakt, že jste dobrý/á právě na techniku a tuhle oblast zdokonalte. A čas od času si dovolte jít s kolegy na oběd, uvidíte, že opravdu na obtíž nejste a oni budou potěšení, že se k nim přidáte. Trochu víc sportujte, hýbejte se, věnujte se meditačním činnostem. A když bude potřeba, promluvte si s někým, komu věříte. A uvidíte, že se trápíte úplně zbytečně.

Trápí nebo trápily vás někdy vtíravé myšlenky? Nebyl/a jste schopen/a přijmout fakt, že se vám něco povedlo a spíš jste si odůvodnil/a pochvalu tím, že zkrátka nadřízený ,,musel něco říct?“