Článek
Zabiják ve vodách miocénu
Moře v dobách miocénu bylo obřím bojištěm nejrůznějších podmořských predátorů. Před zhruba 11 miliony lety v něm žila velká sít agresivních lovců, kteří mezi sebou bojovali o potravu a moře se často stávalo krvavými jatky. Bylo také teplejší, mělo vyšší hladinu a poskytovalo dokonalé podmínky pro rozvoj planktonu. Ovšem tam, kde se vyskytoval plankton, se také vyskytovalo více ryb. To znamenalo větší množství potravy pro kytovce, kteří pro změnu představovali „švédský stůl“ pro predátory.
Žili v něm velcí žraloci, dravé ryby a vorvani, svůj prostor zde našli delfíni a rané velryby. Také tu žili větší a dravější vorvani, kteří představovali hrozbu pro Zygophysetera, který pro ně představoval chutnou položku v jídelníčku. Nebyl na vrcholku potravinového řetězce, nýbrž jeden z vyšších dobyvatelů moře, který byl občas sám v ohrožení. Nerozhodovala o tom jen velikost, ale také rychlost, agresivita a smysly.
Zygophyseter varolai byl tvorem, který se nespecializoval na hloubky, lovil spíše ve středních vodách, kde se nacházela bohatá mořská fauna. Na mořském dně se nacházeli ramenonožci, ostnokožci, mlži, krabi, korýši. Bylo možné zde narazit na rejnoky a žraloky, popř. ploutvonožce. Mimo to na dno dopadávala mrtvá těla uhynulých ryb a velryb, takže dno bylo svým způsobem i jakýmsi mořským „hřbitovem“.
Střední patro pro změnu ovládali kytovci a velryby. Byla to jakási aréna souboje predátor a dravců, kteří hledali potravu a neváhali na sebe zaútočit. Určitá dramata se ale odehrávala také u hladiny, kde se vyskytoval plankton a plavala se zde hejna ryb, která byla potravou pro další tvory. Nikde svým způsobem nebylo úplně bezpečno, možná tak trochu dno.
Ilustrační obrázek
Ačkoliv oproti dnešním vorvaňům byl Zygophysetero dost menší a nebyl tedy žádným miocénským obrem, jeho chování a agresivita mu vysloužily oprávněně označení dravce. Jeho tělo bylo kratší, měřil cca 7 metrů, zatímco dnešní vorvani mají minimálně dvakrát tolik. Také hmotnost byla daleko menší, mohl dosáhnout váhy asi 4 tun. Byl to svalnatý lovec s robustním tělem, měl velkou hlavu a disponoval silným ocasem, díky kterému ve vodě dosáhl vysokého zrychlení při útoku. Lebku měl masivní, čelisti měl extrémně silné. Zuby měřily až 30 cm, byly zasazeny v horní i dolní čelisti. Měl silný skus, takže mohl zasadit několik těžkých kousanců.
Jeho styl lovu podobný jako u jiných podmořských predátorů – tedy přiblížit se zezadu ke kořisti, prudkým výpadem se do kořisti zakousnout a opakovaně útočit tak, aby kořist vykrvácela, nebo měla taková zranění, která by byla neslučitelná se životem. Jeho jídelníček tvořili hlavně delfíni, menší kytovci, větší ryby a zřejmě i žraloci.
Co se týče rodinného života, samice Zygophyseteraobvykle přivedla na svět jedno mládě, nanejvýš dvě. Mláďata měla od narození aktivní ochranu matek, které následovala. Rychle rostla, byla zranitelná. Porod a nejranější fáze života byla pro mláďata nejnebezpečnější, v tomto období byla extrémní zranitelnost.
Ilustrační obrázek
Dravec, který byl kořistí pro jiné dravce
Ačkoliv byl agresivní, mrštný a považován za predátora, i on sám měl v moři několik konkurentů, u kterých by si musel hlídat „ploutev“, aby byl naživu. V hledáčku ho měli jiní, větší vorvani, nebo obří žraloci. Ti si většinou troufali hlavně na osamocené a zraněné jedince, kteří pro ně byli snadnou kořistí. Ničím vzácným nebyl ani útok jiného Zygophysetera, když to bylo nutné. Hodně často se s těmito konkurenty pouštěl do souboje kvůli kořisti, ne proto, že by sám o sobě byl překážkou.
Mohl by dál být jedním z vládců miocénských moří, ovšem to mu dopřáno nebylo. Miocénská moře se začala postupně ochlazovat, ubývala mělká moře a kleslo množství potravy, kterou potřeboval k životu. Potravní řetězce prořídly, takže už neměl takový výběr kořisti. Nebyl lovcem, který by zkoumal mořské hlubiny, což ho v lovu omezovalo, jelikož se spousta podmořské fauny přesunulo do větších hlubin. Na toto už ale on nebyl specializovaný. S úbytkem kořisti a změnou prostředí tak postupně vyhynul i tento dravec.
Zdroje:
