21 dní v pekle: V džungli slyšel hlasy a přestával věřit realitě. Přesto Yossi Ghinsberg přežil

Yossi Ghinsberg nebyl na začátku svého příběhu žádný slavný dobrodruh, horolezec ani muž, který by měl za sebou roky přežití v divočině. Byl to mladý Izraelec, kterému bylo jednadvacet let a který po vojenské službě toužil vidět svět. Patřil k těm lidem, kteří nechtěli jen cestovat po známých trasách, sedět v kavárnách a vozit si domů pohlednice. Chtěl zažít něco opravdového. Něco, co člověka vytrhne z běžného života a postaví ho tváří v tvář světu, který se nedá řídit, naplánovat ani úplně pochopit.

Na začátku osmdesátých let se vydal do Jižní Ameriky. Tehdy ještě neexistovaly chytré telefony, GPS navigace v kapse ani možnost poslat rodině každý večer zprávu, že je člověk v pořádku. Cestování bylo pomalejší, s menší jistotou a v mnoha ohledech nebezpečnější. O to silnější ale byla představa, že někde daleko pořád existují místa, kam se běžný turista nedostane.

Yossi se postupně dostal do Bolívie. A právě tam se jeho život stočil směrem, který si na začátku neuměl představit ani v nejhorším snu. V La Pazu potkal několik mužů, kteří se stali součástí jeho osudu. Američana Kevina Galea, švýcarského učitele Marcuse Stamma a především Rakušana Karla Ruprechtera. Karl působil jako člověk, který ví víc než ostatní. Tvrdil, že zná amazonskou džungli, že má zkušenosti s místními oblastmi a že může skupinu zavést do míst, kde žijí domorodé komunity téměř nedotčené moderním světem.

Pro mladé cestovatele to znělo jako něco, čemu se těžko odolává. Dnes, s odstupem, se dá snadno říct, že měli být opatrnější. Že si měli Karla prověřit. Že měli lépe zvážit výbavu, trasu i rizika. Jenže takhle člověk často uvažuje až potom. V tu chvíli před nimi nestál podezřelý muž, ale brána k dobrodružství. A oni jí prošli.

Karl Ruprechter je dodnes jednou z nejznepokojivějších postav celého příběhu. Zatímco Yossi Ghinsberg a Kevin Gale přežili a mohli o svých zkušenostech později mluvit, Karl zmizel. Spolu s Marcusem Stammem se z džungle nikdy nevrátil. Tím pádem zůstala řada otázek nezodpovězená.

Byl Karl opravdu zkušený znalec pralesa? Nebo jen sebevědomý dobrodruh, který si vymýšlel a přecenil vlastní schopnosti? Byl podvodník, fantasta, nebo jen člověk, který se nechal unést vlastními historkami? Jisté je pouze to, že ostatní jeho vyprávění uvěřili. A právě tahle víra je zavedla hluboko do prostředí, kde se chyba neodpouští.

Džungle není prostředí pro romantické dobrodružství. Není to pohlednice s papoušky, vodopády a sluncem prosvítajícím mezi listy. Amazonský prales je živý, vlhký, temný a nesmírně náročný svět. Člověka v něm ničí horko, hmyz, déšť, bahno, plísně, zranění, hlad a především pocit, že se všechno kolem opakuje. Stromy vypadají stejně, stezky mizí, zvuky se slévají a čas ztrácí obrysy.

Čtveřice mužů se vydala na cestu s představou, že míří za něčím výjimečným. Brzy ale začalo být jasné, že skutečnost bude mnohem tvrdší. Pochod byl pomalý a vyčerpávající. Potravin ubývalo. Boty a oblečení trpěly vlhkostí. A hlavně se začaly projevovat rozdíly mezi členy skupiny.

Marcus Stamm měl velké potíže s nohama. Každý další krok pro něj byl utrpením. Kevin Gale postupně ztrácel důvěru v Karla. Yossi se ocital mezi těmito náladami a napětím, které v podobných podmínkách roste rychleji, než by člověk čekal. Když je člověk unavený, hladový, mokrý a nejistý, i obyčejné rozhodnutí se může změnit v hádku. A v džungli nejsou hádky jen nepříjemné. Mohou být osudové.

Skupina nakonec dospěla k rozhodnutí, které celý příběh rozdělilo na dvě části. Marcus už dál nezvládal pokračovat stejným tempem. Karl měl jít s ním zpět. Yossi a Kevin se rozhodli pokračovat po řece na improvizovaném voru.

Teoreticky to mohlo působit rozumně. Řeka slibovala rychlejší postup. Nemuseli se prodírat hustým porostem, nemuseli se brodit bahnem a doufali, že proud je odnese blíž k civilizaci. Jenže řeka v Amazonii není bezpečná cesta. Je to síla, která si člověka podřídí stejně neúprosně jako prales. Proud může vypadat klidně a za chvíli se změnit v past. Peřeje, skály a podemleté břehy dokážou během několika vteřin zničit všechno.

Yossi a Kevin postavili vor a vydali se po řece Tuichi. Zpočátku se mohlo zdát, že zvolili správně. Proud je nesl dál, krajina ubíhala a oba měli pocit, že se skutečně přibližují záchraně. Jenže pak přišly peřeje.

Vor se dostal do proudu, který nedokázali ovládnout. Narazil, rozpadl se a oba muži skončili ve vodě. Kevinovi se podařilo dostat ke břehu. Yossiho ale řeka odnesla pryč.

Katastrofa nemusí přicházet pomalu. Nemusí ji doprovázet dlouhé varování. Někdy stačí několik vteřin. Jeden náraz, jeden špatný pohyb, jeden proud silnější než lidské tělo. A najednou je člověk sám.

Když se Yossi dostal z vody, začal jeho skutečný boj o přežití. Byl oddělený od Kevina, bez pořádné výbavy, bez jasné představy, kde se nachází, a bez jistoty, že někdo ví, kde ho hledat. Měl kolem sebe jen nekonečný prales a řeku, která ho odnesla na místo, které pro něj nemělo jméno.

První dny se ještě držel naděje. Věřil, že Kevina najde. Snažil se pohybovat podél řeky, sledovat její tok a uvažovat logicky. Jenže logika se v extrémním vyčerpání rozpadá. Každý krok stojí síly. Každé rozhodnutí se může ukázat jako špatné. A džungle člověku nedává zpětnou vazbu. Neřekne mu, jestli jde správně. Jen ho pomalu vysává.

Yossi trpěl hladem, mokrem a zraněními. Noční spánek byl spíš krátkým bezvědomím než odpočinkem. Přes den ho trápilo horko, vlhkost a hmyz. V noci zvuky pralesa. Kdo nikdy nespal sám v takovém prostředí, těžko si představí, co udělá lidská mysl, když kolem sebe pořád slyší šustění, praskání, křik a pohyb, ale nevidí, co přesně se blíží.

V takových chvílích už nejde jen o to najít jídlo a vodu. Člověk musí udržet pohromadě sám sebe. Nesmí panikařit, nesmí se úplně odevzdat zoufalství, nesmí podlehnout dojmu, že je konec. A právě to je možná nejtěžší část Yossiho příběhu. On nebojoval jen s pralesem. Bojoval s vlastním mozkem.

Dny se začaly slévat. Yossi později popisoval, jak ho trápila zraněná a rozmočená chodidla. V prostředí, kde je všechno mokré, se nohy rychle mění v otevřené rány. Kůže měkne, praská, bolí a každý další krok je horší než ten předchozí. Přesto musel jít dál. Zůstat na místě mohlo znamenat smrt.

Jídla měl zoufale málo. V džungli je sice život všude, ale to neznamená, že člověk snadno pozná, co může sníst. Pro neznalého cestovatele je prales paradoxně místem hojnosti i hladu zároveň. Všude něco roste, leze, létá a šumí, ale jen máloco je dostupné a bezpečné. Yossi nacházel jen to, co dokázal získat náhodou nebo s minimálními silami. Hlad se postupně stal trvalou součástí jeho vědomí.

K tomu se přidávala samota. Ze začátku ještě může být samota praktická. Člověk si říká, že se musí soustředit, že musí přežít dnešek, že zítra bude lépe. Jenže po několika dnech v extrémních podmínkách se z ní stává protivník. Nikdo člověku neodpoví. Nikdo ho nezastaví, když dělá chybu. Nikdo mu nepřipomene, že ještě má šanci.

Yossi začal halucinovat. Jeho mysl si vytvářela společnost, aby nebyla úplně sama. V jeho vzpomínkách se objevuje představa mladé dívky, o kterou se měl starat. Zní to podivně, ale v takových chvílích nejde o rozmar. Mozek vyčerpaného člověka se snaží přežít po svém. Vytvoří si důvod pokračovat, i kdyby ten důvod nebyl skutečný.

Když se řekne přežití v pralese, lidé si často představí velká nebezpečí - jaguára, hada, rozvodněnou řeku. Jenže skutečné utrpení bývá mnohem méně filmové. Jsou to maličkosti, které se vrství jedna na druhou. Mokré oblečení. Vyrážka. Hnisající rána. Mravenci. Komáři. Ztracený směr. Záchvat paniky. Noc, která trvá příliš dlouho.

Yossi později mluvil o okamžicích, kdy byl na hranici zhroucení. Jednou z děsivých zkušeností bylo i setkání s larvami v těle. V tropickém prostředí nejsou podobné věci jen odpornou historkou pro čtenáře. Jsou připomínkou, že lidské tělo je tam nesmírně zranitelné. Co by jinde bylo nepříjemné poranění, může v džungli rychle přerůst v život ohrožující problém.

A přesto šel dál. Ne proto, že by měl jistotu. Tu neměl. Ne proto, že by přesně věděl, co dělá. Mnohokrát nejspíš nevěděl. Šel dál, protože zastavit znamenalo připustit konec.

Zatímco Yossi bloudil pralesem, Kevin Gale se po nehodě na řece nakonec dostal k pomoci. I on byl vyčerpaný a otřesený, ale přežil. A právě jeho chování patří k nejdůležitějším částem celého příběhu.

Bylo by pochopitelné, kdyby uvěřil, že Yossi je mrtvý. Řeka ho odnesla, džungle byla obrovská a šance najít jednoho člověka po dnech bloudění mizivá. Jenže Kevin se nevzdal. Snažil se přesvědčit místní lidi, že pátrání má smysl. Chtěl se vrátit na řeku a hledat.

V takovém prostředí není záchrana samozřejmost. Nestačí zavolat číslo tísňové linky a čekat na vrtulník. Je potřeba najít lidi, loď, palivo, čas a také ochotu riskovat. Každý další den snižuje šanci, že pohřešovaný člověk ještě žije.

Kevin se ale vrátil. A právě díky tomu Yossi přežil.

Když po třech týdnech uslyšel motor člunu, nemusel hned věřit vlastním uším. Po dnech hladu, bolesti a halucinací už člověk nedokáže snadno rozeznat skutečnost od představ. Jenže tentokrát to nebyl přelud. Byl to člun. Byla to záchrana. Byl to Kevin.

Yossi Ghinsberg byl nalezen živý po jednadvaceti dnech v amazonské džungli.

Radost ze záchrany ale nikdy nemohla úplně překrýt skutečnost, že příběh měl i druhou, temnější polovinu. Marcus Stamm a Karl Ruprechter zmizeli. Jejich těla se nenašla. Nevrátili se. Nikdo spolehlivě neví, co se jim stalo.

Mohli zabloudit. Mohli podlehnout zranění, hladu, nemoci nebo vyčerpání. Mohli se dostat do situace, ze které už nebylo cesty ven. U Karla navíc zůstává trvalá nejistota, kdo vlastně byl a jak dobře znal oblast, do které ostatní zavedl. Jenže bez důkazů zůstávají všechny podobné úvahy jen domněnkami.

Příběh Yossiho Ghinsberga bývá často vyprávěn jako velkolepý survival se šťastným koncem. A pro Yossiho skutečně šťastný konec měl. Jenže pro Marcuse a Karla ne. Dva lidé se z té výpravy nikdy nevrátili. A jejich zmizení dává celému příběhu stín, který nejde odstranit.

Po záchraně se Yossi musel zotavit fyzicky i psychicky. Přežít něco takového neznamená jen vrátit se mezi lidi a pokračovat dál. Tělo se může zahojit, ale zážitek zůstává. V člověku se usadí vědomí, že byl opravdu blízko smrti. Ne teoreticky, ne obrazně, ale konkrétně. Den po dni.

Yossi Ghinsberg později svůj příběh popsal v knize. Stal se známým řečníkem a jeho zkušenost inspirovala i filmové zpracování. Ve filmu Jungle z roku 2017 ho ztvárnil Daniel Radcliffe. Film samozřejmě pracuje s dramatizací, jak už to u hraných snímků bývá, ale základní příběh zůstává stejný - mladý muž, který se nechal zlákat snem o dobrodružství, skončil sám v pralese a přežil něco, co by mnoho lidí nepřežilo ani několik dní.

Jeho vyprávění dodnes přitahuje pozornost, protože není jen o exotice. Je o křehkosti lidských plánů. O tom, jak málo stačí, aby se výlet změnil v boj o holý život. A také o tom, že člověk někdy zjistí, kolik v něm je síly, až ve chvíli, kdy už mu nezbývá vůbec nic jiného.

Yossi Ghinsberg přežil, protože měl štěstí, protože se nevzdal a protože Kevin Gale nepřestal hledat. Kdyby chyběla jedna z těchto věcí, jeho jméno by dnes možná stálo jen v krátké poznámce o dalším zmizelém cestovateli. Místo toho se stal symbolem lidské vůle přežít.

Celý příběh má v sobě i jedno varování. Moderní člověk si snadno zvykne na pocit, že svět je dostupný a zvládnutelný. Že stačí odvaha, trocha peněz, mapa a chuť vyrazit. Jenže některá místa nejsou přívětivá jen proto, že nás lákají. Džungle není nepřítel v lidském smyslu. Nechce člověku ublížit. Je jí úplně jedno, jestli přijde připravený, nebo naivní. Prostě existuje podle vlastních pravidel.

Yossi Ghinsberg do ní vstoupil s představou dobrodružství. Odešel z ní jako člověk, který poznal, jak tenká je hranice mezi cestovatelským snem a smrtí. Jeho příběh není jen o přežití v Amazonii. Je o lidské touze překročit známý svět, o ceně za lehkovážnost a o zvláštní síle, která se někdy objeví až ve chvíli, kdy už je všechno ostatní pryč.

Zdroje:

https://amimagazine.org/2018/03/14/lost-in-the-jungle/

https://www.strangeoutdoors.com/mysterious-stories-blog/the-jungle

https://www.mamamia.com.au/jungle-true-story/

https://blog.typsy.com/lessons-learned-from-misadventure-yossi-ghinsbergs-story

https://readtherealstory.com/survival-stories/green-hell