Francisco M. Nguema: diktátor, který proměnil vlastní zemi v peklo, přezdívalo se jí Africké Dachau

Když Rovníková Guinea v říjnu 1968 získala nezávislost na Španělsku, nezačínala úplně od nuly. Byla to sice malá země s několika sty tisíci obyvateli, ale měla výnosné kakaové plantáže, fungující přístav, silnice, nemocnice a školy. Na ostrově Fernando Pó, dnešním Bioku, se pěstovalo kakao, které patřilo k nejdůležitějším zdrojům příjmů. Samozřejmě ani tady nebylo koloniální dědictví bez problémů, jenže při pohledu na stav země v roce 1968 by asi málokoho napadlo, kam se během následujících jedenácti let propadne.

Prvním prezidentem se stal Francisco Macías Nguema. Do čela státu se nedostal vojenským převratem ani tím, že by se sám prohlásil vládcem. Vyhrál skutečné volby. Když ho ale v září 1979 čekal soud, byla situace úplně jiná. Velká část lidí, kteří něco znamenali ve státní správě, školství nebo zdravotnictví, byla pryč. Někteří utekli, jiní skončili ve vězení a další byli zabiti. Z kdysi výnosného pěstování kakaa zůstalo torzo a za hranicemi žily desetitisíce uprchlíků. V zemi samotné se lidé naučili dávat pozor nejen na to, co říkají, ale také před kým to říkají.

Macías se narodil roku 1924 v pevninské části tehdejší Španělské Guineje. Nebyl mužem, který by se objevil zničehonic až v době boje za nezávislost. Už za Španělů pracoval v koloniální správě, stal se starostou Mongoma a později se dostal do autonomní vlády. Když se tedy v roce 1968 začalo rozhodovat o prvním prezidentovi samostatné země, patřil už mezi známé domácí politiky.

Volby měly dvě kola. V prvním Macías nezískal potřebnou většinu, ve druhém už ano. Pomohlo mu, že dokázal získat podporu některých soupeřů a postavit se proti Bonifaciu Ondó Eduovi, který byl úzce spojen s dosavadní autonomní správou. Po vítězství převzal zemi, která měla čerstvou ústavu, parlament a alespoň na papíře také rozdělení moci mezi jednotlivé instituce.

Dlouho to však nevydrželo. Už na jaře následujícího roku přišla krize, která Macíasovi poskytla záminku k první velké vlně represí. V březnu 1969 se ministr zahraničí Atanasio Ndongo Miyone pokusil prezidenta sesadit. Okolnosti převratu jsou dodnes v některých podrobnostech nejasné, jeho konec však nikoliv. Ndongo Miyone zemřel a Macías začal likvidovat lidi, které spojoval s opozicí.

Mezi oběťmi byl i jeho někdejší volební soupeř Bonifacio Ondó Edu. Ten se po prohlášení nezávislosti uchýlil do Gabonu, později se ale vrátil a byl zatčen. Ve vězení zemřel. Podobný osud potkal další politiky a veřejně známé osobnosti. Pokus o převrat skončil, hon na jeho údajné účastníky však pokračoval a postupně se přestalo rozlišovat mezi skutečným spiklencem, politickým protivníkem a člověkem, který se jednoduše někomu znelíbil.

V roce 1970 už v zemi směla působit jediná politická strana. O rok později si prezident přivlastnil další pravomoci a v roce 1972 se nechal prohlásit prezidentem na doživotí. Ústava přijatá v následujícím roce tento stav hlavně posvětila. Z člověka zvoleného na omezené funkční období byl během čtyř let vládce, kterého nebylo možné legální cestou vystřídat.

Macías se nebál jen politiků. Podezřelý mohl být úředník, učitel, lékař nebo člověk, který studoval v zahraničí. Zvláštní nedůvěru měl režim ke vzdělaným lidem. Human Rights Watch při pozdějším popisu této doby připomíná jednu až absurdní podrobnost - zakázáno bylo dokonce používání slova „intelektuál“.

Za podobnými bizarnostmi se ale skrývalo něco mnohem horšího. Lidé z politické a vzdělané vrstvy končili ve věznicích, byli mučeni a zabíjeni. Jiní si včas uvědomili, co se děje, a utekli přes hranice. Větší země by snad odchod několika stovek kvalifikovaných pracovníků nějak zvládla. Rovníková Guinea ale byla malá a lidí s vyšším vzděláním neměla mnoho ani předtím. Když odešel lékař, nebylo samozřejmé, že za něj přijde jiný. Totéž platilo pro učitele, techniky nebo zkušené státní úředníky.

Školy se zavíraly, protože neměl kdo učit. Nemocnice zůstávaly bez potřebného personálu a státní správa se postupně vyprazdňovala. Macías navíc nechal zavřít soukromé školy a noviny a zakázal sběr statistických údajů. Dnes je kvůli tomu obtížné přesně určit i některé základní údaje o tom, co se v zemi v jednotlivých letech dělo.

Strach přitom nebyl omezený jen na věznice a policejní stanice. Prezident měl k dispozici armádu a bezpečnostní složky, vedle nich však působila také mládežnická organizace Juventud en Marcha con Macías. Její členové se zapojovali do kontroly obyvatel a represí. V prostředí, kde mohlo udání skončit zatčením, získaly velkou cenu osobní známosti a naopak nebezpečnou váhu obyčejné sousedské nebo pracovní spory.

Postupně se měnil také obraz samotného prezidenta. Propaganda kolem něj budovala kult, který byl rok od roku nápadnější. Ostrov Fernando Pó byl přejmenován na Macías Nguema Biyogo a prezidentovo jméno pronikalo do veřejného života stále hlouběji. Macías už neměl být jen hlavou státu. Režim ho představoval jako člověka, s nímž prakticky splývá samotná země.

S jeho osobou se dodnes pojí řada ještě podivnějších příběhů. Měl věřit v magii, uchovávat lidské lebky a propadat stále hlubší paranoie. Některé vzpomínky lidí z jeho okolí tomu nasvědčují, jiné historky se v průběhu let zjevně přibarvovaly. Pro pochopení jeho vlády je vlastně ani nepotřebujeme. To, co lze doložit bez podobných legend, je dost děsivé samo o sobě.

Hospodářství Rovníkové Guineje bylo v 70. letech na kakau silně závislé. Ropa, díky níž země později získala obrovské příjmy, se začala ve velkém těžit až dlouho po Macíasově smrti. Za jeho vlády byly nejcennější plantáže na ostrově Bioko.

Tamní hospodářství mělo jednu slabinu. Práci z velké části obstarávali dělníci přicházející ze sousední Nigérie. Byly jich desetitisíce a bez nich nebylo možné úrodu v dosavadním rozsahu sklidit. Za Macíase se jejich situace ale prudce zhoršovala. Přibývaly stížnosti na zacházení, násilí i nevyplácení peněz a vztahy s Nigérií se dostaly do bodu, kdy začal hromadný odchod pracovníků.

Na začátku roku 1976 už Nigerijci odjížděli po tisících. Americké ministerstvo zahraničí jejich počet později odhadovalo přibližně na 60 000. Pro kakaové plantáže to byla pohroma. Ještě v období získání nezávislosti se produkce pohybovala přibližně kolem 34 000 tun, v polovině 70. let se v dobových materiálech objevuje údaj jen okolo 10 000 tun.

Macías potřeboval pracovní sílu nahradit a dobrovolníci se pochopitelně nehrnuli. Na plantáže proto začali být posíláni obyvatelé Rovníkové Guineje, kteří si tuto práci sami nevybrali. Z kdysi převážně námezdní práce zahraničních dělníků se místy stal systém nuceného nasazování vlastních obyvatel.

Ani to však nedokázalo vrátit produkci na původní úroveň. Kakao bylo pouze jedním z příkladů širšího problému. Rozpadala se doprava, neudržovaly se silnice, objevovaly se výpadky elektřiny a v obchodech chybělo zboží. Některá ministerstva sice formálně dál existovala, jenže jejich skutečné možnosti byly stále menší. Stávalo se také, že státní zaměstnanci nedostávali mzdu.

Po desetiletích španělské vlády měla v Rovníkové Guineji silné postavení katolická církev. Nešlo přitom jen o bohoslužby. Církev provozovala školy, měla vlastní personál a představovala jednu z mála organizovaných struktur, které nebyly přímo součástí prezidentova aparátu.

A právě to začalo vadit. Duchovní se dostávali pod stále větší tlak, část zahraničních misionářů odešla a někteří kněží byli zatčeni. V roce 1978 režim katolickou církev prakticky zakázal. Pro společnost, která už přišla o množství učitelů a dalších kvalifikovaných lidí, to znamenalo další ránu.

Macías mezitím hledal spojence v zahraničí. Vztahy s bývalou koloniální mocností byly velmi špatné a prezident se sbližoval se Sovětským svazem, Kubou, Čínou či Severní Koreou. Používal protikoloniální a protiimperialistickou rétoriku, jeho domácí politika však nebyla čistě ideologická. V praxi se mnohem víc řídila tím, koho prezident právě považoval za spolehlivého a koho už ne. A počet těch druhých rostl.

V Macíasově okolí přitom působil muž, který měl později sehrát rozhodující roli. Teodoro Obiang Nguema Mbasogo byl prezidentův synovec a rozhodně nepatřil k odpůrcům stojícím mimo režim. Měl vojenské vzdělání a zastával významné funkce. Působil jako náměstek ministra obrany a také jako vojenský guvernér Bioka.

Teodoro Obiang nebyl disident, který by se po letech v exilu vrátil svrhnout diktátora. Byl jedním z lidí, na nichž Macíasův stát stál.

Jenže prezidentova podezíravost se postupně obracela i proti armádním důstojníkům. V létě 1979 nechal několik z nich zatknout a popravit. Pro ostatní to byla poměrně srozumitelná zpráva. Funkce, hodnost ani dosavadní věrnost už nemusely člověka zachránit.

Teodoro Obiang a skupina důstojníků zasáhli 3. srpna 1979. Macías se pokusil klást odpor, ale nakonec zjistil, že se na armádu už nemůže spolehnout. Utekl do oblasti svého rodného Mongoma a nějakou dobu se skrýval.

Při útěku měl u sebe peníze ze státní pokladny. Část z nich podle tehdejších zpráv spálil, aby nepadla do rukou jeho protivníků. Útěk mu však stejně dlouho nepomohl. Vojáci ho vypátrali a zatkli.

Soud s bývalým prezidentem začal v Malabu 24. září 1979. Proces sledoval uruguayský právník Alejandro Artucio, kterého vyslala Mezinárodní komise právníků a i díky němu máme o soudu řadu informací. Jeho zpráva je však zajímavá nejen kvůli samotnému soudu. Artucio mluvil také s bývalými vězni, příbuznými obětí a dalšími obyvateli a popsal, v jakém stavu zemi po převratu našel.

Macías nestál před tribunálem sám. Spolu s ním byli souzeni někteří představitelé svrženého režimu. Obžaloba se týkala vražd, mučení, nezákonného věznění, zpronevěry státních peněz, vlastizrady a dalších zločinů. Padlo také obvinění z genocidy.

Nebyl to ovšem proces, který by z dnešního pohledu mohl sloužit jako vzor nezávislé justice. Nová vláda byla u moci teprve několik týdnů, soudili lidé spojení s vítězi převratu a celé řízení proběhlo velmi rychle. Artucio k němu měl řadu výhrad. To ale nic neměnilo na množství svědectví o vraždách, věznění a mučení během předchozích let.

Dne 29. září přišel rozsudek. Macías dostal trest smrti. Na dlouhé odvolací řízení nebo čekání ve vězení nedošlo - ještě večer byl spolu s několika dalšími odsouzenými popraven zastřelením. Bylo mu pětapadesát let.

Po převratu se část uprchlíků mohla začít vracet a nový režim obnovil vztahy se zeměmi, s nimiž se Macías rozešel. Znovu se otevíraly školy a postupně se dávala dohromady státní správa. Návrat k poměrům před rokem 1968 ale nebyl možný. Příliš mnoho lidí bylo mrtvých nebo v zahraničí a hospodářství potřebovalo prakticky postavit znovu na nohy.

Navíc tu byl jeden nepříjemný problém - řada mužů, kteří nyní slibovali změnu, pracovala i pro předchozí režim. Mezinárodní komise právníků na to upozorňovala už krátce po Macíasově pádu. Týkalo se to především Teodora Obianga. Nový prezident nebyl člověkem bez minulosti a samotné odstranění strýce z něj demokrata neudělalo.

Ukázalo se to velmi rychle. Teodoro Obiang Nguema Mbasogo prezidentský úřad nepustil a Rovníková Guinea se nestala demokratickým státem. V 90. letech se navíc objevila ropa. Země, která se za Macíase potýkala s rozpadem kakaového hospodářství a nedostatkem prakticky všeho, začala najednou získávat příjmy, o jakých se předchozí generaci ani nesnilo. Bohatství státu však neznamenalo odpovídající zlepšení života většiny obyvatel a Obiangova rodina se stala synonymem pro mimořádné bohatství i korupci.

Macías po sobě zanechal ještě jiné dědictví. Za jedenáct let se mu podařilo vyhnat nebo zlikvidovat značnou část lidí, které stát potřeboval ke svému běžnému provozu. Nejprve se zbavoval soupeřů, protože v nich viděl hrozbu. Pak přišli na řadu lidé ze škol, úřadů a nemocnic. Ze země odešli zahraniční pracovníci, bez kterých se neobešly plantáže. Církev přišla o možnost normálně působit. Nakonec si už nemohli být jistí ani důstojníci stojící přímo kolem prezidenta.

Právě mezi nimi se našli lidé, kteří usoudili, že další čekání je nebezpečnější než převrat. Macíase tedy nakonec nesvrhla opozice, kterou celé roky pronásledoval. O tu se postaral natolik důkladně, že téměř žádná nezbyla. Odstranili ho muži z vlastního režimu – a do jejich čela se postavil jeho synovec.

Zdroje:

https://www.icj.org/wp-content/uploads/1979/01/Equatorial-Guinea-fair-trial-trial-observation-report-1979-eng.pdf

https://www.hrw.org/report/2009/07/09/well-oiled/oil-and-human-rights-equatorial-guinea

https://2009-2017.state.gov/outofdate/bgn/equatorialguinea/176420.htm?safe=1

https://www.hrw.org/report/2017/06/15/manna-heaven/how-health-and-education-pay-price-self-dealing-equatorial-guinea

https://en.wikipedia.org/wiki/Francisco_Mac%C3%ADas_Nguema