Článek
Před sto lety se o dopingu ještě nemluvilo. Již tehdy ale sportovci experimentovali s látkami, které jim měli pomoci k lepším výsledků. K nejužívanějším látkám patřil kofein, alkohol a strychnin – vysoce toxický jed, jehož smrtelná dávka je velmi nízká. V malém množství ale působí jako silný stimulant centrální nervové soustavy, který může dočasně zvýšit bdělost, zrychlit dýchání a posílit svalové kontrakce.
Svět sportu, ale v okamžiku, kdy se ukázalo, že podpůrné látky dokáží změnit výsledky, ještě nezasáhl. Změnu pohledu přinesla až smrt sportovce.
Smrt, která změnila pravidla
Ve dnech 25. srpna až 11. září 1960 se Římě konaly XVII. letní olympijské hry. Byla to olympiáda plná skvělých sportovních výsledků, jen československá výprava odsud odvezla 8 cenných kovů. Nejúspěšnějším sportovcem byl gymnasta Boris Šachlin ze Sovětského svazu, který vybojoval čtyři zlaté medaile, a tři zlata měla jeho týmová kolegyně Larisa Latyninová. Objevil se i první olympijský vítěz z černé Afriky – Abebe Bikila vyhrál maraton. Poprvé také byly z her vysílány televizní přenosy do celého světa.
Přesto se po olympiádě mluvilo o něčem jiném – o mužské cyklistické stokilometrové týmové časovce. Tento závod se jel v neuvěřitelném vedru, teploty překračovaly 40 °C. Do historie neblaze vstoupil dánský jezdec Knud Enemark Jensen. Již před závodem si týmovým kolegům stěžoval, že se mu motá hlava a pociťuje závrať, přesto na svůj úsek vyrazil. Během jízdy ztratil rovnováhu, spadl z kola a utrpěl frakturu lebky. Sanitka jej rychle z trati odvezla a zdravotníci ho umístili do vojenského zdravotnického stanu, kde se teplota blížila 50 °C. Zemřel později téhož dne bez toho, aby se probral z bezvědomí.
Knud Enemark Jensen po tomto pádu zemřel. Spekulovalo se, že za to mohl doping.
Pitva oficiálně potvrdila jako příčinu smrti úder do hlavy následkem pádu, pravděpodobně způsobeného úpalem, případně kombinací extrémního horka a fyzického vyčerpání. Již krátce po závodě se ale objevily zprávy, že trenér podal dánskému týmu látku Roniacol (nikotinylalkohol), který rozšiřuje cévy a zlepšuje tak krevní oběh. Další obvinění zmiňovaly užití amfetaminů.
I když podezření nebylo nikdy oficiálně prokázáno, smrt Jensena se stala jedním z hlavních impulsů, které přiměly Mezinárodní olympijský výbor (MOV) k tomu, aby začal vážně uvažovat o systémovém dopingovém testování.
Studená válka a státem řízený doping
S nástupem studené války se olympijské hry proměnily v symbolické bojiště mezi Východem a Západem. Už nešlo o úspěch jednotlivce, medaile začaly být důkazem převahy toho i onoho politického systému.V takové atmosféře se z dopingu stal organizovaný nástroj státní politiky.
Nejlépe zdokumentovaným příkladem zůstává Německá demokratická republika, kde v sedmdesátých a osmdesátých letech fungoval systematický program podávání anabolických steroidů vrcholovým sportovcům. Mnozí z nich se o skutečné povaze „podpůrných látek“ dozvěděli až o desítky let později, když začali trpět vážnými zdravotními následky. Archivy otevřené po pádu Berlínské zdi ukázaly, že doping nebyl excesem jednotlivců, ale součástí centrálně řízeného systému.
Podobná podezření se vznášela i nad dalšími zeměmi východního bloku, včetně Sovětského svazu a jeho satelitů. Přímé důkazy o plošných státních programech se v některých případech objevily až zpětně a jejich rozsah byl různý.
Také v Československu se dopovalo. Nikdy nešlo o státem centrálně řízený systém, častěji o rozhodnutí jednotlivých trenérů či lékařů. Z interních dokumentů sportovních svazů vyplývá, že se anabolika doporučovala u sportovců v některých disciplínách (atletika, veslování, plavání atd.), aby se „vyrovnala výkonnost východních soupeřů“. Zejména v 80. letech tak fungoval v některých klubech a sportovních kolektivech tzv. „program specializované péče“, kde sportovcům byly dány látky jako Stromba, Dianabol či Agovirin bez podrobného vysvětlení, co to pro jejich tělo a zdraví vlastně znamená.
Jedním z bývalých sportovců, který se k používání zakázaných látek po letech přiznal, byl například koulař Remigius Machura. „Nestydím se za to. Ani si nemyslím, že to bylo špatně…“ uvedl Machura pro ČT sport.
Remigius Machura doping přiznal. Za chybu jej nepovažuje.
Také Ota Zaremba, olympijský vítěz a mistr světa ve vzpírání, později otevřeně přiznal, že užívání zakázaných látek bylo běžnou praxí, která byla tolerována a někdy přímo podporována tehdejším sportovním systémem.
Když doping přerostl sport
S rostoucí profesionalizací sportu rostl i dopingový arzenál. Devadesátá léta ukázala, že samotné testování nestačí. Objevily se látky, které byly o krok před laboratořemi, a s nimi i případy masového obcházení kontrol.
Právě tehdy vznikla potřeba jednotného globálního systému – výsledkem bylo založení Světové antidopingové agentury (WADA) v roce 1999. Za každou zakázanou látkou, vystavením biologického pasu či za zpětným testováním vzorků stojí konkrétní příběh nějakého sportovce, který dopoval. Vzorky sportovců se uchovávají celé roky a medaile se přepisují dlouho po závěrečném ceremoniálu.
Český fanoušek vyhlíží závody v biatlonu. A právě biatlon je jedním ze sportů, kde k přepisování výsledků kvůli dopingu a následnému odebírání medailí v posledních letech docházelo velmi často. Například ruský biatlonista Jevgenij Usťugov přišel o medaile, které získal na ZOH 2010 ve Vancouveru a ZOH 2014 v Soči, poté co jeho odvolání proti trestu za porušení antidopingových pravidel bylo zamítnuto. Na základě rozhodnutí Mezinárodního olympijského výboru (IOC) byly jeho výsledky anulovány a výsledkové listiny upraveny. Oceněni tak byli další v pořadí.
Právě takhle dostaly české biatlonistky Gabriela Soukalová, Veronika Vítková, Jitka Landová a Eva Puskarčíková v roce 2023 bronzové medaile za štafetový závod na ZOH 2014 v Soči. Změna výsledků byla potvrzena poté, co byly ruské závodnice diskvalifikovány kvůli dopingu a Mezinárodní olympijský výbor upravil výsledkovou listinu.
Snad letošní olympijské hry žádné dopingové skandály nenaruší. A snad i Češi letos odjedou s nějakou plackou.
Zdroje:
