Článek
Počet aktivních členů nejrůznějších věrnostních programů supermarketů v podobě mobilních aplikací rok od roku stále stoupá. Alespoň jednu takovou kartičku dnes vlastní každý druhý dospělý Čech. Z mé skromné ankety z předešlého článku o dvojích slevách v supermarketech, v jehož tématu nyní pokračuji, dále vyplívá, že mnoho z nich vlastní rovnou 3 až 4 takové aplikace zároveň (včetně např. těch do drogerií, hobby marketů apod.). S rostoucím počtem uživatelů roste řetězcům také množství nasbíraných dat, která jsou pro ně cennější než peníze.
Anketa
Češi zahodili plastové kartičky a hromadně stahují aplikace
V Česku těmto aplikacím pšenka vykvetla velmi rychle. Jakožto národ posedlý slevami jsme zahodili plastové kartičky a vrhli se na mobilní aplikace jako…na cokoliv ve slevě nebo s cedulkou „zadarmo“. Jejich reklamy lákaly na výhodné kupony, množstevní slevy a nejrůznější bonusy, které obyčejným zákazníkům dostupné nejsou. Dosud nejpopulárnější trojici – Lidl Plus, Kaufland Card a Můj Albert – se za krátkou dobu podařilo s touto strategií jen v Česku nasbírat několik milionů aktivních uživatel.
Lidé si jejich věrnostní programy pochvalují ve velkém, mohou si v aplikacích ukládat účtenky, vytvářet nákupní seznamy a často také objednávat online. Především jim však jde o to výrazně ušetřit ve svém rozpočtu. Bohužel každý dobrý úmysl je dlážděn nekalými praktikami, poupravím-li jedno známé pořekadlo. V tomto případě je to sběr uživatelských dat, které o nás aplikace nasbírají během každého nákupu, jejího používání i mimo něj.
Můžeme sbírat vaše osobní data? Dáme vám za to v obchodě slevu
Zatímco na internetu, sociálních sítích a jiných mobilních aplikací jsme si již museli zvyknout odklikávat souhlasy s využitím cookies a sběrem našich dat, abychom je mohli užívat zdarma, v případě supermarketů – jejichž primární zisky plynou z prodeje zboží – je jejich záměr přinejmenším z lidského pohledu hůře odůvodnitelný.
Jmenované aplikace nejčastěji o svých uživatelích sbírají následující data: jméno, věk, pohlaví, emailovou adresu, telefonní číslo, adresu či alespoň město, nákupní seznamy, prohlížené zboží v aplikacích, navštívené prodejny a platební údaje. Tím ale nekončíme. Samotná aplikace si může snadno zjistit typ vašeho telefonu, operačního systému a dalších nainstalované aplikace v něm včetně IP adresy vašeho internetového připojení.
Z těchto informací si následně nějaký ten superpočítač seskládá váš profil, který může zahrnovat také to, zdali jste od rodiny a máte děti (když budete nakupovat např. dětské plíny, tak jste jasní), nebo žijete sám/sama a zobrazovat vám v aplikaci relevantnější položky, u nichž je vysoká pravděpodobnost, že si je poběžíte koupit.
Na základě těchto dat mohou samotné řetězce lépe upravovat skladbu svého zboží na prodejnách, budou-li vědět, že jejich největší zákaznickou skupinou jsou důchodci, rodiče, nebo mladí a bezdětní a na ně se více zaměří třeba právě slevovými nabídkami nebo zbožím tzv. lépe na očích.
Aplikace Kaufland Card a Lidl Plus se k tomu vyjadřují následovně:
Abychom Vám mohli poskytnout výhody plynoucí z vlastnictví Kaufland Card a současně Vám mohli nabídnout co možná nejlépe individualizované nabídky, musíme Vás blíže poznat,“ shrnuje smluví podmínky Kaufland.
Lidl pro změnu uvádí: „K určení možných zájmů o produkty používáme také matematicko-statistické metody. Za tímto účelem jsou Vaše osobní údaje porovnávány s údaji jiných zákazníků. Na základě tohoto srovnání pak můžeme určit, které další produkty a akce, o které se zajímali jiní zákazníci se srovnatelnými zájmy, by mohly zajímat také Vás.“
Některé řetězce si data nechávají jen pro sebe, jiné je prodávají dál
Potud by bylo vše ještě OK, jelikož takto holt supermarkety fungují – nabídka a poptávka aneb čím více toho o vás víme, tím lepší zboží a ceny vám můžeme nabízet. Jenomže není vše úplně OK. Obchod Google Play například napráskal na aplikaci Lidl Plus, že mohou tyto údaje sdílet se společnostmi třetích stran.
Mezi největší sběrače dat pak paradoxně patří jak samotný Google, tak společnost Meta, pod níž spadají nejpoužívanější sociální sítě Facebook a Instagram. Tyto společnosti se živí zobrazováním reklam miliardám svých uživatel, jímž je chtějí zobrazovat relevantněji. Třeba tím, že vám budou pravidelně zobrazovat reklamy právě na to zboží, které si v supermarketech často kupujete a kruh se tím tak uzavírá.
Ačkoliv jsou tyto záměry popsané ve smluvních podmínkách a uživatelé je odsouhlasují, nejedná se o nic nezákonného. Valná většina lidí však nekonečné texty smluvních podmínek nečte, na což společnosti spoléhají, a proto neví, jak je s jejich daty vůbec zacházeno.
Bez supermarketů se už bohužel mnohdy zcela neobejdeme
Bez Facebooku se v životě obejdeme. YouTube pro změnu můžeme používat i bez účtu a bez personalizace. Do supermarketů samozřejmě můžeme nadále chodit „anonymně“ a jejich aplikace prostě nepoužívat. Jenomže jak ukazuje případ Tesca s programem Clubcard, který je aktuálně terčem nejhlasitější kritiky, mnoho zákazníků nakonec nemá jinou možnost než se podvolit a aplikaci si také stáhnout, chtějí-li nakupovat za „normální ceny“.
Defacto je tím řetězce takto dobrovolně nutí vstoupit do programu a poskytnout svá data. Jak totiž můžeme vidět z posledních let plných turbulentních změn cen zboží, řetězcům není nic svaté a nejrůznějšími pochybnými triky z nás pouze dělají z nás hlupáky.
A když náhodou nejdou po našich penězích, chtějí právě naše data, která opět vedou k ještě většímu objemu peněz. Ačkoliv budou tvrdit, že jim jde o zákazníka vždy na prvním místě, mají tím namysli jeho peněženku. Uživatelé by si proto měli vstup do těchto věrnostních programů lépe rozmyslet, zdali jim exkluzivní slevy a možnost ušetřit opravdu stojí za to všechno.
