Herci a jejich vyjadřování k politice aneb mlčeti zlato

Zatímco 96. ročník Oscarů proběhli tuto neděli v poklidu a bez facek (ačkoliv tradičně padly politické vtipy na adresu expresidenta a někteří přítomní na sobě nesli palestinské odznáčky), 31. Český lev vzbudil větší mediální poprask. Letos vody nejvíce rozvířila, již několikátým dnem rozebíraná, sedmatřicetiletá režisérka a dokumentaristka původem z Tádžikistánu, Daria Kashcheeva, která obdržela ocenění za krátkometrážní animovaným film Electra.

Její vítězství bylo poměrně očekávané, v této méně prestižní kategorii ostatně nebylo mnoho konkurence, jednalo se již o jejího druhého Lva a v roce 2021 přiblížila Česko za velmi dlouhou dobu nejblíže k získání Oscara snímkem Dcera. O tom, že se jedná o šikovnou tvůrkyni s dobře našlápnutou kariérou, proto nemůže být pochyb.

Avšak se svým kostrbatým, zdlouhavým a v rámci večera zcela nevhodným projevem na sebe strhla příliš pozornosti, nepochybně se také ztrapnila a stejně se jí nepodařilo naplno dosáhnout kýženého záměru. To mě opět přinutilo zapřemýšlet nad tím, zdali takovéto proslovy, názory a vyjádření patří na podobné akce.

Je nyní zcela jasné, že Daria měla svůj záměr děkovné řeči předem naplánovaný namísto děkování k otevření ožehavého společenského problému s nerovnocennými pracovními podmínkami žen nejen ve filmové branži. Budiž. Souhlasím s tím, že je toto téma potřeba otevírat častěji, hlouběji rozebírat a udělat s tím, co je v našich silách. Přibližně dvouminutový prostor děkovné řeči na Lvech ale rozhodně není tím nejvhodnějším prostorem, kam s tímto chodit.

V kontrastu s úvodní Ebenovou řečí o „novém způsobu, jak utnout zdlouhavé děkovné řeči metodou vykouření“ působí kostrbaté čtení Darjiny nekonečné slohovky z telefonu až komicky paradoxně. Kouř na ni totiž žádný vliv neměl, nezasáhl ani moderátor, ale až sám režisér pořadu Michael Čech se slovy: „Jste moc dlouhý!“

K něčemu takovému snad nikdy dříve v historii Českých lvů nedošlo, ačkoliv si předávání prošlo jinými kontroverzemi (jako ta s falešným Kazmovým Jimem Carreym). Právě způsob utnutí její řeči se stal největším spouštěčem laviny v internetových diskuzí, nicméně režie už neměla na výběr a musela rázně zasáhnout, aby se dostalo i na ostatní a pořad se vešel do vysílacího rozvrhu (což se překvapivě na minutu stalo).

Způsob, jakým chtěla upozornit byl jednoduše špatný, křečovitý a nedomyšlený. Všem bylo vysvětleno, že mají na svou řeč vymezený určitý čas a pak se hned musí šlapat dál, což většina respektovala. Svou druhou šanci Daria dostala v rozhovoru pro Radiožurnál, kde měla vyhrazeno mnohem více času, přesto se většina rozhovoru točila okolo jejího filmu (že by to nebylo tak žhavé?). Celé znění původního přerušeného monologu, pak bylo zveřejněno na internetu zde.

Pakliže však někdo chce svých „15 minut slávy“ využít i k něčem jinému než děkování tetičce ze čtvrtého kolene (jak parodoval Luděk Sobota v legendární scénce) a načat důležité téma, měl by si vzít příklad např. z Leonarda DiCapria. Ten při svém vytouženém vítězství na Oscarech 2016 využil momentu k poukázání na ekologické problémy naší planety, jimiž se aktivně věnuje už dlouhá léta.

Rozdíl mezi jeho tematicky podobně „nevhodným“ proslovem, za nějž sklidil ovace i posměch, a Darjiným byl v připravenosti, strohosti a v jeho standartně kvalitním hereckém projevu. Jinými slovy si vše předem připravil, pokrátil na minimum, protože nechtěl mluvit 10 minut a číst něco z telefonu, a vybral jen to nejnutnější a nejúdernější.

Rovněž hovořil klidně a nenuceně na rozdíl od Darie, u níž to působilo jakoby si přišla v živém přenosu vylít srdíčko s tím, že jí tikají biologické hodiny a ona se musí (nebo ji k tomu někdo tlačí?) rozhodnout mezi kariérou a rodinou. Zamíchala tak osobní frustrace s obecným tématem žen, které musí oproti mužům častěji činit podobná rozhodnutí. Bez komplexního znění má její proslov téměř nulovou hodnotu a smysl.

Nešlo ovšem o jedinou pro někoho nevhodnou řeč. Slovenský režisér Peter Bebjak podobně využil svých pár minut slávy ke stočení děkovné řeči k otevření politického okénka, v němž si nepřímo postěžoval na současnou slovenskou vládu, její kontroverzní kroky a nedávné zhoršení vztahů s Českem. Jeho cílem bylo poukázat na to, že ne všichni Slováci se současnou vládou v extrémních názorech souhlasí a my Češi bychom je neměli předem odsuzovat a nálepkovat, zvláště z důvodu dlouhé společné historie. Svůj vymezený čas však nijak zásadně nepřekračoval.

Pro mnohé však přesto bude nyní Bebjak spojen s nesouhlasem a nesympatiemi k současné slovenské vládě. A v tom může být pro umělce onen kámen úrazu. Kdyby čistě hypoteticky byl Bebjakův názor politicky opačně orientovaný, asi by se málokdo divil, kdyby s ním Česká televize, TV Nova nebo někteří spolupracovníci potichu i nahlas přerušili spolupráci.

V současné době čím dál více se rozdělující společnosti jsou už tyto kroky docela riskantní a kontraproduktivní. Zatímco umění jako neživá věc snese jakoukoliv drsnou kritiku, živí umělci už ne a může jim vážně ublížit. Až příliš otevřená podpora nějaké politické strany, náboženství, myšlenkového proudu nebo probíhajícího konfliktu může náhle vést ke konci umělcovi kariéry jako lusknutím prstu.

Jako příklad by se hodilo zmínit několik čerstvých případů z Hollywoodu s vyjádřením herců a hereček k válce v Gaze, z nichž mnozí ti, co se postavili na stranu Palestiny, byli vykopnuti z připravovaných filmů a seriálů, zastupující agentury od nich daly ruce pryč a v Hollywoodu si nějakou dobu neškrtnou. Štěstí pro ně, že má tato branže poměrně krátkou paměť a šance na návrat tu vždy je.

Úkolem celebrit (záměrně nepíši umělců) je dále mít co nejvíce fanoušků. Na veřejnosti, na internetu, v televizi, v kinech nebo třeba na Spotify. Tito fanoušci jsou tvořeni v tomto případě z celého světa, kde se v každém koutku liší jejich náboženství, kultura, politika, společenské zvyky apod. Není proto pro větší chybou globálních celebrit než si nějakou část fanoušků jedním nepromyšleným výrokem navždy znepřátelit. Což klidně platí zpětně i o deset let starých tweetech.

Na druhou stranu jim nelze upřít, že mají leckdy daleko větší dosah oslovit široké davy a sdělovat důležité informace, tak jako to například v osmdesátých letech učinily songy We Are The World a Do They Know It’s Christmas včetně legendárního koncertu Live Aid šířící osvětu o hladomoru a (stále) bídných podmínkách v Africe. Takovýto přístup je zcela správný a měl při správném provedení přinést prospěch všem.

Jakmile je téma mnohem komplikovanější, těžce řešitelné a historicky zamotané (jako třeba onen konflikt v Gaze), je raději lepší mlčet. Celebrity obecně nepatří ke skupině lidí, která by byla pověstná schopností rozebírat složitou problematiku mimo svou bublinu skrz naskrz a poctivě se dovzdělávat. Kromě toho, jak jim velí profese, dávají přednost citům proti rozumu.

Mnohem častěji jen vypustí z pusy něco, co mělo raději zůstat v jejich hlavě za účelem pozornosti, nedává to moc velký smysl a ihned to urazí nějakou skupinku citlivějších jedinců a vše se pak sype jako lavina (čest výjimkám, kterých naštěstí není málo, jsou ale méně slyšet).

Ať se v první řadě věnují své obživě a tohle nechají na profesionálech, kteří skutečně mají šanci situaci vyřešit, a ne o ní pouze kecat. A když už jim to nedá, ať zvolí nějakou z desítek sociálních sítích ke sdílení svých názorů se světem, a to sami za sebe, a neznehodnocují jinak kulturně odlehčený večer předávání filmových cen, kde spoustě lidem v sále jde o úplně něco odlišného.

Zdroje: seznamzpravy.cz, seznamzpravy.cz, csfd.cz, lp-life.cz