Článek
Datum 9. prosince 2024 si mnozí herní fanoušci zapíší do svých deníčků tučným písmem, kdy dlouhou dobu Hollywoodem přehlížený a podceňovaný herní průmysl zvítězil nad filmovým vyprávěním, alespoň co se této populární dobrodružné série týče. Lze snadno napsat, že hra Indiana Jones and the Great Circle dělá vše správně, aby se vyrovnala nepřekonatelné původní Spielbergově a Lucasově trilogii. Ale až když hru srovnáme s (nejen) pátým filmem, pochopíme, jaký husarský kousek se herním vývojářům povedl.
Série Indiana Jones si zasloužila důstojnou rozlučku, na plátně se jí to ale nikdy nepodařilo
Z toho důvodu, abychom lépe pochopili, v čem je tato hra (zkráceně ji budu nazývat „The Great Circle“) pro pověst značky Indiana Jones tak výjimečná, je potřeba se vrátit o pár let zpět do roku 2023, kdy si odbyl svou dlouho očekávanou premiéru pátý díl s podtitulem Nástroj osudu. Dlouho očekávanou z toho důvodu, že byl jeho vznik byl prokletý od samého začátku.
Veškeré předchozí díly série, i spolu s rozpačitě přijatou Křišťálovou lebkou, se mohly opřít o dva celoživotní kamarády a duchovní otce, Stevena Spielberga s Georgem Lucasem, kteří celé sérii vdechli své jedinečné nápady, jimiž chtěli vzdát poctu hrdinům ze starých časů, a díky nezaměnitelnému režijnímu rukopisu s výtvarnou a hudební stránkou stvořili pilíř dobrodružného žánru, který se stal kultovní, obdivovaný a citovaný i po více jak 40 letech od svého prvního uvedení.
Pro pětku už tohle neplatilo a naplno se projevilo, proč by některé filmové značky ve filmovém podání neměly padnout do cizích rukou než původních autorů. Po letech strávených v tzv. produkčním pekle, při kterém scénáristé házeli do koše jeden námět za druhým, Nástroj osudu na vlastní žádost opustil sám Spielberg (Lucas už tou dobou neměl s Lucasfilmem nic společného, společnost převzala Kathleen Kenedy), aby režii předal do rukou vcelku ostříleného Jamese Mangolda (Logan: Wolverine, Le Mans '66), na nějž dohlížel alespoň z producentské pozice.
Ford naštěstí u projektu zůstal, jelikož by bez něj další díl nemohl fungovat. Současně však bylo každému jasné, že podstatnou stránku filmu, akci, musí převzít někdo mladší a ohebnější. Volba padla na herečku Phoebe Waller-Bridge, jenž hraje Indyho kmotřenku Helen, která si po příchodu na scénu krade veškerý prostor pro sebe, z Indyho dělá páprdu a příležitostně i podpantofláka, který se podřizuje jejím rozhodnutím, čímž Indyho defacto upozaďuje do pozice vedlejší postavy v jejím vlastním filmu.
Nástroj osudu byl v kinech zasloužený propadák a je nejhorším dílem série
Ještě horší je, že se tvůrci z nějakého důvodu rozhodli překopat Indyho původní charakter na mrzutého, zapšklého a opuštěného starce, kterého (opět) opustila největší láska Marion (Karen Allen) a o syna (jehož ve čtverce ztvárnil Shia LaBeouf, který měl po Fordovi převzít otěže) přišel mimo obraz ve válce ve Vietnamu. Celkem solidní depka, kterou by žádný fanoušek své oblíbené postavě nepřál.
A ani v závěru se nepodaří jeho charakter vykreslit zrovna pozitivně a nadějně, když jej Helen odmítne nechat zemřít na místě, kde si to sám přeje, ale sobecky ho vrátí zpět do „moderního světa“ 60. let, kam Jones nikdy nepatřil a necítil se tam dobře, protože vždy žil minulostí a chtěl být její součástí.
Zúčtováním tohoto diváky nevyžádaného mišmaše – který se po vzoru čtverky zaměřil více na sci-fi prvky s cestováním v čase nežli příhodnější biblickou mytologii, absentovaly v něm typicky Spielbergovské hravé prvky a nepřesvědčil ani po vizuální stránce – byl propadák, který si z kasiček kin odnesl takřka totožnou částku, jakou vynaložil na svůj vznik – cca 300 milionů dolarů. To je asi o 600–700 milionů méně, než by bylo k finančnímu úspěchu zapotřebí. Dobře vám tak, paní Kenedy.
Indiana Jones and the Great Circle napravuje chyby Nástroje osudu tak dobře, až budete chtít, aby to byl plnohodnotný film
To bychom měli shrnutí podstatných bodů, v nichž pětka selhala, jenž jich bylo ve výsledku po hříchu daleko víc. Nyní zpět ke hře The Great Circle, za níž stojí švédské herní studio MachineGamesproslulé střílečkami Doom a Wolfenstein. Její vývojáři od počátku vývoje pochopili a důkladně si nastudovali vše, co dělá tuto dobrodružnou sérii jedinečnou a funkční. Zásadní otázkou bylo, jak to všechno převést do herní podoby, v níž příběhové vyprávění obvykle ustupuje hratelnosti.
V MachineGames pochopili, že se nemůžou vydat cestou svých obvyklých stříleček z první osoby, v níž bude Indy masakrovat nácky po stovkách. Nebo skákat jako Lara Croft v Tomb Rider a prát se jako Nathan Drake z Uncharted – hry, jež si přiznaně braly inspiraci z filmů o Indianu Jonesovi.
Kdepak. Museli se vydat jinou cestou, než byli zvyklí, a Indymu dopřát smysluplný příběh, který nebude narušovat kontinuitu série jako se běžně děje u tzv. Legacy sequelů (pokračování filmových sérií, po kterých netouží diváci, ale pouze producenti), nebude se odkloňovat k jinému žánru jako čtverka s pětkou, nebude pozměňovat charakter hlavní postavy, a dá-li bůh, bude se moci rovnocenně zařadit po bok milovaných dílů jako jednička s trojkou. A ejhle! Ono se to povedlo!
Hra navštěvuje povědomá místa, ale po celou dobu vypráví vlastní příběh
The Great Circle nás příběhově zavádí právě do období mezi jedničku a trojku (dvojka je totiž prequel), konkrétně rok 1937, kdy byl Indy v nejlepších letech, a ústřední zápletku stáčí zpět k biblickým motivům (nechci prozrazovat mnoho, ale stěžejní roli tu hraje Noemova archa).
Příběh a jeho putování v něm nás dále šikovně nostalgicky vrací do povědomých lokalit z filmové trilogie jako je Itálie (konkrétně Vatikán, jehož podzemní útroby však připomínají Benátky ze trojky, a také scéna se vzducholodí), egyptská Gíza a Izrael (aneb poušť a hrobka Archy úmluvy z jedničky), Himaláje a Thajsko (Indočína ze dvojky) a pochopitelně na Indyho univerzitu Marshall College.
Díky svobodě ve všech dostupných lokalitách, v nichž se můžeme svobodně procházet a které svým rozsahem a detailním grafickým zpracováním berou dech, máme coby hráči pocit jako bychom prožívali na vlastní kůži jeden ze tří původních filmů. Ale ne natolik, aby hra nefungovala sama za sebe nebo se příliš utápěla v odkazování. Zkrátka dokonale namíchaný balanc.
Příběh postupně graduje až do velkolepého finále, které svým epickým rozměrem (a rovněž zdoláváním grafických limitů) hravě strčí do kapsy dvojku a čtverku s pětkou (což nebyl složitý úkol), a nebojím se tvrdit, že se vyrovná nezapomenutelným scénám s otevíráním Archy úmluvy a pátráním po svatému Grálu. Kdy by to byl u počítačové hry kdy řekl.
Charaktery postav zůstávají na svém místě, nikdo se je nepokouší násilně předělávat pro moderní publikum
Vyzdvihnout je potřeba také přístup a péči, kterou tvůrci propůjčili zdejším postavám. Indyho si ve hře zahrál herec Troy Baker (Joel z The Last of Us), jenž se Forda nepokoušel imitovat, pouze se mu hlasově přiblížil a tu a tam dal vzpomenout na jeho ikonickou obličejovou mimiku. Sám Ford, který ke spolupráci na hře pozván nebyl, Bakera pochválil slovy: „Kdybych věděl, že je tak dobrý, udělal bych to sám.“
Indyho charakter tak zůstává ukotven tam, kde měl celou dobu být. Je to pořád ten stejný chlap ve středních letech, který se bojí hadů, mrská po nepříteli bičem a když mu přestane stačit, vytasí revolver a přes zuby procedí nějakou tu cynickou hlášku. Není to ale žádný nabušený Rambo, ohebná Lara Croft ani ostřílený B. J. Blazkowicz z Wolfensteina.
Do Indyho společnice Giny se hráči okamžitě musí zamilovat
Zcela nejpříjemnějším překvapením je pak Indyho společnice, novinářka Gina Lombardo (ztvárněná půvabnou italskou herečkou Alessandra Mastronardi), s níž musí (ne)dobrovolně tvořit pár, jelikož se jejich pátrání v průběhu příběhu čím dál více protíná.
Jenomže, jak je z původní trilogie zvykem, oba se do sebe posléze zakoukají, což je zde vykresleno tak uvěřitelně, mile a lidsky, až nakonec možná hráče/diváky zajímá více to, jestli se dají skutečně dohromady, než jestli se podaří porazit zdejšího velenácka Emmericha Vosse, který, poháněn Führerovou posedlostí okultismem s cílem vyhrát válku, rovněž pátrá po onom bájném artefaktu – Velkém kruhu.
Tvůrci vystihli Ginu jako typickou lamačku mužských srdcí z takových těch klasických černobílých filmů, a tak, i když je svérázná, odvážná a tu a tam řekněme feministická, dělá to jednoduše tím správným nenuceným způsobem, ať už si pod tím každý za sebe představuje cokoliv. Jinými slovy má blíže třeba k Indyho Marion z jedničky a je na míle vzdálená Heleně z pětky nebo upištěné Willie ze dvojky.
Mechanika hry je jako ze staré školy, zbytek je hotový „next-gen“
Úroveň animace a mimiky zejména v cutscénách je přímo strhující a jen málokterá současná hra by ji dokázala překonat, nanejvýš se jí může vyrovnat. Důležitá je také režie těchto cutscén. V nich si tvůrci pohrávají s rámcováním obrazu jako by točili opravdový celovečerák s širokoúhlými analogovými kamerami a scénáristé do nich připsali hned několik humorných scének, jež zábavně využívají mizanscénu. Jako třeba tato ukázka dávající vzpomenout na Spielbergovu nezaměnitelnou vynalézavost.
S tím souvisí samotná stránka hratelnosti, v níž nás nikdo nevodí za ručičku jako jiné moderní hry, ale veškeré hlavolamy musíme luštit s minimální asistencí (lze samozřejmě nastavovat úroveň obtížnosti), a tak se sami musíme na chvilku stát Indym, abychom se posunuli zase o kus dál.
Pěstním konfliktům se pro změnu vyhýbáme tichým omračováním nepřátel (uspávat nácky lopatou se nikdy neomrzí). A když už na ně dojde, záhy se ukáže, že je Indy vlastně jen obyčejný chlap ve středních letech, který leda tak dokáže ustát více ran do slabin než druzí, sám je ale neumí příliš obratně rozdávat, rychle se umí unavit a musí pravidelně doplňovat energii.
Pro moderní mladší hráče to bude jistě frustrující mechanika, pro staré pařmeny je to v jistém smyslu návrat do poctivých časů prvních Doomů, Tomb Riderů, Call Of Duty, nebo i české Mafie, a tedy respektu hodné rozhodnutí vývojářů jít proti proudu mainstreamu, který herní průmysl v lecčems táhne dolů.
The Great Circle je jako Spielbergovo ztracené dítě, které byste chtěli vidět ožít i na stříbrném plátně
Díky kombinaci všech těchto popsaných prvků působí Indiana Jones and the Great Circle jako ztracené Spielbergovo-Lucasovo dílo, které se mělo dočkat onoho uvedení na stříbrné plátno.
Naštěstí i ve formě hry vynahrazuje fanouškům hořkou pachuť v ústech po zpackaném Nástroji osudu jakožto dokonalá rozlučka s touto divácky milovanou dobrodružnou ságou a ikonickou postavou tak, jak si právem zaslouží a jak jí to my, fanoušci, ze srdce přejeme.
Současně díky bleskovému úspěchu této hry, která zásadně zahýbala s žebříčky nejlepších her desetiletí, bude moci značka Indiana Jones důstojně přežívat dál v herní podobě, oslovovat nové generace hráčů/diváků a vyprávět strhující příběhy jakoby vypadly z hlavy původní autorské dvojice. Pokračování je totiž prý napadnutí.
Zdroje: indian-tv.cz, indian-tv.cz, zing.cz, vortex.cz, moviezone.cz, wikipedia.org, csfd.cz
