Článek
Nedávná nedělní repríza jednoho z nejnákladnějších a nejambicióznějších českých filmů novodobých dějin mě přinutila zamyslet se nad podstatou příběhu a záměru režiséra Václava Marhoula ještě jednou a důkladně. V době světové premiéry v září 2019 se o snímku mluvilo především v souvislostech s kontroverzními, násilnými a sexuálními scénami, kterými příběh podle románu Jerzyho Kosińského rozhodně nešetří, ani se jim nevyhýbá. Jenomže zvládá Nabarvené ptáče divákovi předat i něco dalšího než jen hrůzné výjevy jako ze středověku z období 2. světové války pohledem mladého nevinného kluka? A je to vůbec plnohodnotný film se vším všudy?
„Tolik to stálo peněz a přitom taková…“
První publikum, které mělo možnost toto česko-slovensko-ukrajinsko-polské koprodukční válečné drama – které vyšlo producenty na 159 milionů korun a do příchodu Jáklova Jana Žižky patřilo na vrchol nejnákladnějších českých filmů všech dob – odcházelo ze sálu s velmi rozpačitými pocity. Někteří dokonce odcházeli ze sálů předčasně a znechucení, což ovšem pro nezávislý snímek takového rázu znamená vlastně pochvalu, která podnítí větší zájem o něj. A to se právě dělo, o Nabarvené ptáče byl mezi domácími diváky, vzhledem k tématu, žánru, stopáži i černobílému pojetí nebývalý zájem. Celková domácí návštěvnost jen těsně pod hranicí 100 tisíc diváků znamenala solidní úspěch. Ve srovnání se zbytkem Evropy a celého světa už to ale navzdory hvězdným jménům taková hitparáda nebyla a čekalo se rozhodně víc, přičemž se náklady nepodařilo z kin ani náhodou navrátit.
Úspěch filmu se však neměří pouze počtem diváků a výší tržeb. Tak jako všechna ostatní umění, i film s časem dozrává – buď lépe, nebo hůře. V případě Nabarveného ptáče pravděpodobně každého diváka po prvním zhlédnutí v kině vyděsila míra násilí, zla, xenofobie a otevřené sexuality, na které dojde prakticky ve všech scénách jednotlivě. Dokázal ovšem Marhoul s knižní předlohou nabídnout více než jen oči vydloubnuté lžící, znásilnění skleněnou lahví, souložení, mučení a vraždění nevinných? Ani moc ne. Některým z nich se totiž po vícero zhlédnutí a „otupění smyslů“ možná začnete smát, jako třeba scéna mučení skleněnou lahví postavu Jitky Čvančarové, která má až groteskní a samoúčelný charakter. Sám Marhoul se totiž v mnoha rozhovorech rozpovídal o tom, že bylo jeho cílem vyobrazit právě hrůzy ani ne 2. světové války a holokaustu, nýbrž zaryté xenofobie tamních obyvatel kdesi z dnešního polsko-ukrajinského pohraničí, které by jako ze středověku vypadly, až zapomněl na to, že pro film je číslem jedna vždy nosný příběh.
Tříhodinový sled drastických výjevů je pro mnoho diváků silné sousto
Ústřední postavou příběhu je Joska (Petr Kotlár), mladý kluk s židovsko-cikánským vzezřením, kterého otec poslal k babičce ukrývat se před nacisty. To, co prožívá, nemá ve srovnání k nacistickým praktikám daleko. Během necelých tří hodin spolu s ním prožíváme devět epizod, chcete-li kapitol, pojmenovaných podle jeho nových „opatrovníků“, v nichž se stává obětí jednoho zrůdného činu za druhým. Ačkoliv je Joska nositelem děje, jeho jednání, vynecháme-li putování krajem, je pasivní. Po odchodu od jednoho trýznitele narazí na druhého, dějí se mu, nebo je svědkem odporných činů, a tak se přesouvá na další místo s cílem vrátit se domů. Všechny postavy na nej mluví smyšlenou novoslovanštinou, a přestože je velmi blízká k češtině, s téměř žádnou z nich verbálně nekomunikuje. Nemám problém s tím, že se ve filmu mluví málo, pouze mi nedává smysl, aby Joska alespoň s některou z nich nepromluvil, čímž by se mohl některým nepříjemným situacím vyhnout.
Celkové vyprávění snímku je problematické. Často máme my diváci/čtenáři tendenci nemilosrdně srovnávat knižní předlohy s filmovými adaptacemi a stěžovat si na to, co vše filmaři zbytečně pozměnili, vynechali nebo zcela zprznili. Ovšem pravda je taková, že mají scénáře svá pravidla, některá podobná, jiná zcela odlišná od těch knižních. Největší kříž se sebou vláčejí filmaři při adaptování rozsáhlých románů, kterým Nabarvené ptáče je. Románům totiž členění do kapitol, hromada vedlejší postav a příběhových odboček nevadí, naopak jsou jejich výsadou. Pro filmy je to ale velký problém. Marhoul se s filmovým Nabarveným ptáčetem pro krátkém úvodu vrhá do nekonečné expozice, aby se repetitivně rochnil ve vyobrazení zmíněného násilí, zla a zvrhlé sexuality. Termín „pornografie násilí“ proto snímku sedí lépe než válečné historické drama.
Další problém nastává, kdykoliv je možné nějakou scénu či celou kapitolu kompletně vystřihnout, aniž by to celkovému příběhu zásadně ublížilo. Na podlaze střižny tak klidně mohly skončit scény s ptáčníkem a Čvančarovou, mlynářem (démonicky ztvárněným Udo Kierem) a nájezdem kozáků do vesnice a možná zvráceným knězem (vždy skvělý Harvey Keitel). Pro vývoj Joskovy postavy jsou totiž nejdůležitější ty s vlastní babičkou, vojáky, jeden nacistický (Stellan Skarsgård) a druhý sovětský (Barry Pepper), který mu daruje pistoli. Na druhou stranu se Joska s každou další životní příhodou otrkává a otupuje, přestává druhé litovat, a proto později bere (ne)spravedlnost do svých rukou a brání se. Paradoxem zůstává, že zatímco se místní obyvatelé chovají k Joskovi vždy nedůstojně, až brutálně, jeho „úhlavní nepřátelé“, kterými jsou zejména nacističtí vojáci, se k němu chovají mnohem vlídněji.
Nabarvené ptáče není dokonalé. Přesto buďme rádi, že u nás vůbec vzniklo
Na závěr příběhu se dozvídáme, že přestože se jej jeho otec snažil ukrýt před hrůzami válečné Evropy, Josku letitá zkušenost s tamními obyvateli proměnila stejným způsobem, jako by na vlastní oči sledoval hrůzy holokaustu. Ztratil řeč, ztratil vztah ke svému otci a málem zapomněl i své vlastní jméno, identitu i národnost. Celou dobu potkával pouze zlé lidi plné předsudků, xenofobie a násilí. V příběhu tak chybí katarze, kdy, přestože se vrací domů, nemá vyhráno. Jeho duše zůstává těžce poznamenána.
Jestli tedy chtěl Václav Marhoul sdělit, že zlo je všudypřítomné, že ze světa nezmizelo a asi nikdy nezmizí a že to mají židé, cikáni, či jiní ve světě dnes stále těžké jako v minulosti, povedlo se mu to. Ale na plnohodnotný celovečerní filmový zážitek to po příběhové stránce jaksi nestačí. Nabarvené ptáče je stále film, nikoliv dokument, dokonce ani ryze osobní autorova zpověď.
Na druhou stranu je chvályhodné, že u nás takovéto dílo vůbec vzniklo. Marhoula i přes zdejší slabší formu vyprávění můžeme označit na jednoho z největších současných českých režisérů s velkými ambicemi a pevným vedením a vizí. Ještě větší pochvalu si zaslouží náš současně nejlepší kameraman Vladimír Smutný, jehož černobílý obraz povyšuje celý výtvor na světovou úroveň, z nichž by šlo jednotlivé záběry snadno zarámovat. Přítomnost zahraničních hvězd, byť na krátké stopáži, dále pomáhá snímku dostat se do širšího diváckého povědomí nejen na filmových festivalech. Rozhodně lépe než Jáklovu Žižkovi. K přihlédnutí k tomu, co se u nás v posledních 20 letech vzniklo, kdy už ani pohádky točit neumíme, je každý takovýto technicky a umělecky náročný počin důvodem k oslavě, aby jich do budoucna vznikalo víc.
