Článek
Na úvod jedna kontrolní otázečka: Na kolik českých pohádek z posledních cca deseti let si dokážete rychle vzpomenout a vyjmenovat je? Pakliže jste jich pár napočítali, nyní si odpovězte, kolik z nich byste si pustili znovu? Že je jich tak pět, nebo dokonce míň? Nebo snad žádná? Vůbec bych se tomu nedivil. Současná česká pohádková tvorba je totiž kvalitativně na míle vzdálená k těm legendárním z minulého tisíciletí, ke kterým se tak rádi vracíme.
Pohádky u nás mají dlouhou tradici. Točíme jich ale až moc, a to hlavně pro ČT
Pohádky jsou po českých lidových komedií (rozumějte ty hloupé, uřvané a přisprostlé) a romantických komedií u nás jedním z nejoblíbenějších žánrů, na něž pravidelně chodí davy, a tak jsou pro producenty jasnou volbou, jak vydělat peníze. Oproti historickým filmům (s komunistickou či nacistickou tématikou) mohou vzniknout i s minimálními náklady. Do toho je tu nepřeberné množství knižních předloh, z nichž (stejně jako v Hollywoodu z komiksů) lze donekonečna čerpat a látky modernizovat nebo kombinovat. Vše ale podléhá dovednostem filmaře/filmařů, kteří mají s látkou za úkol diváky na ploše cca 100 minut uchvátit, ne znechutit.
Ročně v Česku vznikne tři až pět filmových pohádek, většina z nich pro kina, jiné přímo pro televizní stanice. Česká televize má pak na svědomí minimálně dvě, jednu pro kina a druhou na Štědrý večer v televizi. Současně je však každým rokem terčem početné skupiny kritiků, kteří si smlsnou na jejich (ne)kvalitách, zatímco sledovanost zůstává na velmi vysokých číslech, čímž se tento proces už několik let vyplácí opakovat.
Pro zajímavost, za poslední dobu bylo nejsledovanější vánoční pohádkou ČT Krakonošovo tajemství (2022) s Davidem Švehlíkem v titulní roli mladého Krakonoše. Sledovalo ji okolo tří milionů zvědavých diváků, kteří ji pak na ČSFD uštědřili, na české televizní pohádky velmi slušných, 66 %. O pohádce samotné se dá ve zkratce říci snad to, že není špatná, lepší než konkurence, ale Anděl páně se z ní nestal a nikdy ani nestane. Proč? Chybí jí to správné kouzlo a odlehčené pojetí, které se k Vánocům hodí a které v obou Andělech přinášela vždy skvěle sehraná dvojice Dvořák-Trojan.
Naopak největší skandál si prožila pohádka Kouzelník žito (2018) s dvojicí mladých herců Denisem Šafaříkem a Annou Kadeřávkovou, jíž se mnozí jedinci nestyděli na internetu označit za kazitele vánoční atmosféry, kterou si museli narychlo spravit nějakou osvědčenou klasikou. A na to tu vlastně narážím. Ať už natočíme alespoň průměrnou novou pohádku nebo vyložený odpad, stejně se budeme opakovaně vracet k těm starým a na ty nové už narazíme leda náhodou. Televize se je proto ani nepokouší nějak výrazně reprízovat a když už, tak v méně lukrativních časech třeba během léta, nikoliv o Vánocích či Velikonocích. Má tedy smysl točit další a další?
Princezna na hrášku v sobě kombinuje vše, co je dnes na pohádkách špatně
Abyste si dokázali lépe představit, co je opravdové dno pohádkové tvorby, vrátím se k Princezně na hrášku. Jméno režisérky Martiny Adamcové (také vystupující pod pseudonymem Tina Adams) vám asi mnoho nenapoví (ztvárnila např. postavu četařky Babinčákové v Tankovém praporu). Tato režisérka nyní působí v Kanadě, kde do svých počinů pravidelně láká také Lucii Vondráčkovou, která nechybí ani v nynější Princezně (kterou původně měla ztvárnit ona sama). Její režijní debut The Perfect Kiss si na ČSFD vysloužil odstrašující hodnocení 9 %. Následovalo pár dalších pokusů, které na tom nebyly o nic lépe.
Jejím snímkům je vyčítána především amatérská technická úroveň, příšerné postsynchrony, po nichž hercům stejně není rozumět, špatně smíchaná zvuková stránka, ve které se bijí ruchy s hudbou a dialogy, a v neposlední řadě nesmyslný scénář a herecké výkony na úrovni turecké telenovely. Četařka Babinčáková přitom ani po šesti letech nepředvedla žádné zlepšení, a tak se ptám: koho napadlo jí svěřit adaptaci populární Andersonovy pohádky?
V Princezně na hrášku je totiž filmařsky opět všechno špatně. Ústřední postava princezny Anežky v podání debutantky Jasmíny Houf přinejmenším možná někoho zaujme vzhledem (ano, je to krásná mladá slečna), její relativně znuděný výraz, jak vidno na fotografiích, a unylé herectví zbytku už její roli ničím neprospívá. Jestli by na tom byla Vondráčková líp, čert ví. Ta se naopak ve své dvojroli nesnesitelně pitvoří, což jí přihrává stejně se chovající postava Dagmar Havlové a samotné Adamcové, která si svěřila roli hraběnky pátrající po šlechtickém původu princezny. Dále se tu vyskytuje (záměrně nepíši „hraje“) třeba Pavel Kříž, který ve své hrstce scén pouze sedí, čte a koulí očima. Příběh přeskakuje mezi několika linkami od princezny, prince po obrazové vsuvky s malováním prostřednictví mouky (!). Nemluvě o dětinsky napsaných písničkách, kterých je tu více než by jeden divák ustál.
Na mnoha scénách je poznat, že se točilo tzv. na první dobrou, a tak si herci třeba omylem skáčou do řeči, pozdě reagují nebo nakrátko vystoupí z role. Kurník, vždyť i ten nenáviděný Troška věděl, co je začátek, prostředek a konec příběhu, pohlídal si herce a výsledek zabalil do hávu aspoň za 5/10. Kdo by si tehdy pomyslel, že po jeho ukončení kariéry přijdou ještě horší filmaři, kteří točí tak za hodnocení 2-3/10.
Pochválit se leda dají kostýmy a prostředí kroměřížského zámku (mnohem víc by příběhu seděla kroměřížská psychiatrická léčebna) a Líšno, což je ovšem věc, která se přičítá na vrub kostymérům a tzv. hledačům lokací. Jinými slovy, to vše v Česku dávno máme a leží nám to tu ladem, jen s tím neumíme pracovat a využít to do sebemenšího detailu.
Chceme-li točit nové klasiky, musíme je svěřovat zručným filmařům
Pohádky se v poslední době točí stylem pásové výroby, na natáčení se vyčlení třeba jen 14 dní, narychlo se materiál sestříhá, přičemž nezbyde čas a peníze na vyladění obrazové stránky (tzv. color grading) a zvuku, takže ve zkráceném režimu putuje do kin vlastně polotovar. Ono to samo o sobě nemusí tolik vadit, nejsou to žádné výpravné historické bijáky, stačí, když v nich bude fungovat to, co má. Když nás ale naopak ze sledování vyrušují ukřičené, pitvořící se postavy, levné digitální triky, herci, kteří by měli zvážit změnu povolání, a k tomu ještě nedoladěná zvuková stránka, pro jaké publikum vlastně vznikají?
Nepomáhá ani spojení moderních prvků s těmi tradičními, aby se látka přiblížil k mladšímu publiku. Těm je totiž tento žánr zcela ukradený, protože kluci a holky od malička vyrůstali na něčem jiném– např. na marvelovkách a disneyovkách, tedy ve smyslu vzato také pohádkách s dobrem proti zlu. Nemluvě o tom, že je pro některé dívky takový polibek prince spící princezně brán jako sexuální obtěžování. To se ale zatím týká spíše západního světa.
Z produkčního hlediska tyto dnešní pohádky vznikají v hojném počtu také proto, že jsou spolufinancovány Státním fondem kinematografie, kterému dělá dobře, když se plně využívají české lokace a spolu s tím i regionální příspěvky z míst, kde se natáčí. Holt už ale nedohlíží na samotnou kvalitu výsledného díla a toho, zdali byly peníze dobře utraceny (jakože spíš nebyly), což se dá říct i o koncesionářských poplatcích, za něž točí ČT. Dokud budeme svěřovat jeden z našich nejúspěšnějších filmových žánrů do rukou amatérů a lidí, kteří netočí srdcem, ale pro peníze jako to uměli velikáni Václav Vorlíček, Bořivoj Zeman nebo Martin Frič, měli bychom tyto prostředky raději usměrňovat jinam.
Zdroje: csfd.cz, csfd.cz, moviezone.cz, mediaguru.cz, kinobox.cz
