Proč musí do každého filmu cpát Jakuba Prachaře a Jiřího Langmajera?

Tam, kde se jeden z nich dnes už čtyřicet let vyhřívá na výsluní a má za sebou spoustu památných rolí, ten druhý je daleko více znám díky televizním pořadům, nepopiratelnému hudebnímu nadání a vztahovým peripetiím z bulváru. U obou však důvody, proč je diváci zbožňují a proč je filmové a televizní produkce tak často obsazují. Ale stejně tak, proč jsou jimi ostatní už otrávení a nemůžou jim přijít na jméno (obrazně řečeno).

Svůj skutečný herecký průlom zažil dnes sedmapadesátiletý Jiří Langmajer s rolí svobodníka Milana Kouby v legendární komedii Copak je to za vojáka. Další nezapomenutelná role následovala např. po boku Martina Dejdara v oceňované Zdivočelé zemi. Během své herecké kariéry zaujal také na dabingovém poli, ve snímcích Amadeus nebo Zelená míle, a na divadelních prknech. Bezesporu tu tak mluvíme o všestranně talentovaném herci.

Když se ale s „Langošem“ přesuneme do současnosti, vypadá to jakoby rezignoval na jakékoliv náročnější role z devadesátých let anebo jimi záměrně šetří pro hrstku seriálů jako Lajna nebo Labyrint. Ve výčtu jeho filmových rolí od Snowboarďáků z roku 2004 najdeme převážně komedie, romantické komedie, až vyloženě hloupé „komedie“.

Z toho důvodu si filmy jako Doktor od jezera hrochů, Líbáš jako ďábel, Sezn@mka, Bezva ženská na krku, Přes prsty, Po čem muži touží 1 a 2, Chlap na střídačku, Bábovky, Přání Ježíškovi, Matky a Ostrov vysloužily nelichotivé žánrové označení: „Další film s Langošem.“ A to proto, že v takovýchto snímcích nejčastěji ztvárňuje tu mizogyna, tu hulváta, avšak z nějakého důvodu neodolatelného milovníka, kterému podlehne každá o čtvrt století mladší (zrzavá slovenská) herečka.

Tento recept se filmařům zjevně natolik osvědčil, že se jej nepokouší výrazněji měnit ani po více jak 10 letech, pouze střídají kulisy, ba dokonce na něj záměrně poukazují, aby stálé (a zatím početné) divácké cílovce bylo hned jasné, že v kinech dostanou naservírovaný „ten správný Langoš“, který jim chutná. Jenomže všeho se člověk jednoho dne přejí.

Oproti Langmajerovi je dnes již čtyřicetiletý Jakub Prachař daleko více spjat s televizní obrazovkou, avšak dokázal prorazit také na filmovém plátně. Ve svých začátcích na sebe nejviditelněji upozornil s kapelou Nightwork frontmana Vojtěcha Dyka. V letech 2006-2013 slavila kapela velký úspěch s hity Tepláky, Čekám na signál, Já jsem gay, za což si zaslouženě odnesli několik Slavíků a jednoho Anděla.

Jenomže v roce 2010 dostal Prachař nabídku moderovat v prvním ročníku Česko Slovensko má talent, v níž mu rozkvetla pšenka natolik, že se po letech vypracoval na stálého moderátora a ikonu soutěže. Televize Prima si jeho rostoucí popularity všimla jako první a polapila jej do svých spárů seriály: Ohnivý kuře, Tátové na tahu, Dvojka na zabití, a show: Máme rádi Česko, Inkognito, Zlatá maska, z níž jej pouze občas vypustí ke konkurenci nebo sesterské slovenské televizi Joj. Prachař se tak v něčem v televizi objevuje prakticky každý den.

Podobně jako se Langmajerovy stereotypní postavy po pár filmech spoustě lidem omrzely, Prachařovy vtipy, narážky na Brno, pitvoření se a neustálé strhávání pozornosti na sebe včetně věčného skákání do řeči ostatním vystupujícím začalo být nekoukatelné. Kromě toho ve všech pořadech vystupuje naprosto zaměnitelně, což postrádá smysl, aby jej televize do každé blbiny obsazovala, když může dát přednost někomu neokoukanějšímu (čímž proboha nemyslím Kozuba).

Prachař s Langmajerem si ve filmu společně zahráli zatím třikrát. Jejich poslední spolupráce v rádoby vtipné komedii Franta mimozemšťan od čtvrtka sbírá jednu horší recenzi za druhou za své (ne)kvality a (ne)vtipnost patrné již z ukázek a premisy příběhu, že i veřejnoprávní iRozhlas rezignoval na seriózní recenzi.

Producenti nicméně věděli dobře, proč obě jména spojit do jednoho filmu pro velmi nenáročné diváky připomínající předškolní děti, které musí vidět sebevětší hloupost, v níž jsou Mimoni. Nyní to ale vypadá na nejen kvalitativní, ale také divácký propadák, který kiny pravděpodobně prošumí.

Prachař se totiž objevil už v měsíc starém Jedeme na teambuilding a za pár týdnů nás čeká další tuctová komedie s Hřebíčkovou. Hloupých českých filmů je v kinech aktuálně až příliš. Když na ně ale lidi hojně chodí a produkci se i díky záplavě product placementu natáčení vždy vyplatí, budou vznikat dál „hejterům“ navzdory.

Můj největší povzdech proto spíše směřuje k dokola těm stejným hereckým kreacím, buranství a milionkrát zopakovaných vtipech. Jinými slovy: Langmajer dokola hraje Langmajera a Prachař zase Prachaře (nyní trapně vykrádající výkony mimozemšťana Vincenta D’Onofria z Mužů v černém). Copak na víc nemají? Alespoň jeden z nich určitě ano!

Vzor by si mohli vzít např. z Ondřeje Vetchého nebo Jiřího Macháčka. Oba byli v minulosti podobně zaškatulkovaní v totožných pokleslých žánrech, přesto zvládli překvapit jak diváky, tak kritiky hereckými výkony vymykajících se jejich škatulce v různých polohách a posbírat nějaká ta ocenění.

Dobře totiž věděli, proč to dělají a k čemu se jim to jednoho dne bude hodit, aby se na ně v pozdějším věku vzpomínalo v superlativech, že něco dokázali. Na rozdíl od nejmenovaných „celebrit“, jejichž kariérním vrcholem je opakovaný sňatek s exmanželem/exmanželkou.

Na závěr bych proto rád popřál obou jmenovaným hercům, aby se co nejdříve (pakliže o to stojí) vymanili ze svých škatulek a nabrali směr, který je posune na novou úroveň a všem „hejtrům“ vytřeli zrak. Jestliže se opravdoví umělci, a nikoliv pouhé celebrity, o něco celý život snaží, nejsou to skandály, nýbrž nové a nové výzvy posouvající je kupředu. Přeji jim hodně štěstí!

Zdroje: csfd.cz, csfd.cz, wikipedia.org, wikipedia.org