Článek
Letní prázdniny se kvapem blíží a pro televizní stanice to znamená jediné: nájezd na okurkovou sezónu, při níž se dva měsíce recyklují divácky oblíbené pořady. Pro Českou televizi to pak několikátým rokem v řadě znamená odvysílání jedenáctidílného komediálního seriálu Chalupáři, kteří zanedlouho oslaví 50 let od svého vzniku. Ovšem doba se za ty roky zásadně změnila a na některé záležitosti, které seriál ztělesňuje, dnes pohlížíme jinak než dříve.
Chalupáři jsou u starších diváků nejoblíbenějším seriálem všech dob. Mladé už tolik netáhnou
Zatímco starší generace, která se připojila k tehdejším 93 % československé populace ve věku 15-70 let, která televizní premiéru 12. listopadu 1975 na vlastní oči sledovala, se k seriálu ráda z nostalgie opakovaně vrací, generace jejich dětí z něj napoprvé už tak nadšená být nemusí. Jednak během svého dětství vyrůstala na zcela jiné, často zahraniční tvorbě, ale pak taky se na Chalupáře někteří z nich koukají skrze prsty z důvodu nálepky „typicky komunistický seriál z doby normalizace“. Jenomže co takováto předpojatá nálepka má vlastně znamenat?
Ano, v roce 1975 v Československu opravdu vrcholila politická normalizace, která mnoha lidem znepříjemňovala žití a dotýkala se také umělecké tvorby, u níž se důkladně dohlíželo na jakýkoliv potenciálně závadný prvek, který v horších případech mohl znamenat odsouzení díla do obávaného trezoru. Oproti uvolněnější druhé polovině 60. let to byl jednoznačně krok k horšímu. Současně s touto dobou vznikala kdejaká propagace čehokoliv, třeba toho, že se natrvalo zavedly volné soboty (oficiálně od roku 1968) a s tím enormně vzrostl zájem o víkendové chalupaření.
Právě tento nastupující trend podnítil tvůrce ke vzniku námětu k tomuto seriálu, ve kterém se dále odráží další, dodnes přetrvávající trend: mladí chtějí do měst, staří zpět do vesnic. Protože v Chalupářích sledujeme vesměs obyčejné lidové a žánrově nezařazené postavy a příběhy, můžeme na ně pohlížet jako na televizní skanzen života v 70. letech.
V první řadě za to vděčíme prokresleným postavám. Cholerický bývalý revizor Evžen Huml (Jiří Sovák) – který se však nesmí za žádných okolností rozčilovat, a na chalupu se stěhuje, aby měl klid – má zosobňovat tehdejšího typického novopečeného důchodce s profesní deformací, která jej nutí každého sekýrovat a řídit, což se mu na vesnici, kde záhy znovu ožije, velmi zúročí. Jeho povahovým protikladem se na novém působišti stává místní všeuměl Bohouš Císař (Josef Kemr), který nikdy nevydrží sedět dlouho na zadku a zapojuje se do všemožných místních aktivit.
Předseda Josefa Větrovce zosobňuje v seriálu (ne)typického komunistu
Vynecháme-li dále Dášu Fuchsovou (Jiřina Bohdalová), která v příběhu figuruje jako ústřední vztahový konflikt hlavní dvojice rozprostřený napříč celou sérií, často se v epizodách setkáváme s mírně kontroverzní postavou předsedy Mrázka.
Kontroverzní zejména v případě herce Josefa Větrovce, který se nikdy netajil svým zarytým komunistickým přesvědčením. Bez nadsázky to pro něj byla životní role, s níž se nejcitelněji zapsal do paměti diváků, a také role jako na míru ušitá. Z Větrovce udělaly do hloubky duše přesvědčeného komunistu děsivé zážitky ze dvou koncentračních táborů, kam byl gestapem poslán za protinacistickou propagandu. V nich přežil jen díky dobré fyzické kondici a víře v lepší zítřky, které pro něj přišly s komunistickým převratem. Nová ideologie mu tak do života přinesla mnoho kariérních výhod a jedinečných příležitostí, a tak jí zůstal věrný až do své smrti v roce 2002.
Příkladem může být jeho seriálový kolega Josef Kemr, s nímž se během natáčení zrovna nesnesl, a to z důvodu jeho pevného náboženského přesvědčení, které se s tím komunistickým– a tudíž i Větrovcovým – dobře nesneslo. Pro Kemra jeho neústupnost znamenala zadělání si na problémy, když např. málem nebyl obsazen do dnes neodmyslitelné role dědy Komárka v Na samotě u lesa. Něčemu takovému se Větrovec vyhnul, ba naopak mu byla svěřena čestná role v – pravděpodobně nejvýraznější výkladní skříni komunistické televizní tvorby – Třiceti případech majora Zemana.
Na druhou stranu, postava předsedy Mrázka je v Chalupářích vykreslena daleko méně politicky, než by mohla být, přestože je jasné, že je členem KSČ. Figuruje jako spojka mezi Národním výborem a obyčejnými obyvateli fiktivní Třešňové, do jejichž kdejakých záležitostí se aktivně a dobrovolně angažuje s až absurdními, a tedy legračními, nápady na jejich řešení, což podtrhuje celkovou komediálně laděnou atmosféru seriálu. Ať už byl Větrovec v soukromí jakýkoliv, příkladného starostu jako byl Mrázek, by dnes jistě uvítala nejedna obec.
Matuškova emigrace Chalupáře na čas poskvrnila
Další velká kontroverze se týká ústřední melodie Waldemara Matušky. Ten, jak známo, emigroval do Spojených států v roce 1986, kde mu byl udělen azyl, což ihned odsoudilo nejvyšší vedení KSČ, které se Matušku snažilo vymazat z povědomí diváků a posluchačů nejen tím, že stáhlo z Chalupářů původní verzi písně „Když máš v chalupě orchestrion“ a nahradilo jej pouze instrumentální verzí jako formu umělecké msty vůči jeho osobnosti, kteroužto šest let předtím jmenovalo titulem zasloužilého umělce. Jestliže tedy někdo chce nazývat tento seriál „prokomunistický“ a „normalizační“, neměl by opomenout, že se na čas sám stali obětí cenzury.
Aby toho nebylo málo, v samotném seriálu padne hned několik typicky dobových hlášek, které bychom dnes mohli vnímat rozpačitě, zásadní však je, jak jsou myšleny a jak vyjádřeny. Jednou z nich je například Humlova pichlavá hláška z desáté epizody s názvem Kapříno tom, že se „do lidí musí natlouct, co je v jejich prospěch! Pak se hrnou!“ Tuto větu lze v kontextu dění a charakteru postavy vnímat vůči režimu spíše vysměvačně. Celá epizoda je totiž pojata jako alegorická parodie na centrální plánování a plnění kulturních kvót prostřednictvím pro Pražáky nevídaného zážitku spojeného s rybařením na místním obecním rybníku, kde se vybírá parkovné, vstupné i „žížalné“. Takže vlastně ryzí kapitalismus s ohledem na blaho vesnice.
V téže epizodě si tvůrci ještě střílí z kolektivizace, plnění pětiletek, „výhledového“ plánování a rčení „co je tvoje, to je naše“ a „kdo nekrade, okrádá rodinu“, kdy se shání cihly na přestavbu Humlovy chaty, přičemž předseda doporučí vzít si nějaké u přilehlého kravína, k čemuž je zapotřebí řidiče tatrovky, jenž je na nemocenské, což se následně provalí a proto přijíždí to do Třešňové vyšetřovat samotná VB jen, aby se v závěru zjistilo, že se kvóty splnily a přebytečný materiál nebyl nezákonně zcizen.
Jsou Chalupáři opravdu komunističtí, nebo jen podléhají odrazu tehdejší, jiné doby?
Podobných narážek by se dalo najít daleko více. Ať je to všechno, jak chce, podstatné je, že Chalupáři ve skutečnosti zosobňují něco zcela jiného než pochlebování minulému režimu. Představují dobu, kdy bylo ledasco jednodušší, než je dnes, lidé k sobě měli blíže, pomáhali si, rodiny se podporovaly a všechno tak nějak šlo, když se chtělo.
Generace diváků, která to zažila, na to vzpomíná s nostalgickou slzou v oku, jelikož seriál vyobrazuje jejich mládí či dospívání s prázdninami u babičky na vesnici nebo právě víkendy na chatě daleko od města v panenské přírodě. Pro tyto diváky pořady z 50. až 80. let zkrátka automaticky neznamenají stesk po komunistickém režimu, nýbrž vzpomínání na prožité mládí ve svém vlastním světě.
Jsou tedy Chalupáři komunističtí? Dle mého souzení nikoliv. V některých momentech dokonce naopak. Podstatné je, že jsou především geniálně vymyšleným, napsaným, zrežírovaným, nasnímaným a herci zahraným seriálem s nesmírně oddechovým pocitem, který přežívá už pět dekád a těší se oblibě starší a mnohdy i mladší generace (jako třeba mě), která, když odhodí veškeré politické předsudky, odhalí právě tyto funkční prvky, jež mnoho dnešních seriálů žalostně postrádá, a proto neodolávají zubu času tak dobře jako Chalupáři.
