Článek
Nehoda letu 1549 vešla do dějin letectví jako jedna z mála případů se šťastným koncem
Byl mrazivý čtvrtek 15. ledna 2009 a let č. 1549 s volacím jménem Kaktus společnosti US Airways se připravoval na běžný let z newyorského letiště LaGuardia míříc do karolínského Charlotte. Na palubě sedělo celkem 155 pasažérů včetně trojice letušek a dvou pilotů – devětačtyřicetiletý kopilot Jeffrey Skiles a sedmapadesátiletý Chesley „Sully“ Sullenberger.
Sully, kterému je celý hudsonský zázrak záslužně přičítán, byl letitým pilotem společnosti US Airways s mnoha desítkami tisíc nalétaných hodin coby komerční pilot. Ostatně s letadly začal už ve svých 16 letech a později úspěšně prošel studiem na prestižní vojenské letecké akademii Spojených států amerických, kde získal bakalářský titul. Své zkušenosti sbíral např. ve službách US Air Force a také jako člen vyšetřovací komise.
Tehdy ještě netušil, že veškeré své celoživotní znalosti rozhodnou o osudu nejméně 155 letí v onen lednový den přesně v 15:27 nad newyorským Bronxem, kdy dojde ke srážce s hejnem kanadských hus, které vyřadí motory letounu A320 v neobvykle nízké letecké výšce okolo pouhých 850 metrů. Odborníci se shodují, že v takovéto hladině by byl jakýkoliv vyhýbací manévr zcela nemožný a srážce nešlo nijak předejít. Osud tak závisel na jediném muži.
Sully předvedl dechberoucí míru profesionality a vlastních leteckých zkušeností
Pouhých 100 vteřin po startu letu oba motory vypovídají službu, kabinou se line kouř a panika mezi cestujícími, přičemž letadlo nebezpečně začíná ztrácet výšku nad velmi hustě obydlenou oblastí, v níž žije několik milionů nic netušících lidí, kteří se brzo stanou svědky neuvěřitelného zázraku, ale také mrazivých chvil, které největší americké město už vícekrát zažívat nechce.
Sully hlásí srážku řídící věži a žádá o nouzové přistání. Letový operátor Patrick Harton nabízí pilotům první možnost: přistání zpět v LaGuardii. Sully však odpovídá, že toho nebudou schopni. Druhou možností se vzápětí jeví newjerseyské letiště Teterboro na opačné straně řeky. Sully souhlasí. Skiles mezitím neúspěšně zkouší nahodit vyřazené motory a pročítá příručku pro nouzové situace. Sully stáčí let směrem k Teterboro, o pár vteřin později však dojde k nejdůležitějšímu rozhodnutí ve svém životě – doletět k Teterboro by nezvládli, pokusí se přistát na Hudsonu. Následuje legendární konverzace:
- Sully: „(…) Nezvládneme to.“
- Harton: „Kterou ranvej byste chtěli v Teterboro?“
- Sully: „Sedáme na Hudson.“
- Harton: „Promiňte… Můžete to zopakovat?“
Spojení se přeruší. Kaktus 1549 jen těsně míjí východní pilíř mostu George Washingtona a pozvolna se stáčí nad mohutnou řeku Hudson. Sully následně sdělí vyděšené posádce ikonickou větu: „Mluví váš kapitán. Připravte se na náraz.“ Letušky až do nárazu dokola opakují všem cestujícím bezpečnostní pokyny. Kontrolní věž, snažící se obnovit spojení s Kaktusem 1549, mezitím informuje přilehlé pobřežní hlídky a trajekty na řece, aby se připravily na záchrannou akci. Vše proběhne neuvěřitelně rychle a profesionálně jako by akce byla trénovaná. Opak je pravdou.
Před zahájením prudkého klesání si Sully se svým kolegou Skilesem vymění poslední větu: „Máš snad nějaký lepší nápad?“ Přesně v 15:30 sedá Kaktus na hladinu Hudsonu na úrovni newyorské 50. Západní ulice v rychlosti okolo 230 km/h. Se zbytkovou kinetikou a proudem řeky popluje další minutu ještě o několik stovek metrů dál, mj. nad slavným Lincolnovým tunelem spojující New York s Jersey. Tepelné podmínky jsou neúprosné – vzduch -7 °C, voda +5 °C.
Přistáním do ledového Hudsonu nebylo ani zdaleka po všem
Celý ani ne šestiminutový let je u konce. Noční můra tím ale nekončí. Letušky okamžitě začnou vyhánět cestující ven z kabiny předním nouzovým oknem nad oběma křídly letadla. Jeden z cestujících však otevře také zadní dveře, čímž se urychlí vzniknutí vody do kabiny. Letadlo však jako zázrakem zůstane celou dobu plavat na hladině. Mezi pasažéry i přes to zavládne panika. Někteří zdržují frontu hledáním svých zavazadel, jiní se mačkají tak, že dojde k několika mírným až středním zraněním. Na palubě je také jeden vozíčkář.
Všem se podaří zavčasu z kabiny vyprostit a tísnit se na křídlech letadla či nouzových skluzavkách, z nichž se po odpojení stává záchranný člun, až do příjezdu první pomoci. Ta přichází neuvěřitelně rychle.
Jako první dorazí dopravní trajekt, který začne vytahovat první přeživší ven z vody, především ty promrzlé, kteří se ze strachu z exploze pokusili řeku přeplavat. Pro informaci nejbližší cesta k pevnině měla okolo 300 metrů, celá řeka v tomto bodě pak měřila 1,3 kilometru.
Akce trvá 24 minut. Chaos však přetrvává i nadále, jelikož jsou vyproštění převezeni na obě strany řeky a do několika okolních nemocnic, což později zkomplikuje sčítání celé bilance této nehody. Když se například doktoři v nemocnicích s vyhlášeným krizovým plánem seběhnou do čekárny, kde očekávají desítky vážně zraněných pacientů, nestačí se divit tomu, co uvidí.
V místnosti na ně sice čekají desítky pacientů, ovšem „pouze“ s podchlazením a mírně či středně vážným zraněním. Krátce před půlnocí přichází netrpělivě vyhlížená informace – 155 přeživších, 0 mrtvých. 95 z nich utrpělo mírná zranění, 5 střední a celkových 78 jich bylo ošetřeno v nemocnicích. Každý z nich později obdržel od letecké společnosti US Airways finanční kompenzaci $5000 (případně vyšší) za ztrátu osobních zavazadel. Letadlo z řeky bylo vyloveno 17. ledna.
Vyšetřování bylo pro piloty snad nepříjemnější než samotná nehoda
Nejen New York si mohl hlasitě oddechnout a začít oslavovat Sullyho hrdinství a zachování chladné hlavy v situaci, kterou nechce nikdy žádný pilot zažít. Pro něj bohužel noční můra tak úplně neskončila. Dlouhé měsíce po havárii probíhalo vyšetřování, které v očích laické veřejnosti působilo trochu jako hon letecké komise na čarodějnice. Sully se Skilesem jsou však skálopevně přesvědčeni o správném jednání.
Protože samotné detaily vyšetřování jsou záležitosti pro odborníky a zaryté fanoušky Leteckých katastrof, nám postačí zkrácená verze. Předmětem vyšetřování bylo, zdali Sully a Skiles nemohli přeci jen bezpečněji přistát buď zpět na přilehlém letišti LaGuardia, nebo vzdálenějším Teterboro.
Při vyšetřování vybraní piloti zahájili v simulaci nouzové přistávání na obou letištích bezprostředně po srážce s ptáky, při níž se ukázalo, že by skuteční piloti měli dost času na návrat. Při 7 ze 13 pokusů se podařilo úspěšně přistát na LaGuardii a u jednoho ze dvou pak v Teterboro. Realita ovšem zahrnovala lidský faktor, který komise zpočátku (úmyslně?) opomněla.
Na žádost komise proto bylo připočteno 35 vteřin, než mohli testovací piloti, kteří v simulaci selhali, zareagovat. Výsledek hovořil jasně: po vyhodnocení situace od srážky a komunikace s věží by piloti nebyli schopni bezpečně přistát na žádném z vybraných letišť, aniž by se zřítili do obydlené oblasti. Letadlo mj. nebylo navržené k zahájení nouzového manévru při vyřazení obou motorů tak nízko nad zemí, tudíž Hudson byl v tu chvíli zcela správně vyhodnocen a uznán jako jediné bezpečnější východisko nouzového přistání.
Sully odešel do důchodu, Skiles létá dál
Případ byl 4. května 2010 u konce a oba piloti očištěni. Ještě před tím 3. března oba demonstrativně dokončili svůj plánovaný let New York-Charlotte-Seattle za doprovodu médií. Zatímco Jeffrey Skiles létá s Boeingem 787 nadále pro společnost American Airlines, Chesley Sullenberger v roce 2010 odešel do důchodu. Otázkou letecké bezpečnosti se zabývá dodnes a je uznávaným odborníkem. Obdržel mnoho ocenění mj. od starosty New Yorku a presidentů Baraka Obamy a George Bushe ml.
Vystupoval v několika talk show, seriálech i filmech a napsal knihu. O události bylo natočeno několik dokumentů a filmů, z nichž nejpůsobivější je Sully: Zázrak na řece Hudson Clinta Eastwooda s Tomem Hanksem a Aaronem Eckhartem v hlavních rolí, který vřele doporučuji.
Zdroje: stream.cz, wikipedia.org, wikipedia.org, ntsb.gov