Jak vyřešit důchodovou reformu jednou a provždy

Omyl, ono existuje, ale jeho zavedení chce špetku odvahy a dobré komunikační vlastnosti s veřejností, protože bez řádného vysvětlení dojde k nepopularitě dané politické strany a takové riziko nikdo riskovat nechce.

Od vzniku samostatné České republiky byl zaveden průběhový důchodový systém. Jinými slovy to znamená, že to, co se daný měsíc vybere od pracujících formou odvodů na sociálním zabezpečení (odvody za zaměstnance platí jednak zaměstnavatel, tak i samotný zaměstnanec ze mzdy), tak to se hned tentýž měsíc vyplatí na důchodech současným důchodcům.

Jediná výhoda tohoto systému je snad v tom, že peníze se jednak nestačí znehodnotit, jednak, že sociální fond nemůže nikdo vytunelovat, protože v něm prakticky nic nezůstává.

Nevýhod tohoto systému je hned celá řada. Odvody pracujícího neslouží na jeho důchod, ale slouží pro uspokojení důchodů současných důchodců. Současnému pracujícímu totiž podle tohoto systému budou hradit jeho důchod ti pracující, kteří budou produktivní v jeho věku pro odchod do důchodu. Že je to absurdní? Ale tak to nyní funguje.

Další nevýhodou je vlastně neustálý tlak na vyšší porodnost, což je opět absurdní. Proto je nesmysl říkat, že kdyby byla vyšší porodnost, tak by se tím problém vyřešil. Omyl! Nevyřešil, pouze by se přesunul na další generaci a hned vysvětlím proč. Mimochodem pro představu, v roce 2022 činila porodnost pouze 1,62 dětí na jednu rodičku, v roce 2023 dokonce jen 1,45 a v roce 2024 se očekává ještě nižší úhrnná plodnost.

Kdyby se totiž nyní zvedla porodnost alespoň na 2,1 dítěte na jednu rodičku, což je považováno za hraniční hodnotu potřebnou k zachování populace, tak by viditelné zlepšení, co se týče důchodového systému, nastalo nejdříve za 18 let, spíše však později, od onoho vzestupu, jelikož tolik času uběhne, než se dítě od plenek dostane postupně přes školku a školu do pracovního procesu a stává se dospělým v produktivním věku.

Za další pomíjíme další důležitý fakt, že kdyby došlo k takovému razantnímu krátkodobému vzestupu, tak by to krátkodobě způsobilo daleko vyšší zásah do státního rozpočtu než by byl jeho přínos. A proč?

Jednak by daleko vyšší počet matek bylo naráz doma se svými nezaopatřenými dětmi, takže by nejenže vypadl jejich přínos formou odvodů do státního rozpočtu, ale navíc by se ony samy staly ze dne na den příjemci sociálních dávek formou mateřské a rodičovského příspěvku.

Další negativní efekt by takový razantní vzestup porodnosti o 3 roky později způsobil nedostatek školek a personálu v nich. Musely by se buď postavit nové školky, kde by byly zaměstnány nové učitelky, výchovní poradci, kuchařky, uklízečky, nebo by matky musely být se svými dětmi mnohem déle doma, což by ještě více zatížilo státní rozpočet z důvodu chybějících odvodů od matek, které by za jiných okolností mohly nastoupit zpět do pracovního procesu.

Úplně stejný problém by vznikl při nástupu těchto dětí do 1. třídy na základní školy. Opět by se musely vybudovat nové prostory s novým personálem a učiteli a tak by to bylo i v případě učňovských oborů, gymnázií a středních škol až po školy vysoké. Takže by to stát přišlo na celkem vysoké náklady. A teď si vemte, že by se jednalo o jednorázový vzestup porodnosti nebo pouze krátkodobý trend. Veškeré vynaložené finance na vybudování nových škol a školek by vyšlo vniveč a ve finále by se to vůbec nevyplatilo.

Tento systém měl své opodstatnění při vzniku České republiky. Když nový politický režim převzal otěže vládnutí, zjistilo se teprve, jak špatná finanční situace tu panuje. Peníze chyběly prakticky ve všech sektorech a nebylo ani na důchody pro aktuální důchodce. Proto bylo nutné ponechat tento styl vyplácení důchodců, jelikož stát žádné rezervy z minulosti neměl a musel by si na veškeré důchody půjčit.

Mylně se někteří lidé dodnes domnívají, že důchodový účet či fond byl za nové vlády rozkraden, a proto nyní není na současné důchody. Jenže on totiž ve skutečnosti v době vlády komunistického režimu žádný vůbec nebyl. Důchody se tehdy vyplácely přímo ze státního rozpočtu. Žádný oddělený důchodový fond dříve neexistoval. Dokonce ani nebyly odvody z mezd rozlišené jako dnes. Z mezd se dříve odváděla pouze jedna daň a stát rozhodoval, jak a kam peníze dále přerozdělí.

V mýtu se dále objevuje, že se mělo údajně jednat až o 340 miliard korun, jiní lidé hovořili o 300 miliardách nebo o 333 miliardách a že fond měl být rozpuštěn do státního rozpočtu, vytunelován či rozkraden v roce 1993 za vlády Václava Klause a ODS. Jedná se ale o čirou fikci.

V březnu 2020 dokonce zveřejnilo ministerstvo financí odpověď jednoho tazatele na tento fond. Dotyčný se ptal na základě zákona o svobodném přístupu k informacím na existenci tohoto fondu, ve kterém údajně podle něj mělo být 340 miliard korun, které by nyní pomohly vyřešit důchodovou krizi. Ministerstvo odpovědělo, že úředníci žádné takové informace o existenci onoho fondu v archivu nedohledali. Doslova uvedli: „Ve správním archivu ministerstva nebyly dohledány žádné dokumenty, které by odpovídaly Vámi formulovanému požadavku.“

Ne, i kdyby tento fond skutečně existoval a peníze z něj by se použili na vyplacení aktuálních důchodců, tak by to stejně nepomohlo vyřešit důchodovou krizi, jelikož roční výdaje na důchody v současné době přesahují 500 miliard korun.

Důchodový systém je totiž od roku 2009 trvale ve ztrátě (výjimkou byly roky 2018 a 2019). Jinými slovy to znamená, že se vybírá méně peněz na pojistném než se vyplácí na důchodech.

Pro ilustraci, v roce 2020 se vybralo na pojistném 485,4 miliard korun a na důchodech se vyplatilo 526 miliard, rozdíl tedy činil 40,6 miliard korun, které se doplácely ze státního rozpočtu. Od již zmíněného roku 2009 celková ztráta překročila částku 347 miliard korun, což rozhodně není málo.

Skutečné řešení je v podstatě pouze jedno, a to současný průběhový systém zrušit a nahradit jej jiným důchodovým systémem, který by fungoval na úplně jiném principu.

Je až s podezřením, že nikdo s tak logickým a přitom jednoduchým řešením nepřišel. Ba ano, vlastně přišel. V nedávné minulosti se o něco podobného pokoušel Miroslav Kalousek s jeho verzí druhého pilíře důchodového pojištění. Ten spočíval mj. v tom, že 3% ze svých odvodů na sociální pojištění mohl každý přesměrovat do soukromého penzijního spoření. Výhoda byla v tom, že se tak v podstatě každý mohl alespoň částečně připravit na svůj vlastní důchod. Je škoda, že nápad nebyl dotažen až do konce.

Prodlužovat odchod do důchodu, jak nyní mnozí navrhují, není skutečné řešení. Za prvé, již nynější padesátníci čelí problémům s nezaměstnaností, pokud jejich bývalý zaměstnavatel zkrachuje nebo jim dá výpověď z nadbytečnosti, natož pak lidé ve vyšším věku. Za druhé, prodlužovat odchod do důchodu nelze do nekonečna. Ani ta nejlepší medicína nepovede k nesmrtelnosti člověka. Každý člověk je biologicky omezen svým tělem, které má své limity. A za třetí, prodlužování délky života neznamená automaticky prodloužení života ve zdraví.

Mnohé studie prokázaly, že délka života ve zdraví se neprodlužuje úměrně s prodlužujícím se věkem dožití. A co je mnohem horší, že délka života ve zdraví se za posledních 50 let prakticky téměř nezměnila. Ačkoliv se muži dožívají průměrně 76 let, tak ve zdraví žijí průměrně 61 let, což jinými slovy znamená, že zbylých 15 let dožívají s různými nemocemi. U žen je rozdíl ještě markantnější, protože ačkoliv se ženy dožívají průměrně 82 let, tedy o 6 let déle než muži, tak ve zdraví žijí pouze o rok déle, tedy průměrně do svých 62 let, takže posledních 20 let prožijí v nemoci.

Z těchto příkladů je patrné, že už nyní, kdy se odchod do důchodu prodlužoval průměrně na 65 let, je aktuálně nastavený věk odchodu do důchodu za hranou života ve zdraví a 3-4 roky tak mnozí pracující prožijí svůj pracovní proces v nemoci a o pokojném dožití ve stáří a zaslouženém odpočinku v důchodu se dá tak sotva mluvit. Mimochodem, tolik zmiňované Německo, kde se mají údajně senioři lépe než my, má už nyní odchod do důchodu stanoven až na 67 let.

Dalším zmiňovaným pseudořešením je zvýšit odvody na sociální zabezpečení, konkrétně důchodovou složku. Nebylo by to špatné řešení, kdybychom už dnes neměli jedno z nejvyšších zdanění práce v rámci EU.

V roce 2020 jsme měli dle OECD 6. nejdražší zdanění práce z celkových 36 zemí EU. OECD do výpočtu počítá odvody zaměstnavatele, odvody zaměstnance a daň z příjmů, jejichž součet u nás představoval v roce 2020 neuvěřitelných 43,9%, které se lidem fakticky strhává ze mzdy (před změnou způsobu výpočtu daně z příjmů; od roku 2021 se totiž počítá daň z příjmů 15% místo ze superhrubé mzdy ze mzdy hrubé).

Vyšší zdanění práce mají už jen Němci, Rakušané, Francouzi a Italové. Nutno ale podotknout, že všechny zmíněné státy mají daleko vyšší měsíční mzdu, která se u nich průměrně v roce 2020 pohybovala v přepočtu mezi 65 a 112 tisíci korunami českými, v Česku to v téže době bylo pouhých 35 611 Kč.

Jak již bylo řečeno dříve, jediná možnost, jak vyřešit důchodovou krizi, je opustit stávající průběhový systém a nahradit ho jiným funkčním systémem, a tím systémem by měl být soukromý dlouhodobý investiční produkt, kam by se odváděla část odvodů od každého účastníka sociálního zabezpečení. Účastník by měl právo volby konkrétního produktu, jeho strategie výnosů, volby rizikovosti portfolia a hlavně by měl právo do takového produktu vidět, pravidelně nahlížet a případně měnit strategie podle ekonomické situace.

Změna musí být ale postupná, aby neohrozila jak současné penzisty, tak i zároveň dostatečně v předstihu, aby i současní pracující měli přehled, za jakých podmínek a kdy odejdou do důchodu. Ne jako dnes, kdy nemají v podstatě nic jisté. Platí povinně odvody každý měsíc, nemají totiž právo volby, odchod do důchodu přitom mají nejistý a výši důchodu taky.

Mohlo by to třeba probíhat tak, že veškeré odvody, jak od zaměstnavatele, tak i od zaměstnance, by se rozdělily na 2 části: státní a soukromou, a poměr mezi nimi by se pravidelně ale pomalu měnil, třeba co 10 let o 10%, aby se jednalo o dostatečně dlouhý časový horizont.

Začalo by se tedy tak, že prvních 10 let by 90% odvodů šlo do státní složky a 10% odvodů do soukromé. Za dalších 10 let by se opět poměr změnil a do státní složky už by šlo jen 80% a do soukromé 20%. A takto by to šlo dále každých 10 let. Konečný stav by byl 90% soukromá složka a 10% státní, jelikož je třeba zabezpečit i ty občany, kteří se ze závažných důvodů nemohli podílet na pracovním procesu, a tudíž si nemohli našetřit na své soukromé složce dostatek financí pro svůj důchod.

To by byly zejména osoby celodenně pečující o postiženého člena rodiny nebo blízkého příbuzného, osoby, které jsou samy postižené či jinak hendikepované, osoby zbavené svéprávnosti na základě nějaké vážné psychické poruchy, osoby po pracovním úrazu s doživotními následky či osoby po jiné závažné nehodě s doživotními následky. Těmto lidem by se vyplácel důchod stále ze státního sektoru, jednalo by se tedy o jakousi formu solidární daně.

Státní důchody by byly vyplácené přesně podle toho, jak dlouho by daný účastník odváděl peníze do státní složky, od toho by se odvíjel i poměr, kolik odvedl a z toho by se vypočítalo, kolik mu následně bude vyplácen státní důchod, pokud se podílel na obou systémech najednou v době přechodu. Druhou část by dostal by placenou ze svého soukromého důchodového účtu.

Je jasné, že by se vyplácení státního důchodu neodvíjelo přesně podle zaplacených odvodů, ostatně tak je tomu i nyní díky redukčním hranicím, protože je nutné uspokojit potřeby i současných penzistů. Ale bylo by konečně této nespravedlnosti zadostiučiněno, jednou a provždy by skončila, problém s penzemi by se nepřenášel na další generace a hlavně by se dále neprohluboval a byl by opět jak pro občany, tak i pro stát udržitelný.

Jedním z nejčastějších argumentů proti zavedení takového systému je, že může zkrachovat, že může být vytunelován a lidé budou v seniorském věku bez prostředků.

Jenže pokud se bude jednat o ryze soukromý produkt, tak je to v podstatě nemožné. Pokud by navíc byla zavedena záruka, jako je tomu dneska např. u bankovních účtů, kdy každý majitel účtu má své vklady pojištěné do výše 100 000€, tak by byla ještě mnohem větší jistota.

V současnosti již nemalé procento lidí své volné peněžní prostředky investují, jdou dobrovolně do rizika a jsou s výsledky spokojeni. Někteří investují i více než 20 let a nikdo jim jejich peníze neukradl a mají na svých investičních účtech více jak milion korun. Takže proč by to v tomto případě bylo jinak? Nyní mají spíše větší riziko krádeže jejich sociálních odvodů u státu, než u soukromých společností, protože všechny jejich odvody jdou nyní na cizí lidi, na nynější důchodce, a jistotu vlastního důchodu nemají téměř žádnou, i když řádně platí, ani neví, kdy do něj budou moct milosrdně odejít, protože důchodový věk se neustále posunuje.

Dalším častým protiargumentem je, že peníze ztrácejí na hodnotě a málo produktů poráží inflaci, tudíž nemá smysl obecně šetřit na stáří, a proto se lépe vyplatí vybrané peníze hned poslat dál aktuálním důchodcům a až současný pracující půjde do důchodu, tak mu to bude tzv. platit jiný pracující v dané době a peníze se tak jednoduše nestihnou znehodnotit.

Ano, tak to skutečně je, pokud někdo pouze peníze spoří a neinvestuje je. Pokud by ale stát byl skutečným řádným hospodářem, tak by k takové situaci vůbec nemohlo dojít, protože v dobách, kdy průběhový systém ještě fungoval a byl ziskový, fakticky totiž fungoval už za komunismu, akorát že nebyl striktně oddělený a vše bylo hezky skryto do jediné daně, tak stát ty peníze jednoduše prošustroval a neinvestoval je.

Pokud se ale peníze správně investují a hlavně po dostatečně dlouhý časový horizont, tak i případné výkyvy na trhu vykryje právě ten dlouhodobý časový horizont. Je jasné, že vždy křivka nebude jen nahoře, ale bude i dole a dopředu nikdy člověk neví, v jakém časovém úseku bude vystupovat.

Proto je důležité jednak nastoupit včas, jednak zvolit správnou strategii (rizikovější na počátku a konzervativnější na konci) a hlavně znát svůj časový úsek, po jakou dobu vlastně chceme investovat a kdy naopak budeme pravidelně čerpat. A pokud bude portfolio dostatečně vyvážené (peníze budou rozloženy mezi více produktů, více segmentů trhu s různou prioritou), tak se nemůže stát, že by někdo skončil o žebrácké holi. Navíc na lukrativnosti výnosů přidává i složené úročení, tedy úrok z úroku.

Další důvodem, proč se lidi takové změny bojí, je, že neví, jak dlouho budou vlastně v důchodu žít a že jim jednoduše peníze investované z odvodů do konce života nevystačí. Taková obava je ale taky lichá. Pokud někdo bude dostatečně dlouho pracovat, řekněme jako dneska 35-40 let, jeho odvody i odvody zaměstnavatele za zaměstnance půjdou na soukromý důchodový účet, tak se ty peníze zhodnocují v čase. Viz kapitola „Vzorové příklady výpočtů jednotlivých důchodů“.

Dalším častým argumentem proti (hlavně tedy od politiků) je jak by se financovaly současné důchody. No financovaly by se úplně stejně jako dnes. Pouze s tím rozdílem, že zpočátku by se musely více dotovat ze státního rozpočtu, tudíž by to stálo na počátku více peněz než nyní a na několik let by se muselo počítat se zvýšenými výdaji státního rozpočtu, ale na konci tohoto kolotoče by byla vidina udržitelného důchodu pro všechny bez nutnosti státního dotování a to je přeci krásná idea.

Nyní je tato vidina v nedohlednu. Stále jen slyšíme, kolik miliard se bude muset doplácet za 10, 20 let ze státního rozpočtu, protože jednoduše řečeno bude vlivem nízké porodnosti lidí v produktivním věku ubývat a důchodců naopak přibývat. Všichni už vědí, že je tento systém neudržitelný, a přesto to nikdo skutečně řešit nechce.

Ano, může být válka, může nastat převrat, může nás jiný stát obsadit, zotročit, může nastat nevýhodná měnová reforma a v důsledku toho bude náš důchod nejistý nebo nízký. Ale v takových případech bude důchod nejistý či nízký jak ve státním sektoru, tak i v tom soukromém, takže ani tato obava nepředstavuje žádné zvýšené riziko oproti současnému stavu.

Těch argumentů pro zavedení soukromého důchodového systému je celá řada.

Prvním pozitivním důvodem je např. to, že každý bude vědět, že jednou bude čerpat spravedlivý důchod podle svých zásluh. Nebude se tedy tolik tlačit na porodnost, jako je tomu dnes, lidé budou mít jistotu svého důchodu, kterou dnes, i když řádně odvádějí sociální pojištění, nemají a možná i to později přispěje k samovolné zvýšení porodnosti.

Za další, systém bude spravedlivý a nebude hrozit, že bude pobírat důchod někdo, kdo celé roky nepracoval a bude tak ujídat krajíček všem ostatním, to už prostě zkrátka možné nebude.

Dalším argumentem pro bude pro většinu lidí, kteří poctivě pracují, vidina daleko vyššího důchodu, než jaký mají nyní. Kdyby si totiž každý sečetl své odvody a to co vybírá, tak by zjistil, že zaplatil daleko více, než co stihne za svého života vyčerpat.

Navíc ve státním důchodu neexistuje něco jako dědické právo, tzn. že by nevybraná část mohla pomoct potomkovi či vnukovi zesnulé osoby. Nevybraná část vlastně poslouží ostatním lidem, kteří pobírají v ten daný moment důchod. Pro stát je vlastně nejvýhodnější pokud někdo, kdo odvádí vysoké odvody, co nejdříve umřel, ideálně se ani důchodu vůbec nedožil, aby si své odvody neměl šanci ani částečně později vybírat.

A tím se dostáváme k další výhodě, a to k dědickému právu. Kdyby totiž dotyčná osoba zemřela dříve, než by stihla vybrat svůj soukromý důchodový účet, tak by se celý zbylý zůstatek jednoduše dědil na ostatní členy rodiny, buď formou dědických skupin ze zákona nebo formou závěti.

Dnes nic podobného neexistuje a pokud daný člověk umře v produktivním věku, tak vlastně jen štědře posloužil současnému systému, zaplatil současné důchodce, čímž by to skončilo a žádné výhody by pro jeho potomky z toho v budoucnu neplynuly.

Další výhodou by byl i samotný finanční tok. Díky velkému objemu peněz, které by jen tak neležely, by byly finance na investice do různých odvětví našeho trhu: technologie, věda, výzkum, farmaceutický průmysl, vzdělávání, přírodní vědy, chemický průmysl, IT odvětví, atd. Dneska ty peníze vlastně slouží pouze pro současné důchodce, čímž ale přicházíme o hodně peněz kvůli absenci složeného úročení a na investice si pak draze půjčujeme. Peníze se jen vyberou a tentýž měsíc hned vydají, takže nemají šanci vůbec nic vydělat v čase.

Při průměrném výdělku, počítejme s mediánem, protože ten je průkaznější, který ve 4. čtvrtletí roku 2024 činil 41 379,-, činí odvody zaměstnavatele za zaměstnance na důchodové pojištění 21,5% a odvody zaměstnance ze mzdy dalších 6,5%. Takže celkové odvody za takového zaměstnance čítají dohromady 28%, což představuje 11 586,12 Kč měsíčně, tedy 139 033,44 Kč ročně.

Kdyby dotyčný pracoval 35 let, tak by jeho odvody činily 11 586,12 × 12 × 35= 4 866 170,40 Kč. I kdybychom byli hodně při zemi a peníze by se v čase zhodnotily průměrně jen 7% p.a., tak by za 35 let díky složenému úročení cílová částka vyšla na neuvěřitelných 20 867 235 Kč. Pokud by se rozhodlo, že se cílová částka bude danit daní z příjmu ve výši 15%, tak by cílová částka vyšla na 16 317 895 Kč.

Pokud bychom chtěli žít pouze z úroků, tak z této sumy by bez zdanění vyšel 7% p.a. z této dosažené cílové částky na 1 460 706 Kč, což měsíčně vychází na 121 726 Kč. U zdaněné částky to vychází na 1 359 825 Kč ročně a měsíčně na 113 319 Kč.

Pokud bychom vzali v úvahu opačný konec, tedy místo s mediánem bychom počítali s minimální mzdou, která od 1. 1. 2025 činí 20 800,-, tak by odvody vyšly na 5 824,- měsíčně, tedy 69 880 Kč ročně.

Takže při odpracování 35 let to vychází následovně: 5 824 × 12 × 35= 2 446 080 Kč. Při 7% zhodnocení nám vychází celková částka po 35 letech díky složenému úročení na 10 489 342 Kč. Kdyby došlo ke zdanění daně 15%, tak finální částka po zdanění by činila 8 202 523 Kč.

Pokud bychom chtěli žít pouze z úroků, tak z této sumy by bez zdanění vyšel 7% p.a. na 734 254 Kč, což představuje zaokrouhleně 61 187 Kč měsíčně, u zdaněné částky by to vycházelo na 574 177 Kč ročně a měsíčně na 47 848 Kč.

Nejhorší možný scénář by nastal pro ty lidi, kteří by akorát nastoupili v době, kdy bude vznikat rozdělení důchodu do dvou složek. vypočítáme si tedy i tento případ jak pro lidi s průměrnou mzdou, tak pro lidi s minimální mzdou.

Nyní tedy počítejme s průměrnou mzdou, která činila již zmíněných 41 379 Kč. Odvody jsme si již v prvním příkladu vypočetli celkově na 11 586,12 Kč měsíčně, což je 139 033,44 Kč ročně a za 35 let to dělá oněch 4 866 170,40 Kč.

Pokud bychom brali v potaz rozdělení odvodů do dvou složek důchodových systémů, jak bylo popsáno výše (tedy co 10 let, tak úbytek 10% ze státního důchodu ve prospěch soukromého; takže prvních 10 let by do státního šlo 90% a na soukromé 10%, dalších 10 let by šlo do státního 80% a do soukromého 20% atd. až do cílové hranice, kdy by šlo do státního jen 10% a do soukromého 90%), tak by čisté odvody za 35 let do soukromého činily 1 112 267,52 Kč a do státního 3 753 902,88 Kč.

Teď úplně odhlédněme od státní složky a počítejme jen s tou soukromou. Kdybychom ji investovali výše zmíněným způsobem po měsíčních úložkách s úrokovou sazbou 7% p.a. jako v obou předešlých případech, tak bychom díky složenému úročení dosáhly cílové částky 3 475 119 Kč po 35 letech.

Kdybychom chtěli žít pouze z úroků, tak bychom každý měsíc mohli přibližně vybírat 20 271 Kč. Pokud by se rozhodlo o zdanění příjmu 15% daní, vyšlo by 17 230,35 Kč. Samozřejmě by museli tito lidé něco dostat i ze státního důchodového systému, protože se z větší míry svými odvody podíleli stále na něm a do soukromého důchodového systému šla menší část.

Pokud bychom počítali s minimální mzdou 20 800 Kč, tak by odvody při této mzdě vycházely na 5 824 Kč měsíčně, tedy na 69 088 Kč ročně a po 35 letech by celkové odvody činily 2 446 080 Kč.

Stejným propočtem při rozdělení mezi státní důchodový systém a ten soukromý bychom za 35 let do soukromého investovali 552 704 Kč a do státního 1 893 376 Kč.

Opět nyní odhlédněme od té státní důchodové části a počítejme pouze s odvody do soukromého důchodového systému. Se stejnými pravidly, tedy úroková míra 7%, časový horizont 35 let, bychom se díky složenému úročení dostali na cílovou částku 1 726 742 Kč. Kdybychom opět chtěli žít pouze z úroků, tak bychom mohli měsíčně vybrat nanejvýš 10 072 Kč. Kdyby se příjem danil 15 % daní, tak by se jednalo o 8 561,20 Kč měsíčně.

Když to porovnáme s předchozím příkladem s průměrnou mzdou, tak je to skoro polovina předešlé částky. Je jasné, že by stát musel lidi s minimální mzdou daleko více zadotovat ze státní složky než lidi s průměrnou mzdou, aby i tito lidé mohli hovořit o důstojném důchodu a důstojném dožití.

Jenže ta finanční injekce od státu pro tyto oba zmíněné případy by byla pouze dočasná po dobu, než by se kompletně zavedl pouze nový soukromý důchodový systém, pak už by to bylo spravedlivé pro všechny stejně dle jejich odvodů a nevznikal by tak další tlak na deficit státního rozpočtu.

Kdyby lidé ze svého soukromého důchodového účtu vybírali měsíčně pouze tyto vypočtené částky, tak jim na účtu zůstane stále stejná naspořená jistina a žili by v podstatě jen z úroků až do konce života a jistinu by lidé mohli využít buďto na přilepšenou k důchodu, na koníčky jako např. cestování atd. nebo by ji mohli předat svým potomkům do budoucna, čímž by obdrželi značnou finanční výhodu oproti ostatním.

Navíc výpočty vůbec nepočítají s navyšováním mzdy v čase, takže částka je vlastně ještě podhodnocená. Samozřejmě zde není započtena ani inflace, protože ji nelze na takto dlouhý časový úsek odhadnout, takže s tím je nutné také počítat.

Co sdělit na závěr? Že je nutné co nejdříve důchodovou krizi alespoň nějak začít řešit. Od poslední skutečné snahy z roku 2009 uběhlo dlouhých 16 let, které se zbytečně promrhaly a kdy se čekalo na nějaké zázraky jako vyšší porodnost, vyšší imigrace, atd. Žádné z těchto pseudořešení skutečný problém ale nikdy nevyřeší, pouze jej jen odsouvá do budoucna a vytváří tak na další generaci daleko vyšší tlak a po nás potopa.

Každý zodpovědný občan chce pro své potomky jen to nejlepší, a proto by neměl myslet jen na sebe a své stáří, ale myslet i na ně a jejich stáří. Myslet na rozkvět celé země. Myslete na to, že kvůli současné důchodové krizi nejsou peníze na jiné sektory, ze kterých se pomyslně rok co rok ukrajuje stále vyšší sousto a země tak průběžně ale pravidelně zaostává.

Pokud bychom se všichni začali pravidelně uskromňovat, řekli bychom dost tomuto neudržitelnému systému, tak se budou misky vah pomalu ale jistě obracet vstříc udržitelné budoucnosti. Nyní jedeme rozjetým parním vlakem, který veze neustále zvyšující se počet cestujících, ale snižuje se počet topičů a my po něm chceme, aby jel stejnou, ne-li vyšší rychlostí. Takže buď i ti zbylí topiči padnou, nebo utečou nebo se vlak zastaví.

Zní to možná absurdně, ale přesně to se dlouhodobě děje a dít bude. Stejně jako ten vlak jednoho dne zastaví a nesveze už nikoho, tak i tento systém se jednoho dne zhroutí a ze dne na den mohou zůstat lidé buď bez důchodu úplně nebo jim bude vypočtena tak směšná částka, která jim nevystačí ani na chleba s máslem.

A to přece nechce zažít nikdo. Ty peníze se tady jen tak nezjeví jako blesk z čistého nebe. Musí je někdo vydělat, musí být podloženy prací a musí svou hodnotu v čase potvrdit, jinak dojde k obrovské inflaci a k nulovému řešení. Nebuďme tedy lhostejní, neobracejme oči v sloup, netvařme se, že se nás to netýká. Je to problém nás všech. Mysleme na to!

BUDAI, David. Důchodový fond s 300 miliardami korun nebyl zrušen ani vytunelován. Nikdy totiž neexistoval [online]. Aktual. 15.2.2022. © 2025 Českédůchody.cz. Dostupné z: https://ceskeduchody.cz/zpravy/duchodovy-fond-300-miliard-korun-nebyl-zrusen-vytunelovan

Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR. Infografika: Porodnost v Česku [online]. Aktual. 8. 4. 2024. Praha: Ministerstvo zdravotnictví ČR a Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR, 2025 ISSN 2695-0340. Dostupné z: https://www.nzip.cz/data/1831-infografika-porodnost-ceska-republika

Český statistický úřad. Narození [online]. Aktual. 27. 3. 2025. © Český statistický úřad (ČSÚ) | 2025. Dostupné z: https://csu.gov.cz/narozeni?pocet=10&start=0&podskupiny=133&razeni=-datumVydani

ČTK. Kalouska mrzí, že neprosadil povinný 2. pilíř penzijního systému [online]. Aktual. 8. 7. 2013. © VLTAVA LABE MEDIA a.s.. Dostupné z:https://www.denik.cz/ekonomika/kalouska-mrzi-ze-neprosadil-povinny-2-pilir-penzijniho-systemu-20130708.html

BOČEK, Jan. HLAVÁČOVÁ, Veronika. Délka zdravého života Čechů za 50 let téměř nevzrostla. Vážná nemoc je potká po šedesátce [online]. Aktual. 25. 7. 2019. © 1997-2025 Český ROZHLAS. Dostupné z: https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/delka-doziti-zdravi-alkohol-cigarety-obezita_1907250600_jab

NGUYEN, Thuong Ly. Tvrdě zdaněná montovna: Češi odevzdávají státu 44 procent mzdy [online]. Aktual. 10. 5. 2021. © 2001 - 2025 Copyright CZECH NEWS CENTER a.s. Dostupné z: https://www.e15.cz/domaci/tvrde-zdanena-montovna-cesi-odevzdavaji-statu-44-procent-mzdy-1380295

PŘIB, Jan, JUDr. Pojistné na sociální pojištění u zaměstnavatelů a zaměstnanců [online]. Aktual. 2.1.2025. © 1997 - 2025 by biznetcircle s.r.o.. Dostupné z: https://www.mediprofi.cz/33/pojistne-na-socialni-pojisteni-u-zamestnavatelu-a-zamestnancu-uniqueidmRRWSbk196FNf8-jVUh4EtZkJFYKrujDEKaeiUTflMRZwRYsMFH_3w/

jonzitlig. Průměrná mzda: Jak si stojí Praha a kraje v Česku? Medián mezd aktuálně [online]. Aktual. 14. 3. 2025. © 2001 - 2025 Copyright CZECH NEWS CENTER a.s.. Dostupné z: https://www.e15.cz/prumerna-mzda-cr-praha

VZP. Minimální mzda [online]. © 2025 VZP ČR. Dostupné z: https://www.vzp.cz/platci/informace/obzp/minimalni-mzda

Pravidelné spoření, složené úročení - výnos z pravidelných vkladů [online]. © 2000 - 2025 Kurzy.cz, spol. s r.o., AliaWeb, spol. s r.o. Dostupné z: https://www.kurzy.cz/kalkulacka/sporeni-pravidelne/

Kalkulačka složeného úročení [online]. © 2025 investovaniproholky.cz. Dostupné z: https://investovaniproholky.cz/kalkulacka-slozeneho-uroceni/