Moje dcera pro vás nebude nikdy dost dobrá. A víte co? Možná je to dobře

Už v podstatě od těhotenství jsem měla různé problémy, které se od narození s dcerou dál vlečou. A místo pomoci slyším jen další neustálou kritiku, ale teď hezky od počátku.

Nejsem zrovna jedna z těch, o kterých se říká, že jim stačí jen, aby si o ně tzv. „chlap otřel trenky a vlítnou do toho“. U nás to bylo problematické a pomalu jsme se začali smiřovat s tím, jestli vůbec nějaké dítě budeme mít a že zřejmě jedinou cestou bude umělé oplodnění.

Nejprve se téměř rok nedělo vůbec nic. Poté se už něco začalo dít, např. formou zpožděné menstruace, ale těhotenský test nikdy nic neukázal.

Když konečně něco začal ukazovat, tak nejdříve se jednalo o biochemické těhotenství, podruhé o skutečné těhotenství, které ale nedopadlo šťastně, protože v 9. týdnu došlo k zamlklému potratu a musela jsem jít na operaci, aby plod vyjmuli, jelikož tělo ho nevypudilo.

Říkala jsem si, že prostě nemáme štěstí, ale nevzdávala jsem to. Měsíce plynuly a nic se nedělo. S mužem jsme se nakonec smířili s umělým oplodněním a když jsme dokonce navštívili kliniku a podstoupili základní vyšetření, která mimochodem dopadla v pořádku, tak se najednou zadařilo.

Vzhledem k věku a předchozím neúspěšným pokusům jsem měla na výběr a buď jsem mohla jít na rizikové těhotenství na neschopenku nebo domluvit si práci z domova. Naštěstí se mi podařilo při mém povolání účetní vyjednat si práci z domova, což mi hodně pomohlo na psychice.

Do 10. týdne jsem ani nevěděla, že jsem těhotná, ale pak to začalo. Hrozně jsem byla unavená, malátná a zvracela jsem, což jsem považovala za normální až do té doby, než jsem nebyla schopná pozřít ani vodu a vůbec nic nepomáhalo.

Muž mě tedy odvezl do nemocnice, kde mě zavodnili a z krve zjistili, že mám šestinásobně vyšší hladinu hormonu HCG beta a zda-li znám už výsledky screeningu, že by jim to v mnohém pomohlo. Odvětila jsem jim, že ještě ne, ale už by měly být každým dnem.

V nemocnici jsem strávila celkem týden a přímo v laboratoři mi vyrobili speciální čípky proti nevolnostem v těhotenství, které složením kopírují lék Torecan, jenž má bohužel dlouhodobý výpadek na českém trhu. Zjistili mi totiž, že mám hyperemesis gravidarum, což lze přeložit jako nadměrné zvracení v těhotenství, které je u mě konkrétně způsobeno právě několikanásobně vyšším hormonem HCG beta.

Screening nedopadl úplně nejlépe, protože mi vyšel atypický. Hodnoty zkrátka neodpovídaly normě, ale nebyly ještě považovány za pozitivní. Podstoupila jsem tedy další testy z krve kvůli vyloučení Downova syndromu a dalších vážných chromozomálních poruch.

Naštěstí toto vyšetření dopadlo dobře. Se zvracením jsem se ale potýkala až do konce druhého trimestru. Poslední trimestr byl náročný hlavně fyzicky, ale aspoň žádné zvracení a hlavně jsem už cítila pohyby a z krevního testu zjistili, že čekáme holčičku.

Porod nakonec nastal až 5 dní po termínu, kdy plodová voda praskla večer. Jenže za chvíli byla úplně zelená, takže jsme nečekali na bližší kontrakce, ale jeli okamžitě dle instrukcí do porodnice. Tam mě prohlédli a řekli, že mám zatím jen běžný těhotenský nález, že jsem málo otevřená (asi na 1-2 prsty) ale vzhledem k zakalené vodě si mě tu nechají.

V noci se nic nedělo, takže mi píchli vyvolávačku další den ráno. Porod byl ale přesto velmi pomalý a bolestivý a holčička se narodila až v 17:27 s váhou 3320g a 49 cm, takže normální délka i váha.

Zdálo by se, že tady to mohlo skončit happy endem, ale od tohoto okamžiku bohužel teprve začalo období, kdy jsem si skutečně sáhla až na samotné dno a místy jsem dokonce zvažovala utéct nebo v těch nejzoufalejších dnech opustit tento svět nadobro, a to přitom nejsem žádné kvítko.

V práci jsem léta předtím zažila mnoho stresu, navíc jsem v jednu dobu pracovala na plný úvazek i studovala prezenčně, z práce odbíhala do školy, ze školy zpět do práce, kde jsem byla dlouho do večera, večer pak domů a ještě po nocích jsem psala seminárky.

Každý druhý víkend jsem navíc jezdila vypomáhat i domů, abych pomohla jednak tátovi s běžnými věcmi, např. jsem ho vystřídala a uklízela jsem mu hospodu, aby si aspoň někdy mohl odfrknout, vykonávala běžné ženské práce, protože po rozvodu rodičů zůstal na vše sám.

A pak jsem také pomáhala oběma babičkám, které už ve svém pokročilém věku potřebovaly pomoct s úklidem, nákupem, koupáním, vařením atd. Takže opravdu i před svou mateřskou rolí jsem měla zápřah velký, ale nebylo to nic proti tomu, co mi ukázalo mateřství.

Má dcera, říkejme jí třeba Maruška, byla velmi uplakané miminko. Dokázala proplakat i 8 h z celého dne. Spát vydržela jen chvilku a kojení bylo též špatné. Ani žádné laktační poradkyně nepomohly, ani v nemocnici nám nepomohly, protože jednoho dne se odmítala kojit úplně.

Přešla jsem tedy na plné odsávání a krmení mateřským mlékem lahví. Po těch nervech z kojení byl konečně klid. Bohužel ale jen na chvíli, jelikož po týdnu nastal stejný problém i s lahví.

Mezi další problémy, které jsme museli následně řešit, byly špatné kyčle, tedy jsme museli chodit na ortopedii. V porodnici jsme je měly změřeny na hodnoty 2a a 2c. Po návštěvě ortopeda dokonce obě vyšly 2c, takže nám rovnou předepsal abdukační peřinku, což taky byl pro malou doslova horor, takže po pár dnech nošení jsem řekla dost a místo peřinky ji vždy nohy rovnala do stejné polohy ve spánku.

A víte co? Pouhé rovnání nohou úplně stačilo. Na další kontrole už byly obě nohy 2a a za další 2 měsíce už byla vidět jadérka, takže obě 1a. Panu doktorovi jsme samozřejmě barvu nepřiznali a on měl radost, jak skvěle ta peřinka zafungovala a že když se nosí, tak to má výsledky.

Dále jí od narození tekl sekret z očí, s čímž jsme si nakonec taky pomohli sami a vyhnuli jsme se náročnému výplachu očí. Běžné dětské kapičky vůbec nepomáhaly a lékárnice nám řekla, že můžeme normálně kapat Ophtalmoseptonexem, že miminku neuškodí a je větší pravděpodobnost, že zabere lépe než dětské kapičky. A taky že zabral.

Dalším problémem byl opožděný psychomotorický vývoj. Takže opět jsme z toho byli vyjukaní. Dcera vlastně nikdy nic nedělala v termínu, vždy vše později, jenže to jsme na začátku nemohli vědět. Už zvedání hlavičky bylo o měsíc později, přetáčení taky, pasení koníčků jakbysmet. V 9 měsících se místo lezení začala plazit, v roce začala teprve lézt a v 17 měsících chodit.

Kvůli tomu jsme absolvovali neurologické vyšetření a fyzioterapii. Na neurologii se pan doktor divil, že mu přijde naše pediatrička zbytečně úzkostná, že je logické, když všechno dělá v posunu, že to ještě neznamená, že musí být něco špatně. Marušku prohlédl a konstatoval, že je to normální zdravé dítě a i nad váhou mávl rukou.

V podstatě podobný přístup jsme zažili i na fyzioterapii. Malá tedy samozřejmě nic kromě pláče na místě nepředvedla, protože po těch mnohačetných návštěvách všemožných lékařů už měla z nemocničního prostředí doslova trauma, jen viděla nějakou budovu připomínající lékařské zařízení.

Naštěstí jsme narazili na skvělou fyzioterapeutku, která nám umožnila po tom, co viděla na předešlé schůzce, sezení na dálku, tedy schůzky online a že můžeme posílat videa a pak i udělat společná sezení a podebatovat o všem. Nic nového neřekla a pochválila nás, že vše děláme správně, ať na malou netlačíme a dáme jí jen čas. Takže opět i zde stačilo jen chvíli počkat a Maruška by vše zvládla sama i bez pomoci lékařů.

Dále jsme měli problém s tím, že zhruba od nějakých 6 týdnů malá sama přestala kakat. Něco málo vytlačila, ale vždy to bylo málo, takže jsme ji museli pomáhat a museli jsme aspoň jednou týdně rourkovat.

Jenže to nám taky pediatrička neřekla, ale jedna milá zkušená zdravotní sestra z nemocnice. Zároveň nám ukázala, jak to správně dělat, abychom nepoškodili konečník a jakou trubičku zvolit. Když jsem se jí ptala, zda to ale není návykové, že to různě po internetu píšou, tak říkala, že ne a ať nemáme strach, že jednoho dne to už nebude potřeba a měla pravdu.

Po 6. měsíci, kdy měla dcera více pohybu, už postupně rourkování nebylo třeba. A možná to byl ten pravý důvod, proč dcera nechtěla pít mléko. Prostě a jednoduše byla zacpaná. Jenže ani toto nám předtím nikdo neřekl a když jsem poukázala na to, že Maruška kaká třeba jednou za 3 dny, tak prý je to normální a kojené děti nemusí kakat i týden, odpověděla mi na dotaz pediatrička.

U někoho možná, u nás to ale normální nebylo, a přesto, že se dcera sama po 2-3 dnech vykakala, bylo toho jednoduše málo a trpěla na zácpy. Proč až po 6 týdnech začala mít tyto problémy a ne hned po porodu, kdy kakala v podstatě několikrát denně, to je mi záhadou.

Zpočátku jsem měla v lékaře plnou důvěru. Předešlé zkušenosti nenaznačovaly, že by se něco takového mohlo stát. Porod byl sice náročný a s mnohými věcmi bych za jiných okolností nesouhlasila, ale vše díky nim dopadlo dobře, já i malá jsme byly v pořádku a to pokládám za hlavní.

Nicméně, co se týče pediatrie, tam spatřuji mnoho nedostatků. Hlavně vidím nedostatek ve špatně zvolené komunikaci a až v přílišném lpění na grafech, tabulkách a jiných hodnotách odpovídajících normám.

Neměly by snad být tyto ukazatele pro lékaře pouze orientační? Nejsou snad lidé různí? Každé dítě je přeci jiné, tak mu dejme svobodu, podpořme jeho přirozený vývoj a drobné odchylky od norem tolerujme.

Zažila jsem si opravdové martyrium s lékaři. Už ve 2 měsících jsme byly hospitalizovány kvůli neprospívání. Možná jsem čekala na zázrak, ale skutečně jsem v nemocnici očekávala profesionální péči, cenné rady a zkušenosti od odborníků, ale rozhodně jsem nečekala tu neskutečnou buzeraci a ataku vůči mě i mé dceři a, troufám si říct, až prvky násilí, kdy jejich způsob přiložení dcery k prsu byl velmi drastický, dcerka jen plakala a já naštěstí sebrala dostatek odvahy se jim protivit a řekla jsem tak dost, určitě to musí jít i jinak.

O nemocničním režimu ani nemluvím. Sotva zaberete, tak vás i dítě vzbudí, že je nutné kojit, měřit teplotu, zkontrolovat moč, před kojením a po něm okamžitě zvážit, i když dítě právě usnulo a běda, jak tam nějaké hodnoty budou chybět.

Velmi brzy jsem poznala, že tudy cesta nevede. Že zde nám nikdo skutečně nepomůže a je nutné se brzy dostat domů. Takže jsem začala zápisy nenápadně falšovat, abychom hlavně byly v domácím prostředí, kde aspoň budeme obě v pohodě a kde snad přijdu na lepší řešení než je nemocnice.

Přitom problémy s krmením nastaly až tehdy, kdy jsem začala poslouchat rady své pediatričky, u které mimochodem už nejsem. Zmínila jsem se jí totiž, že dcerka hrozně pláče a běžné techniky na zvládání kolik nepomáhají. Ptala se mj. i na kojení a zda vím, kolik vypije. Tak jsem jí řekla, že nevím, ale že po kojení pláče, takže ji dokrmuji kojeneckým mlékem a pak spokojeně aspoň na půl hodiny spinká.

Ona mi doporučila, ať začnu dceru vážit, jestli není pak přejezená a jenom jí nejde nadbytek stravy vyzvrátit. Bohužel jsem byla nezkušená a věřila jsem jejím radám, tak jsem to udělala, čímž jsem zjistila, že dcera vypije +- 100 ml ve 2 týdnech a ona mi řekla, že to je moc a jestli jsem normální, že dceru takto překrmuji, že mám postupně příkrm zmenšovat, že má teď roztažený žaludek a že bude chvíli plakat, než se zase stáhne a že má vypít max. 60 ml a nemám krmit dříve než za 3h.

Po jejích skvělých radách mi dcera přestala jíst úplně, a proto jsme skončily pak ve 2 měsících v nemocnici, jak jsem psala v předešlých řádcích. A víte co? Ani po vyřazení dokrmu koliky neustaly, takže množstvím stravy to opravdu nebylo.

Nyní zpětně věřím, že kdybych neuposlechla tyto rady, tak dcera by toto množství možná pila až do jejího půl roku, bylo by tedy plně dostačující a nebyl by žádný problém s nejezením a neprospíváním. Soudím tak podle toho, že později v podstatě zůstala na těch uměle snížených 60 ml až do půl roku a museli jsme tedy krmit v polospánku téměř po každé, co usnula, protože v bdělém stavu by nevypila vůbec nic.

Poslední kapkou bylo, když nás v roce, kdy dcera stále přibývala málo, avšak růst byl zase nadprůměrný, tato paní doktorka zaregistrovala k další hospitalizaci do nemocnice bez našeho vědomí a souhlasu. Na předchozí návštěvě jsme se spolu bavily pouze ohledně toho, zda by nešlo domluvit ambulantní vyšetření místo hospitalizace, protože dcera abnormálně špatně fungovala v cizím prostředí.

Navíc na každé návštěvě lékaře od 8. měsíce Maruška tak hystericky plakala, až se vždycky pozvracela, takže i kvůli tomuto vážení dopadlo vždy hůře než u jiných dětí. Paní doktorka řekla, že to asi nepůjde, ale že to zkusí zařídit a dá nám vědět. Ovšem poté jen suše zavolala, řekla, že to nejde a že máme domluvený nástup do nemocnice. Bez jakéhokoliv našeho souhlasu, bez konzultace s námi, zkrátka nic, jakoby se nechumelilo.

Takže tato okolnost nás donutila k tak razantnímu kroku, že jsme změnili pediatra, když dceři byl rok, a radši dojíždíme do velkoměsta poblíž obce, kde bydlíme.

Teď se vrátím trochu zpět do období, kdy nás pustili z nemocnice, tedy do doby, kdy dceři byly 2 měsíce.

Začala jsem číst různé internetové diskuze a portály zaměřené na mateřství. Přidala jsem se do některých z nich, zda mi třeba něco neporadí jiné maminky, které si se svými dětmi zažily totéž. A musím říct, že mě překvapilo, kolik takových dětí skutečně je a jak si mnoho jiných maminek sáhlo až na samotné dno přesně kvůli stejným problémům jako my.

První pro mě velice cennou radou bylo krmit dítě v polospánku. Ani jeden lékař se o tom nikdy nezmínil, že je něco takového vůbec možné a mě samotnou by to nenapadlo, že spící dítě může jíst. A to jsem zkoušela různé diety, kdyby dcera měla na něco potravinovou alergii, ale ať jsem vyzkoušela vysadit ledascos po dobu alespoň jednoho měsíce, nelepšilo se vůbec nic, ba naopak. Čím byla Maruška starší, tím méně akceptovala krmení jakýmkoliv mlékem.

V podstatě od 3. měsíce už nefungovalo krmení jinak, než mateřské mléko odsát a lahví krmit v polospánku. Přitom 14 dní po hospitalizaci akceptovala láhev v bdělém stavu a pak ze dne na den bojkot lahve, stejně jako předtím bojkot prsu.

Čím více diskuzí jsem pročítala, tím více mě to uklidnilo aspoň v tom smyslu, že v tom nejsem zdaleka sama, že zkrátka jediné řešení je vytrvat, počkat, než budeme moct příkrmy, že se to s nimi snad zlepší a že lékaře musíme brát s rezervou.

Je ale velmi smutné, že místo toho, aby vám pomohl odborník medicíny, který se v podstatě na své povolání připravoval čtvrtku života, který je placený z veřejného zdravotního pojištění, tak vám pomohou cizí lidé, mnohdy laici, jiné matky, které si zažily totéž.

V 5. měsíci konečně nastalo období příkrmů. Já už byla neskutečně unavená z dlouhodobého nedostatku spánku, kdy jsem doslova čekala kazdou minutu, až dcerka usne, abych ji zhruba za 30 minut mohla vložit do pusinky láhev a mohla jsem ji nakrmit, protože jinak by nic nevypila, hrozila jí dehydratace a dostala by nejspíš sondu do žaludku.

Příkrmy zpočátku měly úspěch. Vyloženě jevila o nové jídlo zájem a ochotně snědla pár lžiček, což jsem pokládala za velký úspěch. Aspoň nějaké jídlo snědla za bdělého stavu a později jsem ve spánku dokrmila mlékem.

Potíž nastala, když v 8. měsíci vymizel ze dne na den sací reflex a mléko odmítala pít i v polospánku, takže s mlékem byl definitivně útrum. Musela jsem tedy častěji nabízet jídlo a doufat, že se brzy rozjí.

Začali jsme zkoušet všechno možné. Od polévek, kaší, jogurtů, ovoce po domácí vařené obědové jídlo, ale dlouhou dobu fungovaly jen skleničky. A mléčnou porci jsme v podstatě nesplňovali nikdy, protože Maruška mléko nepila, jogurt v té době nejedla a jedla jen kaši ze skleničky. Mléko nepije dodnes, a to jí jsou 2 roky, jogurty už vzala na milost, ale preferuje bezlaktózové.

Jak jsem zmínila již výše, v roce dcery jsme přešli k jiné pediatričce mimo naši obec, protože u této existovaly aspoň 2 pozitivní recenze od maminek.

V některých ohledech je tato lékařka mnohem benevolentnější než ta předchozí. Např. nás nenutila k hospitalizaci, ale byla svolná domluvit se na ambulantních vyšetřeních, i když ten proces domluvy byl také zdlouhavý, než na to přistoupila. Postupně jsme tedy ambulantně podstoupili krevní odběry, rentgen břicha, sono břicha, již zmíněnou neurologii a fyzioterapii a nyní stále navštěvujeme nutriční poradenství a klinickou logopedii kvůli neochotě dcery kousat jídlo.

Ale přístup, co se týče tabulek a grafů, je naprosto stejný. Mermomocí se nás snaží do tabulek dostat a jakmile za 3 měsíce Maruška nepřibere nic, tak nám hned činí. Jako bychom to my mohli nějak víc ovlivnit, když děláme, co můžeme.

Bohužel vůbec nebere platné argumenty, že dcera byla nemocná, takže logicky při nemoci zhubla a další měsíc nebo dva teprve dohnala předešlou váhu. Že je nyní vedro, tak jí méně nebo že nám teď rostou poslední stoličky. Všechno to bere jako výmluvu.

Stále jen slyšíme, jak je nutné, aby jedla víc a přitom, když jí ale řekneme, že dcera obecně špatně přibírá od narození a že i když nějaké období jí hodně, tak přibere o hodně méně než jiné děti, tak se tváří, že nevidí, neslyší, jako bychom nic takového nikdy neřekli. Čirá ignorace.

Ani ji nezajímá, že s problémy s nejezením se potýkala celá moje rodina. Jak moje mami se mnou, tak i moje babička s mami. Že zkrátka to může být i genetického původu. Že můj táta byl dokonce 2× v ozdravovně a ani tam ho nerozjedli. Že já jsem nastupovala kvůli váze a pomalejšímu psychomotorickému vývoji do 1. třídy v 7 letech s 15 kg.

Veškerá tvrzení hned smete ze stolu, ani vás nevyslechne a nehodlá si připustit, že by to skutečně tak mohlo být. Že to může mít souvislost.
A to mě na tom neskutečně štve. Že lékařům v podstatě nejde o člověka samotného, ale o to, aby hlavně nijak nevyčníval. Kolik jiných dětí má problémy s jídlem, ale protože mají váhu i výšku v normě, tak to v podstatě nikdo neřeší.

Už si nedělám iluzi, že to bude někde lepší. Naopak vím, že to může být i horší, takže k jinému pediatrovi přecházet nebudeme.

Jak bych si představovala ideálního pediatra? Měl by to být člověk zkušený s velkou dávkou empatie. Měl by to být odborník ve svém oboru s lidským přístupem a nadhledem.

Měl by být zároveň otevřený i nevědeckým přístupům a alternativní medicíně, ne jen zabředlý do tradiční medicíny, tradičních postupů, norem, tabulek a grafů, neměl by na nich lpět, ale měl by je brát jen jako možný ukazatel něčeho, ale vždy nad každým dítětem uvažovat celostně.

Měl by se na dětské pacienty dívat v kontextu. Tzn. měl by zohledňovat každé dítě zvlášť, nikoli obecně a srovnávat jej s příručkami. Měl by zohledňovat možnosti a nutnost či pouze doporučení další léčby u specialistů dle povahy a dalších projevů dítěte a nedívat se na jednotlivé ukazatele zvlášť.

Pediatr by měl rodičům naslouchat, měl by je nechat mluvit, umět vyslechnout a odpovídat na dotazy, umět vést dialog a ne nekonečný monolog, kdy vás vůbec nepustí ke slovu a vašimi názory opovrhuje nebo vám nevěří. Jen takové jednání podpoří důvěru a dobré budoucí vztahy lékař-pacient.

Tyto nevědecké poznatky od maminek či jiných rodinných příslušníků si někam poznamenat, protože mohou pomoct i někomu dalšímu. Nevysmívat se zkušenostem jiných, i když je třeba nelze vědecky nijak podložit. Ono totiž na mnoho důkazů se ve vědě čekalo hodně dlouho, než se vědecky potvrdilo to, co už naše babičky věděly léta.

Pediatr by měl rovněž zohledňovat i genetický původ dítěte. Např. když jsou rodiče malého vzrůstu, tak se nedivit, že i dítě je malé a neroste dle tabulek. Stejně tak v případě nízké či vyšší váhy rodičů nemusí dítě odpovídat tabulkám. Zkrátka to dítě nespadlo jen tak z Marsu, ale vzniklo spojením dvou lidí, kteří mu dali určité předpoklady. A ani sám pediatr neví, jakou genetickou výbavu mu předali a kdo z rodičů má jaký defekt a který gen je dominantní, to by se zjistilo až na genetice.

Důležitá je i vlastní sebereflexe, kdy sám lékař se může od rodičů dozvědět něco nového a může se i něčemu přiučit, co může sám ve své praxi dále využít. Neměl by tedy na rodiče shlížet „z patra“, ale měl by je vnímat jako „sobě rovné osoby“, jako rovnocenné partnery.

Dále by měl taktéž umět správně rodiče informovat a dokázat jim vysvětlit, pokud o něco žádá, aby rodiče věděli, proč je takové vyšetření nutné, proč se tedy požaduje a co se bude zkoumat, co se tímto výsledkem buď potvrdí nebo vyloučí, na co má lékař zkrátka podezření a jaký bude případně další postup. To je za mě zcela zásadní. Správná komunikace.

Na základě mých prožitých zkušeností s pediatry bohužel musím konstatovat, že již další dítě neplánuji, a to jsem přitom toužila po tom mít 2 děti. Už ale nechci zažít to samé znovu, znovu se obhajovat, znovu stále něco řešit a jezdit po doktorech a mnohdy zcela zbytečně.

A co jsem tak narazila na různé diskuse nebo skupiny věnující se tomuto tématu, tak minimum žen chtělo po tom všem další dítě. Naopak byly rády, že už to mají všechno za sebou, že už je to minulostí a odmítají se k tomu vracet.

Co jsem tím chtěla říct? Že za klesající porodností nemusí stát jen horší ekonomická situace rodiny, nedostupnost bydlení, nedostatek školek, pohodlnost apod., ale dost možná právě i negativní zážitky ze zdravotnictví, z porodu, poporodní péče a velkou úlohu může hrát i špatný přístup pediatrů nebo nemocnic při častých hospitalizacích.

Marušce jsou nyní 2 roky. Většina zmíněných problémů se vyřešila sama. S čím stále bojujeme je jídlo. Už zvládne ukousnout a rozžvýkat kousky, ale moc toho sama nepojí, takže stále musím krmit lžičkou já a obědy musíme stále aspoň trochu mixovat. Drobné kousky jí už ale nevadí.

Co se týče psychomotorického vývoje, stále jsme trochu pozadu. O nočník moc zájem nejeví, stále je velmi impulzivní, snadno se rozhodí při jakémkoli diskomfortu a zabaví se sama jen na pár minut.

Naštěstí jeví zájem jak o zvířata, tak i o jiné děti, takže na autismus to zatím nevypadá. Mluví jen málo, ve větách vůbec ne, spíše spojuje 2 slova. Chápe ale souvislosti, příkazy i podobnosti různých věcí. Např. ukážete slona v knížce a ona jde do jiné místnosti a ukáže vám hračku houpajícího slona.

Co se týče pohybu, tak zde už téměř vše dohnala. Chodí jistě, běhá, umí se sama posadit na židli. Pouze do schodů a na prolézačky chce oporu a držet se ruky dospělého, to si sama ještě netroufne.

Pokud jste dočetli až sem, tak gratuluji. Doufám, že ačkoliv je text dlouhý, přinesl vám všem něco nového. Že rodiče, kteří zažívají totéž co my nyní, pochopili, že v tom nejsou sami a že dost možná stačí jejich dětem jen čas navíc.

Že není nutné, když něco nesedí, hned začít plašit a honit rodiče s dítětem po všech čertech, a že by bylo dobré v těch nárocích a tempu dětí trochu ubrat. Vždyť ani za nás, když jsme byli malí takové nároky nebyly. Tak proč jsou dneska?

Že by bylo dobré každé dítě posuzovat individuálně a tabulky a grafy mít jako podpůrné materiály a nesnažit se mermomocí každé dítě do nich násilím natlačit.

Nikdo se vás v dospělosti nebude ptát, jestli jste chodili v roce nebo v roce a půl. Jestli jste byli v roce bez plen, nebo až ve 2 či dokonce 3 letech. Jestli jste v roce vážili 7, 10 nebo 13 kg. Jestli jste se plazili, kdy jste začali lézt, kdy jste zvedali hlavičku či kdy jste se začali otáčet na bok či břicho. Toto všechno je za mě nepodstatné. Každé dítě to jednou dělat bude a jednou vše dožene. A když se bude vymykat průměru celý život, tak co je na tom špatného?

Mnoho věcí stejně nejde tak brzy zjistit. Na autismus mohou nějaké hodnoty ukazovat, ale mnoho malých dětí má tyto rysy a autisté přitom vůbec nejsou. A i když se na něco přijde, tak stejně se s tím většinou nic moc dělat nedá. Musí se postupně přizpůsobit komunikace dítěti, musí se mu přizpůsobit prostředí, denní režim, zavést různé rituály, aby to fungovalo, ale vyléčit zcela takové syndromy zatím neumíme. Tak proč zbytečně plašit rodiče, když diagnostika takových syndromů o něčem vypovídá až nejdříve ve 3 letech dítěte? Většinou ale k úspěšné diagnóze dochází ještě mnohem později.

A i kdyby se taková diagnóza potvrdila, tak přeci dítě pryč nedáte, budete se dále o něj starat jako předtím, jen z něčeho slevíte, na něco se budete dívat jinak a zvolíte jiné metody, ale jinak se nic nezmění, jedete zkrátka dál.

Víte ale, že např. Aspergerovým syndromem údajně trpěl i Albert Einstein a prokazatelně je to zjištěno u známého moderátora a komika Ondřeje Sokola? Z čehož vyplývá, že ani taková diagnóza nemusí být překážkou k budoucím úspěchům.

A na závěr, co pokládám za nejdůležitější, je hlavně zůstat v klidu. Protože malé děti jsou zrcadla. Zrcadlí emoce svých rodičů. Vycítí pochyby, úzkosti, obavy, deprese, vztek, zoufalost, prostě vše. A pak se můžete cyklit v nekonečném řetězci těchto projevů, kdy vy jste v nervech, že dítě není v pořádku, ale ono není v pořádku, protože vy mu nevědomky předáváte nekonečnou dávku svého vlastního napětí a tak to beze změny vašeho přístupu půjde do nekonečna.

Článek byl sepsán na základě vlastních zkušeností a zážitků z prvních 2 let dcery.

Diskuzní fóra:

www.emimino.cz

www.modrykinik.cz

www.maminka.cz

Facebookové skupiny zejména:

Maminky nejedlíků

Mateřské mléko bez kojení (aneb odsáváme)