Článek
Už jako dítě mě vždycky mrzelo, když se někdo cizí na mě obořil a choval se hnusně. Říkala jsem si, jsem jen dítě, tak si to asi lidi mohou dovolit, zkrátka jen z pozice věku a síly. Že až budu starší, bude to celé jinak. Roky plynuly dál a já postupem času začala zjišťovat, že je to snad jakási nová společenská norma nebo co. Ve škole kolikrát co si někteří učitelé k dětem dovolili. Doma jakbysmet. Rodiče zajímaly pouze výsledky. Když se nezadařilo, tak jsem se automaticky málo učila. Nikdo neviděl kolikrát tu dřinu za tím. Nebyla zkrátka vůbec oceněna, pokud nepadla dobrá známka. Nikdo nestál o mé vysvětlení, protože to považovali automaticky za výmluvy. Přitom mě škola šla a bavila, ale byly předměty, které mi šly hůře a musela jsem jim věnovat mnohem více času než jiným, což je normální. Nikdo nejsme přeci vševědoucí a všichni děláme chyby.
Z dětství si určitě neseme každý nějakou tu křivdu. Mně bylo asi 8 nebo 9 let, když se přihodila ta má. Byla u nás jedna má kamarádka a hrály jsme si na naší zahradě. Hrály jsme si na honěnou, když ona se pak zamkla v garáži, abych na ni nemohla. Přitom rozbila láhev vína. Když na to táta i máma přišli, automaticky obvinili mě. Já jsem jim řekla, že jsem to ale neudělala, ale oni mi nevěřili a dostala jsem na zadek a domácí vězení ne proto, že bych tu lahev rozbila, ale proto, že prý lžu a dokud se nepřiznám, tak budu mít stále domácí vězení. Tak jsem to po týdnu domácího vězení udělala, abych měla klid. Za nějakou dobu, když si mamka povídala s její mamkou, to vyplavalo na povrch, že prý se jí dceruška přiznala, že lahev rozbila ona. Nikdo z rodičů se mi ale nepřišel omluvit a já se o tom rozhovoru mezi mojí mamkou a její mamkou dozvěděla až po letech, kdy na to nějak padla řeč přes něco jiného. Ani tehdy nepadlo slovo: „Promiň“. A v té době se začala mezi mnou a mou rodinou tvořit bariéra.
Tato nedůvěra a vyloženě hnusné chování v lidech klíčí stále. Další takovou zkušenost jsem zažila v novém městě, kde jsem studovala vysokou. Hned první den jsem zažila takový incident s řidičem trolejbusu. Nastoupila jsem předními dveřmi, protože u nás ve městě to bylo zvykem. Že se předními pouze nastupuje, když nemá dotyčný koupenou jízdenku, a zadními pouze vystupuje, jsem samozřejmě nevěděla. A on na mě, proč mu tam lezu těmi předními, když nic nechci. Úplně bezdůvodně se na mě obořil a vyloženě ječel. Já jsem taky zvedla hlas, už jsem nebyla malá, takže jsem se uměla bránit, a řekla jsem mu, že to opravdu nevím, když tu jsem první den a u nás ve městě to zkrátka tak není a že to taky mohl říct úplně normálně. Proč to neřekl normálně a slušně? To tedy nemůže být na těch trolejbusech a autobusech uvedeno přímo na dveřích, že přední dveře slouží pouze pro nastupování, pokud chcete u řidiče koupit jízdenku? Opět mě to vytočilo.
Pak hned tentýž den jsem zažila při své první hodině ještě jeden takový arogantní výlev vysokoškolského učitele. Kde nám vlastně jinými slovy vysvětlil, že my jsme nuly a on je pan někdo. Žádné vřelé přivítání do nové školy, nic takového. Prostě naprosto hnusné a povýšené jednání.
Později zase jiný učitel nám všem poslal hromadný email po předtermínu jednoho zápočtu, jaká jsme banda kreténů, že na předtermín mají chodit studenti připravený a tak. Opět automaticky předpokládal, že na termín snad šli studenti přímo z nějakého tahu či co. Já osobně jsem se učila až do brzkého rána, takže mě opět ten jeho arogantní výlev přesvědčil o tom, že to není vůbec ani o věku, ani o vzdělání, že se tak děje prostě všude.
Byla jsem svědkem takového chování i mezi matkou a dítětem na ulici a v MHD. Taky vůbec matka neposlouchala, co jí její dítě říká, a odpovídala stroze, že ji to nezajímá, že zkrátka dostalo špatnou známku a výmluvy ji rovněž nezajímají a že pocítí následky.
Stejně tak i na internetových diskuzích. Ryjou do sebe úplně cizí lidi kvůli malichernostem, hlavně co nejvíc toho druhého ztrapnit a znemožnit, to je zřejmě cíl těchto diskuzí a ne si normálně popovídat o daném tématu. I na diskuzních fórech matek ohledně mateřství se to hemží samými matkami, kterým nejde o to pomoc jiné matce v nouzi a poradit či sdělit svou zkušenost s daným problémem u svého dítěte, ale maximálně ji znemožnit jako matku a jako neschopnou ženu obecně.
Kde se ale v lidech bere ta zloba, závistivost, opovržení a znechucení? Proč se tak lidi bezdůvodně napadají? Já to absolutně nechápu už od dětství. Nikdy jsem si s lidmi nerozuměla, nechápu to a zřejmě to ani nikdy nepochopím. Své dceři se snažím maximálně naslouchat a vychovávat ji v jiném duchu. Není přece něco méně jen proto, že je malá. Má právo na svůj názor. Nehraji si před ní na nadčlověka, který nemůže udělat chybu. A až bude větší, budu v tomto duchu pokračovat.
