Článek
V životě každého muže přijde moment, kdy se jeho okolí začne zajímat o věci, do kterých jim je naprosté kulové. Zapomeňte na obligátní dotazy typu: „Kdy bude svatba?“, „Kdy si najdeš práci, která nevyžaduje nošení tepláků?“ nebo „Kdy konečně dospěješ?“. Existuje totiž jedna otázka, která v mých vztazích vždycky visela ve vzduchu jako neviditelný, hustý a mírně toxický mrak: „Tak co, už před sebou prdíte?“
Všichni ti vztahoví kouči a tety z Moravy vám budou tvrdit, že jde o magický milník. Prý jakmile vypustíte džina z láhve, vztah se oficiálně stává „vážným“. Gratuluji vám, právě jste postoupili do dalšího levelu, kde se romantika pod tíhou metanu mění v plynotěsnou zkoušku odolnosti vašich čichových receptorů.
Vědecké okénko pro romantické sebevrahy
Abychom si ujasnili, o čem se tu vlastně bavíme, pojďme si tento jev definovat s elegancí dokumentu na Discovery Channel, který dabuje někdo s velmi hlubokým hlasem.
Větry (latinsky flatus) jsou směsí plynů, které se v našem trávicím traktu hromadí s trpělivostí nájemného vraha čekajícího v temné uličce. Celý proces, známý jako flatulence, je doprovázen charakteristickým zvukem, který vzniká kmitáním tkání v okolí rektálního otvoru. V podstatě jde o takové malé, upřímné sólo na lidský žesťový nástroj. Je to biologická nutnost, o tom žádná. Ale je to také moment, kdy se vaše partnerka dozví, že nejste ten éterický polobůh, za kterého jste se celé tři měsíce vydávali, ale spíš jen mírně porouchaný bioplynový reaktor.
Fáze „Papiňák“: Když rande trvá o hodinu déle, než vaše střeva dovolí
Zpočátku jsem byl hrdina. Má strategie byla jasná: přede mnou si žádná žena „nepráskne“ a já budu v její přítomnosti vonět jako kombinace santalového dřeva a čerstvě vypraného prádla až do posledního vydechnutí. Jenže biologie je neúprosná mrcha a nemá smysl pro dekorum.
Existuje totiž přímá úměra, která by se dala tesat do kamene: délka rande je přímo úměrná tlaku, který jsou vaše střeva schopna pojmout.
- První hodina: Jste v pohodě, vtipní, šarmantní.
- Čtvrtá hodina: Začínáte se mírně potit a vaše odpovědi na otázku „Co si dáme k pití?“ jsou poněkud křečovité.
- Osmá hodina: Už nepřipomínáte uvolněného milovníka, ale spíš přetlakovaný papiňák těsně před explozí.
A tak jednoho večera, pod rouškou tmy, falešného pocitu bezpečí a hlasitě puštěného Netflixu, jsem to udělal. Vypustil jsem první „testovací ventilek“. Tichý, nenápadný, ale s o to ničivějším potenciálem. V tu chvíli jsem věděl, že cesta zpět neexistuje. Rubikon byl překročen a páchne po čočkové polévce.
Past na upřímnost: Když začne ona
Vztahoví guruové milují tenhle mýtus o „absolutní odevzdanosti“. Budou vám tvrdit, že uprdnout si před partnerem je v podstatě ekvivalentem zásnubního prstenu – důkaz, že jste se jeden druhému otevřeli až na samotnou dřeň (nebo spíš střevo). „Miluju tě tak fatálně, že už před tebou nebudu hrát divadlo na lidskou bytost a rovnou ti naservíruju plynnou verzi své vnitřní pravdy.“ hlásají ti, co už rezignovali na jakýkoliv náznak erotického napětí a vyměnili vášeň za pohodlí vytahaných tepláků.
Jenže pozor! Tady jsem narazil na krutou asymetrii vesmíru. Jakmile s tím totiž začala moje tehdejší ex, veškerá poetika a aura tajemna vzaly za své. Možná jsem přecitlivělý, možná jsem pokrytec (vlastně jsem určitě pokrytec), ale pohled na tu křehkou bytost s tváří anděla, která právě vydala zvuk jako když startuje monstertruck v uzavřené garáži, ve mně nevyvolal vlnu něhy. Vyvolal ve mně čistý, krystalický odpor a potřebu okamžitě volat deratizátory.
Moje libido v tu vteřinu sbalilo kufry, v ranním oparu zamávalo šátkem a odjelo na dlouhou dovolenou do Tibetu. Seděl jsem tam, v oparu „upřímnosti“, a říkal si: „Kdyby mě měla opravdu ráda, tak tenhle chemický útok v uzavřeném prostoru neprovede. Kde je ta úcta k mému nosu? Kde je ta snaha být aspoň trochu atraktivní?“
Jak citlivě zastavit plynovou ofenzívu? (Spoiler: Nijak)
Stal jsem se obětí vlastního uvolnění stavidel. Začal jsem zoufalý pokus o zpátečku, což je ve vztahu asi tak úspěšné, jako snažit se nacpat pastu zpátky do tuby. Přestal jsem „flatulovat“ a začal jsem vysílat nenápadné, diplomatické signály.
Zkoušel jsem věty typu:
- „Nezdá se ti, že se tu nějak zhoustnul vzduch?“
- „Slyšíš to vzdálené hřmění, miláčku? Snad nebude pršet…“
Bohužel, nic nezabíralo. Ona už byla ve fázi „naprosté pohody a domácího štěstí“, zatímco já jsem se psychicky hroutil pod tíhou její „důvěry“. Intimita, dámy a pánové, končí tam, kde začíná zápach zkažených vajec. To vám v žádné červené knihovně nenapíšou.
Verdikt: Lidový mýtus, nebo biologická pravda?
Netvrdím, že za všechny mé rozchody může výhradně metan. Ale ruku na srdce – rozhodně to nepřidalo na jiskře, která by měla mezi dvěma lidmi přeskakovat.
Prdění možná utužuje vztah v tom smyslu, že vás připraví na společné stáří v domově důchodců, kde už vám to bude stejně jedno, protože nebudete slyšet ani cítit vůbec nic. Ale v produktivním věku? Je to ruská ruleta s vaší přitažlivostí. Jakmile se jednou stanete „tím párem, co před sebou prdí u televize“, už nikdy nebudete ti dva sexy lidé z toho prvního rande. Budete jen dva spolubydlící s velmi uvolněnými svěrači.
Takže se ptám vás, moji milí (a doufám, že stále ještě voňaví) čtenáři:
Je prdění skutečně tmelem vztahu, nebo je to jen líná omluva pro to, že jsme se na sebe vybodli, vyměnili krajkové prádlo za vytahané trenky a přestali se snažit vypadat aspoň trochu jako lidské bytosti?
Napište mi do komentářů, jestli už jste ve fázi „papiňáku“, nebo jestli doma stále ještě hrajete tu vyčerpávající, ale nesmírně důležitou hru na neposkvrněné anděly, kteří se živí výhradně nektarem a ambrosií.
Líbil se vám tento text? Pokud ano, dejte mi vědět v komentářích. Mohu pro vás připravit i další hluboké sondy do moderních vztahů – třeba o tom, jak přežít první společnou dovolenou bez toho, abyste se navzájem uškrtili nabíječkou na telefon.
