Článek
Poslední „single“ kus: Jak přežít svatbu u stolu č. 13 a nezbláznit se
Dostat v mém věku pozvánku na svatbu je něco jako obdržet předvolání k výslechu na hospodářské kriminálce. Na jedné straně stojí příslib alkoholu zdarma a naivní vize družiček, které pod vlivem prosecca ztratí zbytek soudnosti. Na straně druhé je tu drtivý fakt: jsem v naší partě poslední „single“ exemplář.
Vzácný, ohrožený druh, na který se ostatní dívají buď s neskrývanou lítostí, nebo s tichou závistí, zatímco jim manželky pod stolem nenápadně kontrolují stav účtu.
Strategická zóna: Ostrovy zapomnění
Většina lidí hledá svůj stůl podle čísel. Já ho hledám podle míry společenské izolace. Na poslední svatbě mě autor zasedacího pořádku (můj „bývalý“ nejlepší kamarád) umístil ke stolu č. 13, pracovně nazvanému Ostrov zapomnění.
Ocitl jsem se v demilitarizovaném pásmu mezi dvěma extrémy:
• Tetička Blažena: Dáma v letech, která voní po naftalínu a má neutuchající potřebu analyzovat můj trávicí trakt před prvním chodem.
• Bratranec Igor: Entomolog samouk, který celý večer mlčel a jen občas z kapsy vyndal krabičku s hmyzem, aby zkontroloval, zda se jeho cvrčci nechtějí pářit víc než já.
• Prázdná židle: Jediný inteligentní bod u stolu. Patřila někomu, kdo měl dost rozumu na to, aby si včas zlomil nohu a nepřišel.
Výslechová komise u svíčkové
„A co ty, pořád sám?“ vypálila Blažena dřív, než mi číšník stačil nalít první panáka na kuráž. U stolu vyvrhelů se totiž nevede small talk. Tady se jde rovnou na komoru.
Zatímco u hlavního stolu se řešily společné hypotéky, barvy fasád a školkovné, u nás se řešilo, proč je můj genofond slepou uličkou evoluce. Snažil jsem se kontrovat vtipem o tom, že jsem jako kvalitní víno – taky potřebuju temný sklep, klid a nikdo by mě neměl otevírat předčasně. Blažena jen smutně pokývala hlavou a nabídla mi domácí křížaly.
Sexuální napětí na bodu mrazu
Samozřejmě, jako každý romantik s trochou fantazie jsem doufal v tu filmovou scénu: osudový pohled přes sál a rychlé sblížení v zahradním altánku.
Realita? Družička byla sice krásná, ale když mě viděla, jak tetičce Blaženě trpělivě porcuji tuhé hovězí, v jejích očích se nezaleskla jiskra vášně, ale hluboké pochopení pro mou roli „společenského asistenta seniorů“. Moje pokusy o svůdné mrknutí navíc Igor vyhodnotil jako svalový tik z nedostatku hořčíku a okamžitě mi do piva hodil šumivou tabletu.
Polka: Tanec s ledoborcem
Vrchol večera nastal při volné zábavě. Zatímco páry se vlnily v rytmu romantických balad, já byl lapen Blaženou. Rozhodla se, že mě naučí polku.
Pokud jste nikdy nezkoušeli tančit s někým, kdo má stabilitu ledoborce a rytmus sbíječky, o nic jste nepřišli. V jednu chvíli se mi sice podařilo otřít se o bok zajímavé blondýnky u baru, ale než jsem stihl nahodit svůj „lázeňský úsměv“, Blažena mě trhnutím vrátila do reality: „Dívej se mi do očí,
mladej, jinak ztratíš balanc!“
Pointa pro vyvrhele
Svatba ze židle u stolu číslo 13 je fascinující sociologický experiment. Zjistíte, že i když nemáte prstýnek ani fotku ultrazvuku v peněžence, máte něco, co ostatní postrádají: Svobodu.
Můžete totiž odejít přesně ve chvíli, kdy Igor začne krmit cvrčky svatebním dortem. Odcházel jsem sám, s mírným otřesem mozku od Blaženina lokte a kapsou plnou křížal, ale s čistým štítem. A příště? Příště si na zasedací pořádek přinesu vlastní fixu a přepíšu se k baru. Tam jsou totiž ti nejzajímavější vyvrhelové vždycky.
A co vy? Také jste už někdy seděli u stolu, kde byl nejzajímavějším konverzačním partnerem neobsazený kus nábytku nebo krabička se sarančaty? Pochlubte se v komentářích svými nejhoršími zážitky ze zasedacích pořádků – ať vím, jestli má cenu na tu příští svatbu vůbec chodit, nebo si mám raději preventivně zlomit nohu.
