Češi nepotřebují víc dotací. Potřebují mafii!

Ne, tohle není článek o organizovaném zločinu.

V Silicon Valley i v Tallinnu se slovem „mafia“ označuje něco úplně jiného: skupina bývalých zaměstnanců jedné úspěšné firmy, kteří po jejím prodeji nejenže neodejdou na pláž, ale navzájem si financují nové firmy, předávají si know-how, otevírají si dveře u investorů a regulátorů, a v souhrnu postaví ekosystém, který se v žádné dotaci, žádném operačním programu EU, žádné státní investiční pobídce nedá nahradit. PayPal Mafia v USA postavila Tesla, SpaceX, LinkedIn, YouTube a Palantir. Skype Mafia v Estonsku postavila Wise, Bolt a Pipedrive - a nepřímo i investovala do Anthropicu a DeepMindu. Z exitu jedné firmy vznikne bilion dolarů nové ekonomické hodnoty.

Pražský zázrak nepřijde, dokud nepochopíme, že tohle je jediný funkční model, jak se zemi velikosti Česka podaří v 21. století udržet ekonomicky relevantní. A naopak: každá další miliarda nasypaná do operačních programů, dotačních titulů a podpůrných fondů, bez současného postavení mafie, je jen drahý placebo. Tenhle článek je o tom, proč.

V roce 2007 vyšla v časopise Fortune fotka, která se zapsala do dějin technologického byznysu. Třináct mužů v kožených bundách, sportovních soupravách a oblecích pózuje ve stylizovaném mafiánském baru. Pózují jako gangsterské sdružení. Karty na stole, sklenice whisky, pohledy ledové.

Ti chlapi ovšem nebyli mafiáni. Byli to bývalí zaměstnanci jedné firmy, která se prodala v roce 2002 za 1,5 miliardy dolarů a všichni si mysleli, že tím jejich příběh skončil. Mýlili se. Příběh teprve začínal.

PayPal vznikl v roce 1999 fúzí dvou firem - Confinity, kterou založil Peter Thiel s Maxem Levchinem, a x.com, kterou založil Elon Musk. V roce 2002 se firma prodala eBay za 1,5 miliardy dolarů. Pro investory rozumný exit. Pro zakladatele a první zaměstnance životní zlomová událost: většina z nich ve svých 30 letech najednou seděla na 5-50 milionech dolarů.

Co se stalo dál, je v ekonomii unikátní. Místo toho, aby si koupili jachty a zmizeli, ti lidé spolu zůstali ve styku, navzájem si financovali nové firmy a postavili spolu jeden z nejcennějších firemních ekosystémů v dějinách. Pojďme se podívat, co konkrétně:

To není náhoda. To je systém. Filip Stretz, analytik CGFI, to popisuje takto: „PayPal Mafia funguje jako ekonomický stroj, který má čtyři navzájem propojené ozubené kola. Za prvé, zakladatelé měli při exitu kapitál, který nepotřebovali na konzumní spotřebu. Za druhé, znali se a věřili si - tedy informační a důvěrní bariéra mezi nimi jako investory a novými zakladateli byla nulová. Za třetí, měli operativní zkušenost s budováním globální firmy z nuly. Za čtvrté, byli mladí - takže měli dvacet, třicet let aktivní reinvestiční dráhy. Když tyhle čtyři podmínky nastanou současně v jedné kohortě, vznikne ekosystémový multiplikátor, který se v ekonomii nedá uměle replikovat.“

Šimon Barczi doplňuje to nejdůležitější číslo: „Celý ten 1 bilionový dolarový ekosystém vyrostl z jednoho exitu o velikosti 1,5 miliardy dolarů. To je multiplikátor 666×. Žádná dotace, žádný operační program EU, žádná česká investiční pobídka tohohle násobitele nikdy nedosáhne. Ekosystém vzniká jen tehdy, když původní firma uvolní kapitál, talent a mentorství zpět do svého prostředí. Bez exitu není ekosystém.“

A teď přichází to klíčové: ten samý mechanismus se odehrál v Evropě. Jen tři tisíce kilometrů od nás, v zemi, kterou většina Čechů zná hlavně z mapy.

V roce 2003 se v Tallinnu sešel malý tým a spustil software pro internetové hovory. Za první den ho stáhlo 10 000 lidí. Za pár měsíců milion. Software se jmenoval Skype a tři ze čtyř hlavních inženýrů - Ahti Heinla, Priit Kasesalu a Jaan Tallinn - byli Estonci.

V roce 2005 koupila eBay 65 % firmy za 2,6 miliardy dolarů. V roce 2011 koupil Skype Microsoft za 8,5 miliardy. A teď přichází věc, kterou by si měl každý český čtenář zapamatovat: z těch dvou exitů vyrostlo nové ekonomické patro celé estonské země.

Konkrétní čísla, dohledatelná dnes:

Skype Mafia - první vlna (2005-2012):

Druhá vlna a vedlejší ekosystém:

Z původního exitu Skypu - 2,6 miliardy v 2005 - vzniklo přes 30 firem, ze kterých čtyři dosáhly statusu unicornu. Estonsko, země s 1,3 milionem obyvatel, dnes patří mezi země s nejvyšším počtem unicornů per capita v Evropě. V první polovině roku 2022 estonské startupy přitáhly 906 milionů eur kapitálu - číslo srovnatelné s celým Polskem nebo Maďarskem.

A teď zlatá pointa, kvůli které tenhle článek vůbec píšeme. Česká republika má unicorny taky - Rohlík Group (2021), Productboard (2022) a Mews (2024). Plus historický Avast, který status dosáhl ještě před tím, než byl v roce 2021 prodán NortonLifeLock. To je v absolutních číslech srovnatelné s Estonskem.

Ale přesně tady je ten zarážející kontrast. Estonsko má 4 unicorny na 1,3 milionu obyvatel. Česko má 3 aktivní unicorny na 10,5 milionu obyvatel. Per capita je Estonsko zhruba 8× výkonnější než Česko. A ještě podstatnější je to, co se kolem těch firem děje - respektive nedeje. Rohlík, Productboard a Mews fungují jako izolované ostrovy. Žádná z nich neprodukovala Mafia efekt. Žádná z nich nestala u zrodu generace dalších českých unicornů. Žádný z jejich raných zaměstnanců se nestal sériovým investorem do české startupové scény v rozsahu, jaký vidíme u Skype alumni v Tallinnu nebo PayPal alumni v Silicon Valley. Tomáš Čupr (Rohlík) investuje, ale spíš v rámci své vlastní e-commerce skupiny. Hubert Palán (Productboard) sídlí převážně v San Francisku. Richard Valtr (Mews) staví dál Mews. Jsou to skvělé firmy s respektovanými zakladateli, ale ekosystém kolem nich je tenký.

V čem je rozdíl? Proč se ze stejného počtu unicornů narodí v Estonsku celá generace dalších firem a v Česku zůstane každá firma sama? Odpověď není o lidech. Je o struktuře. A struktura se dá změnit.

Tady si na chvíli dovolím udělat osobní vsuvku, která tomu článku dává vrstvu, kterou většina ekonomických analýz nemá. Jeden z autorů této analýzy, Šimon Barczi, byl mezi roky 2014 a 2015 jedním z prvních zaměstnanců Boltu v České republice - tehdy se firma ještě jmenovala Taxify a do unicornového statusu měla daleko. Byl Operations Managerem, řídil denní provoz, rozpočet, kvalitu služeb, vyšetřoval podvody. Byl tehdy v týmu, který v Praze postavil firmu od úplného začátku.

A z té pozice viděl něco, co se v ekonomických učebnicích nečte - viděl Skype Mafia ekosystém v práci v reálném čase. Tehdy ho s tím každodenně konfrontovala realita: telefonní hovory s estonským centrálním týmem, kde slyšel jména investorů, která se v každém druhém pohovoru opakovala - Skype-tahle, Skype-támhleten. Estonský jazyk uvolněný v korporátních chatech, kde se mluvilo o budoucím evropském expanzním plánu a kde každý druhý senior člen týmu byl buď bývalý Skyper, nebo měl Skype alumni v investorské board roomu.

Šimon Barczi popisuje, co tehdy zaznamenal: „Bylo to fascinující. Bolt v roce 2014 byl maličká firma - několik desítek lidí v Tallinnu a expandující týmy v okolních zemích včetně Česka. Ale když jsem v té době sledoval, jak rychle se firma rozhodovala, jak rychle dostávala kapitál, jak měla otevřené dveře u investorů z celé Evropy a jak měla přirozený přístup k mentoringu od lidí, kteří už unicorn postavili - uvědomoval jsem si, že to není normální fungování startupu. To byla nadstandardní rychlost vznikání, která vyplývala z toho, že kolem firmy už existoval funkční ekosystém. Skype Mafia tehdy fungovala jako neviditelná infrastruktura - kapitál, mentorství, kontakty, věrohodnost u zákazníků a regulátorů. Nemusela být v žádném tabulkovém procesoru, ale rozhodovala o tom, jak rychle Bolt rostl.“

A pokračuje s tezí, která je jádrem tohohle článku: „Když jsem se tehdy v noci po práci díval na to, kdo Bolt financuje, kdo dělá strategická rozhodnutí, kdo otevírá dveře v nových zemích - byli to z velké části lidé, kteří v roce 2005 prodávali Skype eBayi. To je deset let starý exit, který v roce 2014 stále aktivně produkoval nové firmy. Tehdy jsem začal chápat, že rozdíl mezi Estonskem a Českem není o talentu, o technologickém umu ani o vzdělání. Talent jsme měli porovnatelný, dokonce v některých technických oblastech jsme byli silnější. Rozdíl byl v tom, že kolem estonského Bolta existoval Skype Mafia ekosystém. Kolem českých firem typu Rohlík, Productboard nebo Mews 2014-2024 nic obdobného nevzniklo. Tahle zkušenost mě v posledních deseti letech nenechává spát - proto píšeme tenhle článek. Otázka, kterou si Česko musí položit, není ‚jak postavit unicorn‘. Tu otázku už zvládáme. Otázka je: jak postavit ekosystém, ze kterého se rodí desítky unicornů, když máme jeden.“

Tomáš Barczi, AI Methodology Lead ve Škoda Auto a expert spolupracující s CGFI, doplňuje: „Estonsko mělo v roce 2003 méně lidí než Praha. Žádné nerostné suroviny, žádný velký místní trh, žádný přístav, žádnou přímou hranici se západní Evropou. Mělo jen jednu věc - stát, který se rozhodl, že digitalizace bude páteří jeho ekonomické strategie. Skype byl nepřímý důsledek tohohle rozhodnutí. Vyrostl tam, kde mu stát neházel klacky pod nohy. A když pak Skype produkoval Mafia efekt, vznikla tam celá další generace firem typu Bolt - kterou Šimon zažíval na vlastní kůži.“

Tady přichází ta nejdůležitější srovnávací část. Když se podíváme na to, co konkrétně estonský stát udělal mezi lety 2000 a 2015, zjistíme pět věcí, které Česká republika dodnes plně neaplikovala.

Za prvé, e-Estonia jako státní strategie. Od roku 2002 začalo Estonsko digitalizovat všechny státní služby - elektronická identita pro každého občana, digitální podpis s plnou právní platností, online přiznání daní (přes 95 % populace ho dnes dělá online), elektronické zdravotnictví, elektronické volby. To znamenalo, že každý nový startup mohl postavit svůj produkt nad plně digitální státní infrastrukturou, místo aby řešil papírování. Pro porovnání: česká státní digitalizace se v roce 2026 stále potýká s tím, že mnoho úřadů akceptuje hlavně papírové podání.

Za druhé, e-Residency program. Od roku 2014 si může kdokoli na světě požádat o estonské digitální občanství a založit estonskou firmu plně online za 30 minut. Dnes má e-Residency přes 100 000 lidí ze 170 zemí. Tito lidé do estonského hospodářství přivádí stovky milionů eur ročně - aniž by tam museli žít. Česká obdoba? Neexistuje.

Za třetí, daňový režim ESOP. ESOP - Employee Stock Option Plan - je nástroj, kterým firmy nabízí zaměstnancům podíl na firmě jako součást odměny. Pokud firma exituje, zaměstnanec na akciích vydělá. V Estonsku jsou zisky z ESOP daněny jako kapitálový výnos (typicky nižší sazba, případně osvobození u dlouhodobé držby). V Česku jsou daněny jako mzda - tedy odvody zaměstnance i zaměstnavatele, marginální sazba kolem 50 %. Výsledek: zatímco estonský zaměstnanec startupu má motivaci přijmout nižší fix a vsadit na ESOP, český zaměstnanec startupu vlastně tratí, pokud bere ESOP místo peněz. Český fiskus si tím sám vyrobil bariéru proti tomu, aby v ČR vznikaly Mafiae.

V květnu 2021 startupové asociace z celé Evropy (včetně Estonie) společně požadovaly po vládách ESOPs danit jako kapitálový výnos. Česká vláda na to dosud nereagovala.

Za čtvrté, Startup Visa. Estonsko v lednu 2017 spustilo program, který umožňuje non-EU zakladatelům přesunout do Estonska celý tým a založit firmu. Hlavní zájem je z Ukrajiny, Indie, Ruska a Turecka. Česká obdoba? Existuje na papíře, ale je notoricky pomalá - v praxi i pro vysoce kvalifikovaného non-EU developera trvá vyřízení několik měsíců. Podle úspěšných českých startupů, které se k té agendě veřejně vyjadřují, je rychlost vízového procesu jednou z hlavních překážek skalování.

Za páté, žádný „pokus o český Skype“. Estonský stát neházel klacky pod nohy konkrétní firmě. Česká státní správa naopak má historii intervencí (kauza ČSA, regulace dopravních platforem typu Uber/Bolt po dlouhý čas, omezování krátkodobých pronájmů), které český podnikatelské prostředí spíš zpomalují než urychlují.

Šimon Barczi to shrnuje takto: „Otázka není, jestli Česko má dost talentu. Talent máme, dokonce výborný - česká matematicko-inženýrská tradice patří mezi nejlepší v EU. Otázka je, proč ten talent buď odchází do zahraničí, nebo končí jako zaměstnanec v zahraničních korporacích, místo aby zakládal vlastní firmy. Odpověď je strukturální.“

Tady je pět konkrétních strukturálních problémů, které brzdí vznik české Mafia obdoby:

1. Žádný velký exit, ze kterého by Mafia ekosystém vyrostl. Avast (2021, ~$8 miliardová akvizice NortonLifeLock) byl kandidát na český „PayPal moment“. Ale k Mafia efektu nedošlo. Zakladatelé Pavel Baudiš a Eduard Kučera kapitál ze své firmy investovali především mimo český startup ekosystém - do nemovitostí, korporátních akvizic a mezinárodních VC fondů. Ne nutně proto, že by nechtěli investovat doma. Ale proto, že česká struktura není pro reinvestování bývalých zakladatelů přátelská. Vyšší zdanění, byrokratické překážky a chybějící síť spolupracujících alumni dělají z exitového kapitálu uprchlíka. Stejné se dnes děje u zakladatelů Rohlíku, Productboard a Mews - jejich kapitál a pozornost odchází mimo český startupový kontext, protože tady ho nikdo systémově neabsorbuje. Tohle je strukturální problém, který stát může adresovat. A měl by.

2. ESOP jako mzda. Viz výše. Bez kapitálového zhodnocení ESOP nebude v Česku nikdy fungovat early-stage investování zaměstnanců do svých vlastních firem.

3. Pomalý a nesystémový stát. AI Act, kybernetická bezpečnost, digitální identita, integrace registrů - všechny tyhle agendy v Česku decennia vázly. AI sandbox podle EU AI Actu by měl být operativní k 2. srpnu 2026 - česká vláda implementační plán schválila až v květnu 2025 a Český statistický úřad jako gestor pořád teprve hledá kapacitu.

4. Konzervativní bankovní sektor, který startupy prakticky neviděl. Český retailový kapitál je z drtivé většiny v hypotékách, termínovaných vkladech a státních dluhopisech. Venture capital existuje, ale v omezené velikosti. A české banky tradičně nedávají růstové financování startupům - preferují nemovitosti a výrobu, kde je to, co můžou na konci vymáhat, hmotné.

Renáta Outlá, expertka CGFI na kapitálové trhy a korporátní finance, to popisuje z první ruky: „Český bankovní sektor jako poskytovatel kapitálu pro startup ekonomiku v podstatě neexistuje. Žádná z velkých českých bank nemá specializované oddělení pro venture lending nebo growth financing technologických firem ve fázi, kdy ještě nemají stabilní cash flow. Ve Velké Británii existují HSBC Innovation Banking, ve Spojených státech Silicon Valley Bank, J.P. Morgan Innovation Economy. V Estonsku LHV Bank otevřeně cílí startup segment. V Česku nic obdobného. Pro českou banku je startup buď klient privátního bankovnictví (zakladatel s vlastními uloženými penězi), nebo nikdo. Mezistupeň - tedy banka, která by mladé technologické firmě poskytla provozní úvěr nebo bridge financing před dalším kolem investice - v Česku institucionálně není.“

A přidává větu, kterou v branži říká každý, kdo to zažil: „Banky vám prachy dají, jen když je nepotřebujete. Pro startup, který má rentabilitu, prokazatelný cash flow a ideálně i vlastní nemovitost jako záruku, banka úvěr poskytne. Ale to je ten okamžik, kdy už ho startup nepotřebuje - financuje se z tržeb a/nebo z venture kola. Banka v Česku není partner, který startup provede ranou fází. Banka je partner, který přijde, až je všechno doma. Pro reálný ekosystémový tlak musíte mít financiální infrastrukturu, která pumpuje peníze i tam, kde se ještě neví, jestli to vyjde. Ta v Česku chybí dlouhá léta a vlády se k tomu nevyjadřují.“

5. Mentální fáze: zaměstnanec, ne zakladatel. Česká kulturní stopa po komunismu je „bezpečné zaměstnání u zavedené firmy“. I dnes většina nejlepších českých inženýrů končí v Microsoftu, Googlu, JetBrains nebo Škodě, ne ve vlastní firmě. To se nezmění shora - ale dá se to ovlivnit tím, jaké signály vysílá stát.

Jan Metelka, senior advokát kanceláře DLA Piper Prague, doplňuje právní úhel: „Když porovnám právní rámec pro startupy v Estonsku, Litvě, Polsku a Česku - Česko v této soutěži dlouhodobě prohrává. Naše legislativa pro investiční nástroje je zastaralá, daňový režim opcí je nepřátelský, a regulační odpověď na nové technologie (krypto, AI, fintech) je často reaktivní, ne proaktivní. Pro startup, který má volbu, kde založit firmu, je Česko ve většině případů horší volba než tři okolní země.“

A teď k tomu, co se s tím dá udělat. V CGFI dlouhodobě sledujeme jeden konkrétní policy nástroj, který ze všech testovaných opatření přináší prokazatelně největší multiplikátor pro startup ekosystém: regulační sandbox.

Co to vlastně je? Sandbox - v překladu „pískoviště“ - je kontrolované prostředí, kde inovativní firma může vyvíjet, testovat a uvádět nový produkt pod regulačním dohledem, ale bez plné tvrdosti standardní regulace. Místo aby fintech nebo AI startup čekal dva roky na licenci, dostane od regulátora dočasné povolení testovat svůj produkt s reálnými zákazníky, pod podmínkou pravidelného reportování a omezeného rozsahu.

Konkrétní data, která říkají, jestli to funguje:

UK FCA Sandbox (britský finanční regulátor, spuštěn 2016) je dnes nejúspěšnějším sandboxem na světě. Jeho výsledky:

To znamená, že firma, která projde sandboxem, dostane:

EU AI Act ukládá všem členským státům povinnost mít alespoň jeden AI sandbox operativní k 2. srpnu 2026. Česká vláda implementační plán schválila až 28. května 2025. Gestorem je Český úřad pro standardizaci (ČAS). V této chvíli je status sandboxu ve většině zemí EU následující:

Tomáš Barczi k tomu dodává: „Sandbox je nástroj, který umožňuje rychle iterovat. Pro AI startup je rozdíl mezi být v sandboxu a být mimo něj rozdíl mezi 6 měsíci a 24 měsíci do uvedení produktu. Pokud Česko nestihne 2. srpna, ztratí konkurenceschopnost vůči Slovinsku, Polsku a hlavně Estonii, které sandbox zvládnou připravit dřív. A celé generaci českých AI startupů to může znamenat, že raději přesídlí do Tallinnu, Varšavy nebo Berlína.“

V CGFI věříme, že kritika bez konkrétního řešení je jen nářek. Tady je pět konkrétních policy návrhů, které český stát může implementovat během 12 měsíců a které by měly měřitelný dopad na vznik tuzemského startup ekosystému.

1. AI Sandbox - do 2. srpna 2026, plně operativní. Bez výmluv. ČAS musí mít fyzické prostory, personál, právní rámec a alespoň 5 firem v pilotu k tomu datu. Pokud to nezvládneme, jsme veřejně poslední v EU - a každý zahraniční investor to bude vědět.

2. Reforma ESOPs - zdaňování jako kapitálový výnos. Daňová reforma, která ESOPs přesune z režimu mzdy do režimu kapitálového výnosu po splnění minimální doby držby. Vysílá to dva signály: českým zaměstnancům, že vstup do startupu má smysl, a zahraničním zakladatelům, že Česko se vyrovná Estonsku.

3. Czech Startup Visa - do 30 dnů, plně online. Aktualizace stávajícího vízového programu na model po vzoru estonského. Cílová doba zpracování: 30 dnů. Cílová skupina: zakladatelé z Ukrajiny, Indie, Turecka, Vietnamu a dalších zemí, kde česká digitální infrastruktura může být atraktivnější než v jejich domovině.

4. Národní pobídka pro velké exity. Diskuze o tom, jak zajistit, aby kapitál z velkých českých exitů (Avast, ŠKODA, GORD, Mall.cz, dalších) zůstal a reinvestoval se v Česku, ne vyplul do globálních portfólií. Možnosti: daňové úlevy pro reinvestice do českých startupů během 12 měsíců po exitu, nebo speciální český Tier-1 venture fond strukturovaný spolu se zakladateli.

5. Single regulatorní kontaktní bod pro startupy. Po vzoru estonského „Startup Office“ jeden kontakt, který vede startup celým labyrintem ČNB, ÚOHS, ÚOOÚ, ČAS, Finančního úřadu a stavebního zákona. Pro firmu s 5 zaměstnanci je dnes tahle agenda smrtelná. Pro stát to je administrativní investice, která má návratnost v generovaných pracovních místech.

6. Tlak na české banky, aby konečně otevřely venture lending. Buď přes regulátora (ČNB, ČBA), nebo přes přímou pobídku - například stát-garantované riziko první ztráty na venture lending portfoliích u prvních pěti let. Jak ukazuje příklad britské HSBC Innovation Banking, americké J.P. Morgan Innovation Economy nebo estonské LHV, technologický startup je dlouhodobě bonitní klient, jen je pro něj potřeba postavit jiný úvěrový rámec než pro výrobní firmu. České banky tuhle infrastrukturu dlouhodobě postavit odmítají, protože pro ně není riziko vyvážené odměnou - a politické vedení nemá zatím sílu je k tomu donutit.

V CGFI věříme, že informovaná ekonomická diskuze slouží lepší ekonomice. A jedna z věcí, kterou si Česko jako země musí konečně přiznat, je tahle:

Nemůžeme čekat na Pražský zázrak. Nepřijde, dokud nezměníme strukturu, ve které pracujeme. Talent tady máme. Vzdělání tady máme. Geografickou polohu, kapitálový základ, jazykovou flexibilitu - všechno to máme. Co nám chybí, je stát, který se rozhodne, že postavit ekosystém, ne dotovat jednotlivé firmy, je národní priorita.

Estonsko se v roce 2000 rozhodlo. Litva v roce 2010. Polsko v roce 2015. Česko se ještě nerozhodlo. A zatímco váháme, generace nejlepších českých inženýrů, designérů a podnikatelů balí kufry. Berlín. Tallinn. Lisabon. Amsterdam. Není to proto, že by tam bylo víc peněz - je to proto, že tam je víc systému.

Šimon Barczi to uzavírá: „Až jednou v roce 2040 bude český novinář psát rekapitulaci, jak Česko zaspalo digitální revoluci, doufáme, že tenhle článek bude jedním z těch, které se budou v té rekapitulaci citovat. Ne proto, abychom mohli říct ‚my jsme to říkali‘. Proto, abychom mohli říct, že existoval čas v dubnu 2026, kdy ještě bylo možné rozhodnout jinak. Naděje této země nezávisí na ministerstvu průmyslu, ČNB ani na premiérovi. Závisí na tom, jestli český stát najde za příštích 18 měsíců odvahu udělat šest konkrétních věcí, které tady popisujeme. Jestli ne, příští PayPal Mafia poroste v Tallinnu. Stejně jako Skype Mafia. A Česko bude mít místo unicornů jen vzpomínky na to, co mohlo být.“

Tenhle článek, jako některé předchozí v CGFI sérii, vychází i pro účely budoucí archivace. Datum publikace: 30. dubna 2026. Aby za pět let, až budeme mluvit o tom, kdo a kdy mohl Česko nasměrovat jinam, existoval text, který říká přesně, co jsme měli udělat - a kdy.

Sandbox. ESOP. Vízum. Pobídka pro reinvestice. Single kontaktní bod. Venture lending.

Šest věcí. Osmnáct měsíců. To je čas, který nám zbývá, než nás Estonsko, Polsko a Slovinsko definitivně předjedou v tom jediném, na čem v 21. století záleží: schopnost stavět nové firmy, které mění svět.

Zdroje a data: