Projekt na snížení byrokracie ji oficiálně zvýšil. Stát to sám potvrdil

Začalo to tím, že jsem chtěl něco úplně obyčejného. Zaregistrovat sdílení elektřiny.

Nic exotického. Fotovoltaika na bytovém domě, výroba, kterou má smysl rozdělit mezi lidi, co v tom domě žijí. Zákon to od roku 2024 umožňuje, vláda to prodává jako jeden ze svých úspěchů a celá agenda běží přes jedno místo — Elektroenergetické datové centrum. Státní monopol, kterým teče každá taková registrace v Česku.

Podal jsem žádost. Podepsal jsem ji kvalifikovaným elektronickým podpisem, tedy tím nejsilnějším nástrojem, jaký pro ověření identity v Evropské unii existuje [4]. Jméno, příjmení, datum narození, adresa, e-mail, telefon.

A v čísle občanského průkazu jsem měl překlep.

Žádost mi zamítli. Ne vrátili k opravě — zamítli. Řád EDC, tedy dokument, který schvaluje Energetický regulační úřad, to takhle přímo ukládá [6]. A odůvodnění stálo za přečtení nahlas: ta vada podle nich „brání spolehlivému ztotožnění osoby“ [6].

Přečtěte si to ještě jednou. Kvalifikovaný elektronický podpis podle nich neztotožňuje. Správně opsané číslo z plastové kartičky ano.

Když jsem se zajímal, proč pozitivní vyřízení trvá dvacet dnů, dostal jsem odpověď, která to celé prozradila: následuje posouzení splnění podmínek přístupu, kontrola identifikačních údajů, zpracování žádosti v systému a příprava smluvní dokumentace [6]. U typové smlouvy je každý z těch úkonů otázka sekund. Dvacet dnů není technická nutnost. Je to fronta lidí, kteří to překlikávají ručně.

Vydali jsme to v CGFI na konci dubna jako běžný text z praxe. Bez ambice cokoli změnit.

Během několika dnů se ozvala Unie komunitní energetiky s vlastním materiálem — a jejich seznam problémů byl mnohem tvrdší než ten můj. Staticky nastavená alokace, kvůli které se část vyrobené energie rozdělí špatně. Limit pěti zdrojů na jednoho odběratele. Zablokované poskytování flexibility. A chybějící rozhraní pro běžné uživatele.

Tak jsme přestali psát a začali podávat. Od května jsme to hrotili písemně a celé to má datumy:

Šest týdnů od prvního dopisu k otevřené konzultaci. Věci, které jeden neziskový institut normálně nedělá, protože na to nemá kapacitu — a přesto to zabralo.

Co jsme dostali písemně, do dnešního dne nikdo nedementoval:

EDC nám v květnu 2026 potvrdilo, že API pro občany není v plánu. Že strojový přístup je odložený na prosinec 2027. A že delegace přístupu v modelu, jaký v bankovnictví běží pod názvem PSD2 — tedy že si můžu nechat data spravovat poskytovatelem, kterého si sám vyberu — není plánována [6].

ERÚ nám v červnu 2026 potvrdil, že soulad Řádu EDC s nařízením eIDAS, s GDPR, s Data Actem ani se směrnicí o vnitřním trhu s elektřinou nikdy nikdo písemně neanalyzoval [6]. Ne že by ta analýza měla mezery. Že neexistuje.

A když jsme zatlačili na Data Act, EDC připustilo, že jeho články 4 a 5 jsou účinné a že delegace přístupu uživatelem je „zcela legitimní“ [6].

Legitimní. Účinné. A přesto neplánované.

Jan Metelka k tomu doplňuje: „Chybějící analýza souladu není formální nedostatek. Data Act se v článcích 4 a 5 vztahuje na data generovaná používáním produktu nebo služby a zakládá právo uživatele k nim přistoupit i je zpřístupnit třetí straně, kterou si zvolí. Pokud provozovatel takový přístup nenabízí a regulátor, který jeho pravidla schvaluje, si nikdy nenechal zpracovat posouzení souladu, není to spor o technický roadmap. Je to otevřená otázka, zda schválený dokument obstojí. Totéž platí u eIDAS: pokud předpis zachází s kvalifikovaným elektronickým podpisem jako s nedostatečným ztotožněním a vedle toho vyžaduje číslo průkazu, měl by k tomu existovat doložený důvod. Zásada minimalizace údajů podle GDPR míří přesně proti tomu.“

Tady měl příběh podle mého odhadu skončit — mlčením. Místo toho přišla veřejná konzultace k Řádu EDC podle § 97a energetického zákona [7], tedy proces, ve kterém se o obsahu toho dokumentu dá reálně vyjednávat.

Ta zkušenost mě naučila jednu věc, které jsem předtím nevěřil: ono to jde. Chce to jen někoho, kdo si vezme dokumentaci, přečte ji celou a začne se ptát písemně.

Sedli jsme si s EDC na společný call. Ne přes datovou schránku, ne přes tiskové oddělení — přímý hovor.

Nebudu předstírat, že to byla idylka. EDC se zpočátku stavělo na zadní a rozumím tomu: přišel jim někdo, kdo si přečetl jejich Řád do posledního článku, poslal to na regulátora a ještě o tom napsal veřejně. Nikdo by nadšením neposkakoval.

Ale v tom hovoru se stalo něco, co v korespondenci nešlo. Ukázalo se, že o věcné podstatě žádný velký spor není. Že Data Act platí, ví. Že delegovaný přístup je legitimní, přiznali sami. A že strojové rozhraní jednou být musí, nikdo nezpochybňoval — hádáme se o kdy, ne o jestli.

Tak to řeknu na rovinu a nechám si to připomenout: věřím, že to dopadne dobře. A věřím, že díky tomu tlaku budeme mít API cobydup — dřív než v prosinci 2027.

Nepíšu to z diplomacie. Píšu to proto, že je to podle mě nejpravděpodobnější scénář a chci pod ním mít podepsané jméno. Když se pletu, můžete mi to za rok hodit na hlavu. Když se nepletu, bude to důkaz, že tenhle způsob práce funguje — a že se vyplatí ho zkusit i u těch ostatních systémů.

Nejdřív v komentářích pod článkem. Člověk, který si na svém domě postavil sdílení a nedokázal se dostat ke skutečné spotřebě jednotlivých odběrných míst — protože k datům z vlastního elektroměru se v reálném čase nedostane.

Pak e-maily. A tady to přestalo být o energetice.

Ozvali se lidé, kteří dělají účetní a personální software. Ozvali se lidé z veřejné správy, kteří psali z privátních adres a končili to formulací „prosím neuvádějte mě“. Každý s jiným úřadem, jiným rozpočtem a jiným dodavatelem.

A pokaždé se stejným příběhem: stát postavil evidenci k vyplnění a chybí ten smart rozměr.

Tehdy mi došlo, že to není kauza. Že je to vzorec.

Letos v srpnu to sepsal veřejně někdo jiný a udělal to lépe než my.

Vývojář, který právě staví mzdový modul do českého účetního softwaru, si sedl a přečetl oficiální metodiky ČSSZ a MPSV k Jednotnému měsíčnímu hlášení zaměstnavatele. Pak vypsal, co našel.

Metodika k jednomu jedinému formuláři: skoro sedm tisíc řádků. Katalog kontrol: 199 pravidel. Datový slovník: 224 atributů a 45 číselníků [2].

Pak vypsal, co musíte zvládnout, než u vás vůbec může někdo začít pracovat. Přihlásit se do evidence zaměstnavatelů nejpozději dva pracovní dny předem, ale ne dřív než patnáct dní. Zvlášť přihlásit každou mzdovou účtárnu. Doplnit registrační údaje zvláštním podáním, protože prvotní přihláška je nepobere. Zaregistrovat se u finančního úřadu. Sjednat zákonné pojištění odpovědnosti. Přihlásit se u každé zdravotní pojišťovny, u které máte zaměstnance. A když nakonec nikdo nenastoupí, oznámit i to. Do osmi dnů [1] [2].

Šestnáct úkonů, než smíte přijmout prvního člověka.

Pod postem se sesypaly desítky komentářů od lidí, kteří v tom sedí denně. Sandbox neexistoval. Schémata neodpovídala tomu, co systém při faktické kontrole opravdu vyžadoval. Kladné potvrzení o přijetí neznamená, že podání nebylo kvůli chybě zahozeno. Mezi odesláním a zápisem do evidence běží prodleva, takže nejde poslat odhlášku a hned novou registraci — tedy udělat naprosto běžnou věc, když zaměstnanec přechází mezi vztahy.

Napsal jsem tomu člověku. Povídali jsme si o tom dýl, než jsme oba plánovali. A v jednu chvíli řekl větu, kterou už jsem znal skoro slovo od slova z EDC: je to furt dokola.

Jenom u něj to nebyla elektřina. Byly to mzdy.

Protože jinak z tohohle vznikne rant. A rantů máme dost.

Datové schránky jsou jedna z nejlepších komunikačních infrastruktur veřejné správy v Evropě. Používám je denně a nemám k nim jedinou výhradu. Základní registry fungují. BankID a Identita občana fungují. ARES funguje. Katastr má otevřená data, na která se chodí koukat z půlky Evropy. eSbírka existuje.

Takže věta „stát neumí digitalizovat“ je nesmysl a kdo ji vysloví, prohrál debatu, ještě než ji začal.

Jenže se na ten seznam podívejte znovu.

Datovka je přenos. Základní registry jsou úložiště. BankID je přenos tvrzení o identitě. ARES, katastr, eSbírka — evidence.

Všechny české e-governmentové úspěchy jsou evidence, úložiště nebo přenos.

A teď seznam těch věcí, které se pokusily být službou — tedy něčím, co za vás něco spočítá a odpoví. Jednotné měsíční hlášení zaměstnavatele. Digitalizace stavebního řízení. Alokace sdílené elektřiny v EDC.

Vidíte to?

Stát se naučil stavět evidence. Neumí stavět služby. A pak evidenci vydá za službu a divíme se, že jsou lidé nespokojení.

Evidence ukládá a přenáší. Služba počítá a odpovídá. Mezi tím leží celý rozdíl mezi „vyplňte 224 atributů a my vám k tomu přidáme 199 kontrol“ a „řekněte nám tři věci a zbytek dopočítáme sami“.

Ano, existují částečné výjimky. MOJE daně něco předvyplní. eNeschopenka funguje. Právě proto ale platí, že to jde — a že selhání není o schopnostech, ale o rozhodnutí.

JMHZ mělo nahradit až pětadvacet formulářů, které zaměstnavatelé rozesílali na ČSSZ, finanční správu, úřad práce a statistický úřad. Šest institucí, jedno podání. Motto projektu bylo přesně tohle [1] [3].

Formulář je vážně jeden. Ale skutečností, které musí zaměstnavatel sám odvodit, spočítat a právně garantovat, neubylo. Přibylo jich — daňové rezidentství, kód profese, statistické znaky, věci, které dosud nikam neposílal [2].

A tady je ta mechanika, kterou stojí za to pochopit, protože se opakuje všude: stát dostává výsledek výpočtu, který si sám neudělal. Proto mu nemůže věřit. Proto těch 199 kontrol. A protože kontroly nejsou totožné s výpočtem, vzniká šedá zóna, kde se podání tváří jako přijaté, ale právně neexistuje. A protože pravidla existují jen jako text metodiky, každý z desítek dodavatelů si je vyloží trochu jinak — a kolektivně platíme za to, aby stejná pravidla někdo naprogramoval znovu a znovu.

Excel nemá referenční integritu. Nemá rozhraní. Nemá transakce. Každá kopie se rozejde s ostatními a nikdo nepozná, která je ta správná. Dokumentace je v komentářích u buněk. Chyba se ohlásí červeně, ale ne důvodem.

Sedm tisíc řádků metodiky místo referenční implementace jsou komentáře u buněk. 199 pravidel bez sandboxu je podmíněné formátování. Desítky dodavatelů, kteří reverzně inženýrují stejná schémata, jsou rozejité kopie souboru.

Stát tu věc postavil jako webovou aplikaci, ale myslel ji jako tabulku.

Jak to skončilo? Služby na ePortálu ČSSZ byly zveřejněny 1. dubna 2026 — v den, kdy se začaly používat [3]. Nula dnů na test. U asi pětiny nahlášených zaměstnanců chyběl údaj o daňovém rezidentství, bez kterého systém hlášení odmítne [2]. Osmnáct tisíc společenství vlastníků jednotek se přes noc stalo zaměstnavatelem, protože předseda výboru dostává pár tisíc odměny [2]. Prezidentka Svazu účetních to shrnula tak, že mzdové účetní zažívají „více práce a stresu“ než slibovaných úlev [8].

A pak přišel moment, který by se měl učit na školách veřejné správy. V červnu 2026 Generální finanční ředitelství prodloužilo lhůty pro daňová přiznání s odůvodněním, že zavedení JMHZ představuje zvýšenou administrativní zátěž [5].

Stát úředně potvrdil, že jeho projekt na snížení administrativní zátěže zátěž zvýšil.

Reakce ministerstva práce? Že problémy nejsou z devadesáti procent na straně státu, ale na straně těch, kdo hlásí. Ministr dodal, že hůř připravené byly malé firmy a malé účetní kanceláře [9].

Když čtyři sta dvacet tisíc subjektů dělá chyby ve vašem rozhraní, chyba je v rozhraní.

Mimochodem — sedm zdravotních pojišťoven se do „jednoho podání“ vůbec nevešlo. Přehled jim posíláte dál. Každé zvlášť [3].

Tohle není český problém, který nikdo nevyřešil. Je to český problém, který jiní vyřešili před deseti lety.

Estonský provozovatel přenosové soustavy Elering spustil platformu Estfeed v září 2017 [10]. Estonec si na ni přijde, uvidí data ze svého elektroměru, klikne — a jeho poskytovatel k nim má přístup. Klikne znovu a přístup je zrušený. Správa souhlasů je vestavěná, protože bez ní by ta platforma neměla smysl [11] [12].

K měřeným datům Estfeed přidává spotovou cenu a předpověď počasí. Tedy přesně ty tři vstupy, které potřebujete, aby vám sdílení nebo baterie počítaly samy.

Elering ten záměr nikam neschovává: chce aktivovat trh energetických služeb, aby na jeho datech mohl někdo jiný stavět produkty [12].

A to je celý rozdíl v jedné větě. Elering se rozhodl být správcem dat. České EDC se rozhodlo být poskytovatelem služby. Kdo se rozhodne pro to druhé, musí vám alokaci nastavit staticky a API vám dát nemůže — protože API by z něj udělalo to první.

Ještě jedna věc, a ta bolí. Elering a dánský Energinet propojili zákaznický přístup ke svým datahubům přeshraničně.My se přetahujeme o to, jestli si Čech smí strojově přečíst svůj vlastní elektroměr. Oni řeší, jak to udělat mezi dvěma státy.

Dán taky hlásí mzdy do jednoho systému. To není nic, o tom je i naše JMHZ.

Rozdíl je ve směru. Dánská daňová karta je digitální a mzdový systém si z ní srážkové parametry stáhne [13]. Zaměstnavatel nesbírá papíry, neověřuje rodinnou situaci, nedohaduje se, který rodič uplatňuje které dítě. Dostane číslo a použije ho.

U nás zaměstnavatel v roce 2026 sbírá podepsané prohlášení poplatníka a ověřuje pořadí dětí. Ručně.

Belgický zaměstnavatel nahlásí svého prvního zaměstnance ve stejném okamžiku, kdy se sám registruje. Obě věci jsou jedna služba [15]. My na to máme sedm samostatných úkonů, každý s vlastní lhůtou.

Belgická čtvrtletní deklarace mezd se podává čtvrtletně. Naše měsíčně. A belgické formality jsou bezplatné, když si je vyřídíte sami [15] — zatímco u nás je JMHZ bez mzdového softwaru nebo externí účetní pro drobného zaměstnavatele praktická nemožnost.

Belgický úřad taky neschovává, k čemu ta data má: aby když se zaměstnanec obrátí na sociální systém, ta informace tam už byla a nikdo se ho na ni nemusel ptát znovu [14].

To je definice služby. Ne evidence.

Nejsou to naše vynálezy. V soukromém sektoru by nikoho ani nenapadlo je obhajovat.

Trvalý veřejný sandbox se stejnou validací jako produkce. Kdo ho nemá, testuje na živých firmách a na živých lidech.

Referenční implementaci pravidel pod otevřenou licencí. Metodika o sedmi tisících řádcích je nutně nejednoznačná. Kód není. Když stát pravidla napsal, ať vydá i jejich jediný správný výpočet.

Rozhraní pro toho, o jehož data jde — a možnost přístup delegovat. V bankovnictví to znáte jako PSD2, v Estonsku to běží od roku 2017 a Data Act to dnes ukládá i mimo bankovnictví [4].

A právní důsledek: kdo použije certifikovaný státní výpočet na správně zadané vstupy, splnil svou povinnost.Dokud stát nenese odpovědnost za svá vlastní pravidla, bude jich vyrábět neomezené množství. Mezní náklad na další atribut je pro úřad nulový.

Jeden z komentářů pod tím srpnovým postem nebyl stížnost, ale analýza. Zněl přibližně takto: většina těch povinností má fixní náklad na zaměstnance.

Ne na hodinu. Na hlavu.

To znamená, že administrativní zátěž zaměstnávání funguje jako regresivní daň, jejíž sazba roste s tím, jak malý je úvazek a jak malá je firma. Za jednoho člověka na dvacet hodin týdně zaplatíte v papírech skoro totéž jako za člověka na plný úvazek.

Česko má něco přes devět procent částečných úvazků. Evropská unie sedmnáct [16]. Studie IDEA CERGE-EI z roku 2025 jmenuje mezi strukturálními příčinami mimo jiné právě existenci fixních složek nákladů na zaměstnance [17].

Takže ne, tohle není spor o formuláře. Doplácejí na něj rodiče malých dětí, studenti, lidé nad pětapadesát a všichni, kdo by na trh práce vstoupili na půl úvazku, kdyby jim to někdo nabídl. A nabídla by to ta pětičlenná firma, pro kterou je jeden další člověk šestnáct úkonů a měsíc studia metodiky.

Přesně stejná logika platí u té elektřiny. Sdílení má největší smysl pro obyčejné lidi v obyčejných domech. A obyčejný člověk v obyčejném domě odpadne ve chvíli, kdy mu žádost zamítnou kvůli jednomu číslu.

Legitimní otázka. Odpovím na ni na rovinu.

Nejsme aktivisté, kteří si našli téma. Jsme lidé, kteří produkty roky stavěli za peníze, v komerčním prostředí, kde zpětná vazba přijde do týdne a je nemilosrdná. Spal jsem na koberci jako jeden z prvních zaměstnanců Boltu, firmy, jejíž hodnota se dnes měří v miliardách eur, a v noci jsem k tomu jezdil směny. V Creative Docku jsem vedl vývoj věrnostního programu pro jednu z největších českých retailových sítí a fintech i bankovní produkty pro další klienty. Ve Škoda Auto jsem měl Connected Car v Group Strategy. V E.ONu jsem dělal energetické komunity, fotovoltaiku na bytových domech a flexibilitu sítě — tedy přesně to, co teď v EDC nejde zaregistrovat.

Budu úplně otevřený: s tímhle životopisem bych mohl v klidu sedět v San Franciscu a řešit produkt, který nikoho nebolí. Místo toho děláme neziskovku a píšeme podněty na český regulační úřad, což je práce, za kterou nikdo neplatí, nikdo za ni netleská a večer se u ní nikdo nebaví. Děláme to, protože funkční stát je věc, ze které mají prospěch všichni — i ti, kteří o tom nikdy nebudou psát na LinkedInu.

A pak je tu jeden konkrétní důvod, proč mě argument „ono je to složité“ nedojímá.

V roce 2021 jsem od nuly postavil zdravotnickou službu, která během několika týdnů provozovala víc než třicet odběrových míst a obsloužila přes půl milionu lidí. Postavili jsme si k tomu vlastní software. Průměrná doba odbavení jednoho testu byla v branži okolo třinácti minut. My jsme se dostali na 42 sekund — a to včetně zapsání dat do všech povinných státních registrů.

Čtyřicet dva sekund. Do státních registrů. V pandemii, s legislativou, která se měnila každý druhý týden.

Takže když čtu, že sedm tisíc řádků metodiky, 199 kontrol a nulový sandbox jsou nutným důsledkem složitosti agendy, vím z první ruky, že to tak není. Je to důsledek toho, že nikdo nedostal za úkol změřit, kolik to trvá uživateli.

Tady musím být fér i k druhé straně, protože jsem na ní taky stál.

Pět let jsem byl v dozorčí radě Státního fondu podpory investic — nejdřív jako člen, potom jako předseda, do funkce mě volila Poslanecká sněmovna. Mým úkolem tam bylo tlačit digitální transformaci fondu. Odešel jsem letos v polovině roku.

Co jsem se tam naučil, se nedá přečíst v žádné analýze: státní správa má vestavěnou gravitaci ke kompromisu. Ne ze zlé vůle. Prostě proto, že kompromis je jediný výstup, na kterém se shodnou všichni účastníci, a nikdo za něj nemůže být pohnán k odpovědnosti. Jenže kompromis mezi „udělejme API“ a „neudělejme API“ je odklad na prosinec 2027. Kompromis mezi „vydejme referenční implementaci“ a „nevydávejme“ je metodika o sedmi tisících řádcích. Průměr dvou pozic není třetí, lepší řešení. Je to obvykle nula.

Z toho plyne to, co děláme, a proč to děláme takhle:

Zvenčí je potřeba tlak, aby se ta gravitace přemohla. A ten tlak musí být konstruktivní, jinak nefunguje vůbec.Když přijdete s nadávkou, dostanete tiskové prohlášení. Když přijdete s přečtenou dokumentací, konkrétním návrhem znění a odkazem na evropský předpis, musí vám někdo odpovědět věcně — a ve chvíli, kdy odpoví věcně, je debata otevřená. Přesně to se u EDC stalo.

Úředníky, kterým píšeme, to štve. To chápu, byl jsem na jejich straně stolu. Přišel jim někdo, kdo si přečetl celou dokumentaci a klade otázky, na které se odpovídá ztuha. Nikoho by to netěšilo.

Ale lidé, kteří s těmi systémy musí denně pracovat — mzdové účetní, energetici, projektanti, referenti na obcích — nám píšou, že jsou rádi, že to někdo dělá. Nezastupujeme je. Jen jsme to řekli nahlas a s dokumenty v ruce.

A jsem přesvědčený, že až to dotáhneme, budou rádi i ti nahoře. Protože ředitel, který dnes musí veřejně obhajovat systém, o kterém sám ví, že nefunguje, to dělá sám. Nemá vedle sebe nikoho, kdo přinese doloženou analýzu, nabídne řešení a vezme na sebe část toho tlaku. Ve chvíli, kdy takového někoho má, přestává být sám. Ten call s EDC byl pro mě důkaz, že to takhle jde — a že se to dá dohodnout dřív, než z toho bude spor.

Naše podání nejsou proti nim. Jsou jim k dispozici.

Tohle je hlavní důvod, proč tenhle článek vyšel.

Máte státní systém, který vás nutí vyplňovat tabulku, ale nic za vás nespočítá? Napište nám do komentu.

Nemusíte psát analýzu ani nic dokazovat. Stačí:

Proč to sbíráme: jeden případ je stížnost. Dva jsou náhoda. Deset doložených případů je materiál, který někdo na ministerstvu musí přečíst — a se kterým se dá jít do konzultačního procesu, na výbor Poslanecké sněmovny nebo k NKÚ. U EDC nám k otevření regulační konzultace stačilo šest týdnů, přečtená dokumentace a písemné dotazy. Funguje to. Jen na to musí být někdo, kdo to udělá.

Pokud sedíte na straně státu a chcete o tom mluvit neformálně, platí totéž. Nejsme tu, abychom někoho lovili.

A pokud nemáte co poslat, ale chcete nás podpořit, stačí jediné: napište pod tenhle článek komentář. Neděláme si iluze o tom, jak funguje dosah — text, pod kterým je diskuse, se dostane k desetinásobku lidí než text, který jen někdo tiše přečte. Jeden váš odstavec o tom, s čím jste se pral vy, udělá pro tuhle věc víc než naše další podání. A pro toho člověka, který za tři měsíce bude hledat, jestli je v tom sám, bude ta diskuse pod článkem to první, co najde.

CGFI si na tomhle nezakládá kariéru kritika. Zakládá si na jedné větě, kterou v obou kauzách píšeme do každého podání:

Stát má být správcem dat, ne monopolem služeb.

Držte data. Garantujte, že jsou správná. Zveřejněte, jak se z nich počítá. A pak nechte občana, firmu i poskytovatele, kterého si sami vyberou, ať si nad nimi postaví to, co potřebují.

Estonsko se pro tuhle větu rozhodlo v roce 2017. Nám od prvního dopisu k otevřené konzultaci stačilo šest týdnů a jeden hovor. Nic víc na tom není.

Sedm tisíc řádků metodiky není znak důkladnosti. Je to účet, který jste poslali někomu jinému.

Pro novináře, úředníky a kohokoli, kdo z tohohle textu potřebuje citovat.

Czech Green Finance Institute z.ú. se zabývá otevřeností a právním souladem veřejných datových infrastruktur, ESG poradenstvím a digitalizací veřejného sektoru. V roce 2026 podal podněty a připomínky ve věci Elektroenergetického datového centra Energetickému regulačnímu úřadu, ÚOOÚ a EDC, včetně pozičního dokumentu a jedenácti připomínek ve veřejném konzultačním procesu k Řádu EDC.

Píšete si se státním systémem, který nefunguje? Napište nám

Autoři

Ing. Šimon Barczi MDP — ředitel Czech Green Finance Institute; ekonomický rámec a zkušenost z produktového vývoje

JUDr. Jan Metelka LL.M. — právo a regulace; ochrana osobních údajů, Data Act, AI Act