Vyzkoušel jsem EDC za 2 miliardy. Nesplňuje standardy ani roku 2015

Tenhle příběh začíná překlepem. Pondělí 5. května 2026, něco po obědě. Sedím u stolu, otevřu si Portál EDC - Elektroenergetické datové centrum - a začnu se registrovat.

Důvod je prozaický. Mám doma chytrý elektroměr, jako už statisíce dalších domácností v Česku. Tato krabička v rozvaděči zaznamenává v patnáctiminutových intervalech, kolik elektřiny právě teče přes můj dům. Velmi rád bych tato data - která vznikají kvůli mně, na mém odběrném místě a popisují můj život - nasměroval do aplikací, které mi pomohou s nimi smysluplně nakládat. Aplikace pro řízení spotřeby. Plánovač praček a sušiček. Asistent rozhodování, jestli si pořídit baterii. Možná v budoucnu i aplikace nějakého agregátora, který by mě zapojil do podpůrných služeb sítě a já bych si tím přivydělal pár tisíc korun ročně. Abych se k těmto datům dostal a mohl je dál sdílet, musím být zaregistrován v EDC. A nejen já - budou tam muset být postupně všichni, kdo chtějí v Česku sdílet elektřinu, agregovat flexibilitu, provozovat aktivní zákaznictví, prodávat data, kupovat data, nebo prostě jen rozumět tomu, kolik si jejich solární panel vyrobil minulý úterek.

Tady malá poznámka, abych byl férový. Jmenuji se Simon Barczi, vedu Czech Green Finance Institute, dlouhodobě se věnuju digitalizaci, energetice a financím. Tématu, o kterém jde řeč, rozumím prakticky. Před skoro deseti lety jsem v Monetě dělal projekt na refinancování hypoték, kde už tehdy fungovalo přihlášení online identitou klienta a podpis smlouvy o úvěru elektronicky během jedné relace. V roce 2017. Banka. Smlouva o úvěru - právně náročnější dokument než typová adhezní smlouva v energetice. Bez papíru, bez Czech POINTu, během minut. V roce 2017. Tuto referenci tu zmiňuji, protože za chvíli budu popisovat něco, čemu byste v opačném případě nevěřili.

Po dvaceti minutách kliknu na „odeslat“. Žádost dostane evidenční číslo ID 75615. Systém mi zobrazí potvrzení a tam si přečtu tři věci, ze kterých vyleze obočí výš, než by mělo. Jenže já v tu chvíli ještě nevím, že tohle je teprve začátek.

Šok první. „Návrh Smlouvy o přístupu vám bude připraven nejpozději do 20 dnů.“ Dvacet. Dnů. Za dvacet dnů jsem schopný založit s.r.o., postavit dům na klíč z katalogu a vyletět z Prahy do Tokia a zpět. Co takovou věčnost asi tak může trvat, ptám se sám sebe, když smlouva o přístupu je typový dokument, jehož znění předem schválil Energetický regulační úřad? Není to ručně psaný dopis. Není to mezinárodní obchodní kontrakt. Je to formulář s pár proměnnými.

Šok druhý. „Smlouvu si stáhněte, vytiskněte, podepište - buď kvalifikovaným elektronickým podpisem, nebo úředně ověřeným podpisem na Czech POINTu - a pošlete e-mailem“ Tak moment. Czech POINT? E-mail s naskenovaným PDF? Píše se rok 2026. Banka mi pošle hypotéku přes BankID za pět minut. Daňové přiznání podepíšu z mobilu. A tady jsem se právě dostal do scény, která působí, jako bych otevřel časovou kapsli zakopanou v roce 2003.

Šok třetí. Identita občana ani BankID nejsou v Portálu EDC podporovány. Musíte si vytvořit lokální účet s heslem. Národní identitní autorita má v Česku přes pět milionů uživatelů, používá ji Portál občana, finanční správa, řada krajských úřadů. Banky to umí už od dob, kdy jsem ten zmíněný refinancovací produkt v Monetě uváděl na trh - tedy téměř deset let. Subjekt zřízený zákonem o energetice se nicméně rozhodl, že to potřebovat nebude.

Klikám dál a doufám, že je to nějaký nedostatečně dokončený text. Že to je špatně. Že jsem to nepochopil. Ne.

Pár hodin po podání žádosti mi do schránky chrupne zpráva. Paní z EDC. „Vážený pane Barczi, návrh Smlouvy o přístupu číslo 7561520260505 ze dne 5.5.2026 jsme z důvodu neplatného čísla dokladu zamítli.“

Zamítli? Cože?

Dívám se do žádosti. Číslo občanky. Uvedl jsem v ní číslo svého starého občanského průkazu. Překlep, omyl, prostě chyba. Mea culpa. Tu chybu jsem udělal já, na to si v žádném pozdějším boji nemůžu stěžovat. Ale…

...ale dvě věci mi začínají vrtat hlavou. První: žádost byla zamítnuta v řádu hodin. Ne dvacet dnů. Hodin. Pokud je formální kontrola žádosti tak rychlá, proč pozitivní vyřízení trvá až dvacet dnů? Pokud se vejde jeden žadatel do hodiny, vejde se i tisíc - z principu jde o úkon, který má provést software, ne člověk s tužkou. Smlouva je předschválená ERÚ, do souboru se vepíše několik proměnných, podepíše se elektronicky a pošle. Sekundy. Maximálně minuty. Ne dvacet dnů. A znovu, abych to porovnal: v té Monetě jsem před deseti lety zaváděl refinanco, kde celý proces od přihlášení klienta po podpis smlouvy o úvěru - tedy právně násobně citlivějšího dokumentu - trval do patnácti minut. V roce 2017.

Druhá věc, která mi nedá spát: žádost byla podepsaná kvalifikovaným elektronickým podpisem. Tedy podpisem, který má v celé Evropské unii podle nařízení eIDAS stejný právní účinek jako vlastnoruční podpis a je vázán na ověřenou totožnost vydanou certifikační autoritou. K mojí identitě se navíc v žádosti vázalo i moje jméno, datum narození, adresa trvalého pobytu, telefon, e-mail. Číslo občanky je v této kombinaci nadbytečný údaj. Navíc údaj, který se mi mění každých deset let - zatímco moje datum narození je stejné v každém zápise od porodnice.

Tak proč ho EDC vůbec sbírá? A proč kvůli jednomu chybnému řádku zruší celou žádost, místo aby mě vyzvalo k opravě, jak to dělá každý normální úřad podle § 37 správního řádu?

Píšu odpověď. Zdvořilou, ale věcnou. Žádám o uznání původní žádosti, doplňuji správné číslo OP a kladu konkrétní právní otázky, na které dostávám podle zákona č. 106/1999 Sb. (o svobodném přístupu k informacím) 15 dnů na odpověď.

A souběžně píšu další dopis. Tentokrát formální podnět adresovaný předsedovi představenstva EDC, v kopii na Ministerstvo průmyslu a obchodu, Energetický regulační úřad a Digitální a informační agenturu. Ten dopis je dlouhý, věcný, konstruktivní. Žádné výhrůžky, žádné velké emoce. Otázky. Návrhy. A nabídka - z pozice Czech Green Finance Institute rád pomohu pro bono, mám zkušenosti s digitalizací veřejných služeb i s evropskou regulací v oblasti dat.

Pak čekám.

Než vám prozradím, co mi EDC odpovědělo, sedneme si na chvíli ke kalkulačce. Protože EDC není jen „nějaký IT systém“. EDC je instituce, kterou platíme všichni.

Co stálo vybudování? Investice do EDC byla z části pokryta dotací z Národního plánu obnovy ve výši 800 milionů korun v rámci komponenty 7.2 (REPowerEU - evropský balíček pomoci v reakci na energetickou krizi). Celková předpokládaná hodnota navazujícího zadávacího řízení EDC na dodávku IT systému byla podle veřejných materiálů řádově 1,75 miliardy korun bez DPH, tedy přibližně 2,1 miliardy včetně DPH. Pro představu: za tyto peníze postavíte středně velkou okresní nemocnici. Nebo obchvat menšího krajského města. Anebo - v měřítku, ve kterém doma já vyrůstal - pokryjete pětiletý rozpočet Mariánských Lázní.

Co se za EDC ročně platí? Provoz EDC je financován ze složky „cena za činnost datového centra“, která je v rámci ceny za nesíťovou infrastrukturu součástí každé vaší faktury za elektřinu. Tu cenu schvaluje Energetický regulační úřad, výši stanoví ve svém cenovém výměru a hradí ji každé odběrné místo v Česku - jedná se o cca 6,2 milionu odběrných míst. Při jednotkových sazbách v řádu jednotek korun za megawatthodinu se i drobné sazby v součtu pohybují v rámci stovek milionů korun ročně, které kolektivně platí všichni spotřebitelé. Ano, i ty, kteří o EDC nikdy v životě neslyšeli a fotovoltaiku na střeše nemají. Tahle položka je na vaší faktuře, ať chcete nebo ne.

Co za to dostáváme? Teď to bude bolet.

Šestnáct dní po podání mého formálního dopisu, devatenáctého května 2026, mi přišla od EDC odpověď. Vlastně dvě odpovědi - jedna podle zákona č. 106/1999 Sb. (oficiální poskytnutí informací), druhá jako věcné stanovisko k mému podnětu. Obě podepsal výkonný ředitel EDC, obě dorazily přesně v zákonné 15denní lhůtě. To si zaslouží uznání: ne každá veřejně dotovaná organizace má v komunikaci s občanem stejnou disciplínu.

Obsahově ale ta odpověď tvoří asi nejtvrdší část celého příběhu. Cituji - tedy doslovně cituji - z písemného vyjádření EDC.

Otázka první: Bude Portál EDC umožňovat přihlášení přes Identitu občana a BankID? Odpověď EDC: napojení na Národní identitní autoritu „je koncepčně zvažováno v rámci dlouhodobého rozvoje systému s výhledem do roku 2030“. Závazný harmonogram neexistuje. Při plném spuštění EDC v polovině roku 2026 to nebude. Pokud chcete uzavřít smlouvu, počítejte tedy s lokálním účtem a heslem.

Otázka druhá: Bude uzavření Smlouvy o přístupu automatizováno elektronickou cestou? Odpověď EDC: ne, s plnou automatizací uzavírání Smlouvy přes Identitu občana se v roce 2026 nepočítá. Tedy ten tisk, podpis na Czech POINTu, sken a e-mail bude i nadále primárním modem operandi.

Otázka třetí: Bude EDC poskytovat API rozhraní pro občany, energetická společenství a třetí strany? API je technický termín pro „rozhraní, přes které spolu programy komunikují automaticky“. Bez API si stáhnete v lepším případě excelovou tabulku, v horším čekáte na e-mailovou odpověď. S API si může vaše domácí aplikace pro řízení spotřeby každou minutu sama vytáhnout, kolik momentálně máte na střeše. Odpověď EDC: API rozhraní pro občany, energetická společenství a třetí strany „není realizováno“, závazný harmonogram zavedení neexistuje, schválený poplatkový režim také ne.

API přitom v Portálu EDC existuje - ale jen pro velké subjekty trhu (distributory, OTE, obchodníky, subjekty zúčtování). Občané, energetická společenství a inovativní startupy mají vyhrazené manuální stahování souborů. Dvojí rychlost. Velcí mají dálnici, malí stojí ve frontě před přepážkou.

Otázka čtvrtá: Bude EDC umožňovat zákazníkovi pověřit třetí stranu k přístupu ke svým datům? Model, který už osm let úspěšně funguje v bankovnictví díky evropské směrnici PSD2 a jmenuje se Open Banking. Klient banky může explicitně, časově omezeně a kdykoli odvolatelně dovolit jakékoli třetí straně - fintech aplikaci, finančnímu poradci, agregátoru účtů - aby pro něj přistupovala k jeho bankovním datům. Tahle architektura se nabízí pro energetiku jako naroubovaná: zákazník by mohl pověřit agregátora flexibility, energetického poradce nebo vývojáře aplikace pro chytrou domácnost. Odpověď EDC: tento model „v současnosti nezavádí ani jej v aktuální fázi rozvoje neplánuje“.

Otázka pátá: Provedlo EDC analýzu souladu s klíčovými evropskými předpisy? Tedy s nařízením eIDAS, s nařízením o jednotné digitální bráně, s Datovým aktem (nařízení EU 2023/2854, účinné od září 2025), s článkem 20 obecného nařízení o ochraně osobních údajů (právo na přenositelnost údajů), se směrnicí 2019/944 o vnitřním trhu s elektřinou. Tady musíte zaposlouchat, protože Datový akt po Evropě hýbe víc, než si laici uvědomují: ukládá držitelům dat povinnost zpřístupnit data uživateli a jím pověřené třetí straně. Vztahuje se na chytré měřiče. Vztahuje se na IT systémy, které tato data spravují. Vztahuje se na EDC. Odpověď EDC: „ucelená samostatná analýza souladu Portálu EDC s předpisy uvedenými ve Vaší žádosti nebyla v požadovaném rozsahu zpracována“. Volně přeloženo: po osmi měsících účinnosti Datového aktu nemá EDC zpracovanou analýzu souladu.

Otázka šestá - tahle je zlatý hřebíček: Jsou výše uvedené funkcionality (Identita občana, automatizace smlouvy, otevřené API) součástí milníků Národního plánu obnovy? Tedy součástí konkrétních cílů, za jejichž splnění se uvolní těch 800 milionů z EU? Odpověď EDC: „podle aktuálního stavu nejsou explicitní součástí závazných kvalitativních ukazatelů milníků kladených na EDC pro spuštění nových funkcionalit v roce 2026“.

Tomu se říká strukturální selhání. Česko si vyběhalo z Národního plánu obnovy 800 milionů korun na digitalizaci energetiky, a milníky byly nastaveny tak měkce, že se dají splnit i bez skutečné digitalizace pro občany. Jak je to možné? To by mě moc zajímalo. A v tom hraje rovnocenně vinu i odpovědnost: Evropská komise to schválila. Ministerstvo průmyslu a obchodu to schválilo. Vláda to schválila. Sněmovna to schválila. Nikoho přitom v procesu schvalování zjevně nepřekvapilo, že milníky pro projekt s názvem „podpora decentralizace a digitalizace odvětví energetiky“ neobsahují požadavek na elektronickou identifikaci, automatizaci ani API.

Tady je shrnutí - v jednom seznamu, kvůli přehlednosti:

To všechno za zhruba dvě miliardy korun investice a stovky milionů korun ročního provozu, ze kterých zaplatíte vy, vaše babička, vaše tchyně, vaše firma i vaše SVJ - přes každou fakturu za elektřinu. Bez vašeho souhlasu, bez možnosti odhlášení, bez konkurence.

Tady musím udělat krok zpátky a říct něco důležitého: vina za tenhle stav nepatří jedné instituci. Lidé v EDC dělají, co můžou, v rozpočtových a termínových mantinelech, které dostali shora. Lidé v Energetickém regulačním úřadu čekají, až dostanou na stůl novou verzi Řádu EDC, ke které vznesou připomínky. Lidé na Ministerstvu průmyslu sledují, zda se splní milníky Národního plánu obnovy - a milníky byly nastaveny tak, aby se nepotřebovala digitalizace, kterou Evropa od roku 2025 považuje za samozřejmost.

Problém je v nastavení systému jako celku. V tom, že:

Pozitivní zpráva přichází z odpovědi samotného EDC. EDC ve svém vyjádření přiznává, že „aktuálně pracuje na změně Řádu EDC“ - tj. že se právě teď probírá s ERÚ změna pravidel. To je otevřené okno, do kterého lze do regulačního rámce dostat skutečné moderní požadavky:

Tyto požadavky nezvyšují celkové náklady projektu. Spíš naopak - manuální zpracování, ruční ověřování e-mailem a call-centrum jsou drahé. Automatizace by zlevnila celý provoz, a tedy i poplatek, který každý z nás platí.

Vedle ERÚ máme v Česku několik dalších institucí, které k této věci mají co říct: Ministerstvo průmyslu a obchodu jako gestor Národního plánu obnovy, Digitální a informační agenturu jako koordinátora digitalizace veřejné správy, Úřad pro ochranu osobních údajů jako dohlížitele nad právem na přenositelnost údajů a evropským Datovým aktem, a v neposlední řadě Nejvyšší kontrolní úřad kvůli efektivitě veřejných výdajů.

Domnívám se, že každá z těchto institucí má dnes důvod se ozvat. Energetický regulační úřad obzvlášť, protože schvaluje cenu, kterou nás všechny stojí provoz EDC, a jako jediný má v ruce přímou regulační páku v podobě Řádu EDC, který se právě teď reviduje.

Tohle není akademická diskuse o jednom IT projektu. Bez funkční datové infrastruktury nelze:

A taky - přiznám se, tohle je můj subjektivní bod - bez datové vrstvy dostupné drobným inovátorům nevznikne česká firma, která by tu energetickou Open Energy revoluci dokázala udělat. Vznikne v Berlíně, ve Vídni, v Helsinkách. Tam, kde mají regulátory, kteří se nezeptali, zda budou občanům dávat moderní rozhraní, ale jak rychle.

Energetickému regulačnímu úřadu jsem odeslal podnět k využití jeho regulační pravomoci v podobě, ze které vychází i tento článek. Žádám v něm pana předsedu Rady ERÚ, aby v rámci připravované aktualizace Řádu EDC zařadil výše uvedené prvky - Identitu občana, automatizaci, API, autorizační mechanismus pro třetí strany, MCP rozhraní. Také jsem žádal o konkrétní finanční čísla: jaká je dnes schválená sazba za EDC v cenovém výměru, jak má růst, a jaké kvalitativní parametry ERÚ sleduje, když cenu schvaluje.

Pokud ERÚ odpoví věcně, příští článek bude o tom, co se v aktualizaci Řádu EDC objeví.

Pokud ERÚ neodpoví nebo odpoví formálně, příští článek bude o tom, proč regulátor mlčí.

Tak jako tak: EDC - tj. mozkové centrum české energetiky - je instituce, kterou platíme všichni a jejíž kvalita se týká nás všech. Zaslouží si naši pozornost. A zaslouží si politické zadání, které ji posune dál. Ne v roce 2030. Teď.

Dva dny po první odpovědi (21. května 2026) mi přišlo další vyjádření EDC, tentokrát k otázkám, které jsem vznesl po zamítnutí mé žádosti ID 75615 kvůli překlepu v občance. Také je podepsal výkonný ředitel a také dorazilo přesně v zákonné lhůtě - znovu zaslouží uznání. Ale obsah si zaslouží přečtení.

EDC vysvětluje, proč si bere číslo občanského průkazu, takto: požadavek je v Řádu EDC, který schvaluje Energetický regulační úřad, a EDC je povinno se ho držet. Tedy: „není to naše rozhodnutí, je to v Řádu, ten schvaluje ERÚ“. Tahle věta je důležitá. Říká totiž, že změna pravidla je v rukou ERÚ, ne EDC. Pokud vám číslo občanky v procesu připadá nadbytečné, máte na koho psát.

Druhá pasáž z odpovědi za sebe ale mluví ještě silněji. Cituji EDC: „Kvalifikovaný elektronický podpis nebo úředně ověřený podpis tedy může potvrzovat pravost podpisu konkrétní osoby na dokumentu, avšak bez dalšího nenahrazuje identifikační údaj, který EDC vyžaduje.“

Přečtěte si tu větu ještě jednou. Kvalifikovaný elektronický podpis - nejvyšší dostupná úroveň identifikace v Evropské unii - pro EDC bez dalšího nestačí. Přitom je to přesně ten podpis, který má podle nařízení eIDAS v celé Evropské unii stejný právní účinek jako vlastnoruční podpis, je vázán na ověřenou totožnost vydanou certifikační autoritou a podle § 6 zákona č. 12/2020 Sb. plnohodnotně nahrazuje úředně ověřený podpis. Ale EDC v roce 2026 píše, že to „bez dalšího nestačí“.

A teď ten největší klenot. Otázka, proč pozitivní vyřízení žádosti trvá až 20 dnů, když negativní (zamítnutí) proběhne v řádu hodin. EDC odpovídá, že pozitivní vyřízení „zahrnuje více navazujících úkonů, zejména posouzení splnění podmínek přístupu, kontrolu identifikačních údajů, zpracování žádosti v systému a přípravu smluvní dokumentace“.

Tahle věta je vlastně přiznáním. Posouzení podmínek přístupu u typové smlouvy znamená zkontrolovat, jestli žadatel není duplicita - sekundy. Kontrola identifikačních údajů - sekundy. Zpracování žádosti v systému - sekundy. Příprava smluvní dokumentace - sekundy. Pokud to celé trvá dvacet dnů, je to proto, že tyhle úkony někdo dělá ručně, ne proto, že by to technicky muselo trvat dvacet dnů. Není to procesní nutnost, ale fronta lidí s tabulkami.

Když si vedle sebe položíte můj původní dopis a obě odpovědi EDC, je tam jeden vzorec, který je z mého pohledu důležitější než kterýkoli jednotlivý technický bod. A je to kulturní vzorec.

Z odpovědí promlouvá organizační kultura, která není připravena na dobu, ve které bude svůj produkt provozovat. Je připravena na dobu, ze které pochází. Argumenty plynou jeden přes druhý: „Řád nás zavazuje“, „v současném nastavení procesu“, „interní postupy“, „jednotný a předvídatelný identifikační postup“, „bezpečné a jednoznačné ověření identity“, „auditovatelnost“. Každé z těch slov je samo o sobě legitimní. Ale dohromady tvoří mentální mapu, ve které je novinka cizí těleso, nikoli příležitost.

Existují organizace - a nemusí to být Silicon Valley, stačí pár českých bank, několik městských úřadů, vybraná ministerstva - které v posledních letech zvolily opačnou orientaci. Když rozjíždíte projekt, který bude poprvé spuštěn za rok nebo za dva, ptáte se: Co bude v té době platit za standard? Jaké regulace budou v účinnosti? Co dnes občan očekává od své banky a co od nás bude přirozeně očekávat za rok? S jakými AI nástroji budou pracovat naši uživatelé a co to znamená pro naše rozhraní? A pak stavíte tak, abyste v den startu byli mírně před křivkou, ne za ní.

Tahle orientace nemá jméno marketingové, je to spíš profesní habitus. Stavíte produkt pro dobu, kdy bude sloužit, ne pro dobu, ve které jste ho začali plánovat. A to znamená, že se vždycky díváte minimálně dva roky dopředu, vyhledáváte trendy, čtete evropské nařízení o měsíc dříve než ostatní, sledujete, co dělají skandinávské banky, jak vypadá indický UPI systém, co se píše v Bruselu o evropské peněžence digitální identity, jaký standard pro AI agenty se prosazuje v Anthropicu a Open AI a v Googlu.

V odpovědi EDC tohle smýšlení nevidím. Vidím v ní mentalitu „máme proces, držíme se ho, novinky budou až ve chvíli, kdy nám je někdo nadřízený nařídí“. Jenže problém je, že takhle se moderní digitální infrastruktura nestaví. Takhle se jen administruje něco, co už dávno mělo být přepsáno.

A teď je důležité říct toto: tohle není vina lidí v EDC. Ti pracují podle pravidel, která mají. Tohle je vina architektury celé instituce. Vina nastavení odměn (žádný KPI za digital-by-default), vina složení akcionářů (čtyři regulované monopoly, žádný hráč s digitálním DNA), vina nastavení milníků NPO (které neobsahují klíčové prvky digitální transformace), vina absence interní role „innovation lead“, vina toho, že subjekt zřízený zákonem nemá nikdo, kdo by ho tlačil k inovaci. Není konkurence, není trh, není pojem „zákazník, který odejde“. Je tu jen Řád, ERÚ, akcionáři a milník.

A protože ten subjekt chybí v matrici tržního tlaku, musíme ten tlak vytvořit my - občané, plátci, regulátor, novináři, politici. Ne jako stížnost, ale jako uplatnění normálního očekávání, že v roce 2026 dostaneme za své peníze produkt, který odpovídá své době.

Pokud jste tenhle článek dočetli až sem a máte podobný pocit jako já - že za své peníze nedostáváme to, co bychom dostat měli - nebojte se to nahlas říct. Energetické datové centrum financujeme všichni z faktur za elektřinu, je to veřejně placená služba a vy jako její plátci máte plné právo se ptát, co za své peníze dostáváte.

Tady jsou tři jednoduché kroky, které může udělat každý:

1. Napište do EDC. Krátký e-mail na info@edc-cr.cz stačí. Nemusíte psát nic složitého. Klidně jen pár vět ve stylu: „Dobrý den, jsem zákazník v Česku a platím přes svou fakturu za elektřinu provoz EDC. Chci se zeptat, kdy bude Portál EDC podporovat přihlášení přes Identitu občana / BankID, kdy bude existovat API rozhraní pro občany a kdy si budu moct sám rozhodnout, které aplikaci dovolím přístup ke svým datům.“ Můžete přidat svůj příběh, svoji frustraci, svůj nápad. Klíčové je, aby v EDC viděli, že se na to neptá jeden člověk, ale stovky.

2. Napište na ERÚ. Energetický regulační úřad má podatelnu na podatelna@eru.cz. ERÚ je úřad, který schvaluje cenu, již za EDC platíme, a má pravomoc požadovat od EDC změny v jeho Řádu. Stačí krátký podnět: „Vážený Energetický regulační úřade, jako spotřebitel elektřiny v ČR financuji přes položku ‚cena za nesíťovou infrastrukturu‘ provoz EDC. Žádám, aby ERÚ v rámci připravované aktualizace Řádu EDC zařadil požadavky na přihlášení přes Identitu občana, automatizované uzavírání smluv elektronicky, API rozhraní pro občany a třetí strany a model delegovaného přístupu k datům podle vzoru PSD2 (Open Banking).“ Můžete přidat svůj kontext - jste majitel chytrého elektroměru, plánujete pořídit fotovoltaiku, jste správce SVJ, agregátor flexibility, vývojář. Konkrétní příběh má váhu.

3. Napište na Ministerstvo průmyslu a obchodu. Podatelna MPO je posta@mpo.gov.cz. MPO je gestor komponenty 7.2 Národního plánu obnovy, ze které vznikalo EDC. Pokud si myslíte, že milníky NPO pro EDC byly nastaveny příliš měkce, je to správný úřad, kterému se na to ptát.

Nebojte se. Tohle není stížnost, ani aktivismus, ani útok na nějakou instituci. Tohle je uplatnění vašich práv jako zákazníka služby, kterou platíte. Když platíte kabelovku a obraz seká, voláte na zákaznickou linku. Když platíte daň z nemovitosti, máte právo vědět, na co jde. Tady platíte EDC - a máte právo vědět, co za to dostáváte a kdy to dostanete v moderní podobě.

A jedna prosba ode mě, čistě praktická: pokud takový e-mail pošlete, dejte mi vědět - buď tagem na sociálních sítích, nebo e-mailem na podnety@cgfi.cz. Sbírám tyto reakce, anonymizuji je a budu z nich připravovat shrnutí, které předáme regulátorovi i médiím. Síla je v číslech. Pokud nás bude pět set, šest set, tisíc - debata bude vypadat jinak, než když se ptá jeden Šimon Barczi se starým občanským průkazem.