Článek
Díky toho, že nepatřím do starého železa, si ještě dobře pamatuji na to, když jsem se učil v hodinách dějepisu o novodobých dějinách naší země. Novodobé dějiny berte časovou osu od roku 1918 do roku 1989. A nikdy by mě tehdy nenapadlo, že nejen po sametové revoluci, ale obecně po pádu železné opony i divokých devadesátkách by se opět draly do popředí strany, které by chtěly vládnout pevnou rukou, autokraticky a přeměňovaly by stát v režim, který se od nějaké svobody a demokracie vzdaluje.
Kdekdo by mohl hořekovat nad tím, že proč někdo navzdory tomu, co totalitní a autoritářské režimy prováděly za zvěrstva, se k takovému režimu přiklání. Ale bylo by slepé a nemístné se pozastavovat jen nad tímto. Pozastavme se nad tím, jestli vše demokracie udělala dobře. Rozhodně žádný režim není perfektní a lidé taky ne, ale přece jen, splnila demokracie svůj úkol? V něčem ano, v něčem ne.
Demokracie má své chyby, ale je potřeba o ní pečovat stejně jako o rostliny. O ty musíte pečovat, aby nezvadly anebo je nesežrali škůdci. Ne vždy se to podaří, ale minimalizuje se riziko jejich ztráty. Totéž platí i o demokracii. Ovšem občanská iniciativa je málo, pokud svůj úkol neplní politici, kteří odpovídají za stav země. A proto se dnes podíváme na to, co by měla demokracie a lidé v ní dělat jinak, aby nás opět nepohltila totalita.
Naivní přístup vůči hrozbám
Převezmu narativ, který tady vznikl až od začátku ruské invaze na Ukrajinu v roce 2022. Ačkoli si i já stojím za tím, že Rusko je bezpečnostní hrozba, státy, které před Ruskem varují a společně s nimi i EU a NATO, zaujaly dost liknavý přístup v boji proti němu. Nejen ve fyzickém prostoru, ale i v tom virtuálním. Díky toho, že se zde objevil prostor pro zblbnutí části populace, jako jsou dezinformace, hoaxy a zavádějící informace, musí dnes demokratická zřízení bojovat i proti těmto věcem.
A právě tento naivní přístup podkopal kořeny demokracie. Když Rusko udělalo invazi do Gruzie v roce 2008 anebo anektovalo Krym v roce 2014, nestalo se vůbec nic. Nikdo nezakročil, nikdo neupozornil na porušení budapešťského memoranda, zkrátka konec a tma. Je sice pěkné, že Mark Rutte vyšel s vyjádřením, že NATO předstihlo Rusko s výrobou munice. Jenže jedním rokem se nesmaže těch deset let předtím, kdy EU, NATO a jejich členské státy spaly.
Ano, když vznikne nějaký konflikt, je důležité zachovávat diplomacii. Ale když po vás někdo hází kamenem, nemůžete po něm házet rohlíkem. Současný svět a současná Evropa nevyhrává nad hrozbami. Prohrává. A prohrává právě díky svému naivnímu přístupu, kdy na problémy reaguje příliš pozdě a ve chvíli, kdy už problém vznikl dávno předtím.
Můžeme si tak jen domýšlet, jestli opravdu v čele států sedí lidé, kteří jsou jen naivní anebo pokud máte rádi Petra Cibulku, jsou všichni agenti KGB a GRU. Volba je na vás.
Špatná komunikace s lidmi
Co odlišuje populistické a autokratické politiky od těch, co se tváří jako demokraté, je komunikace. Populisté umí zacílit na emoci a hovořit jazykem, kterému běžný občan rozumí. No uznejte ty rozdíly, když vám třeba Petr Fiala řekne, že skutečně se něco povedlo, že se něco zařídilo a je to velká výhra. Nudné, že? A potom vám Tomio Okamura řekne, že zakáže TOP 09 a STAN, že to jsou mafiáni, že Ukrajinci jsou zlo atd. Co zarezonuje více? Rozhodně více Tomiova rétorika.
A to je další věc, proč se populistům daří. Daří se jim vytvářet společenská bublina, že jsou prostí občané, že jsou jedni z davu a že obyčejnému lidu rozumí. A obyčejný lid si v důsledku naděje na spásu nevšimne, že za obyčejného člověka z lidu se pasuje miliardář Babiš a politický byznysmen Okamura. Nemyslete si, že bych teď někoho nálepkoval. Čerpám na základě stylu vyjadřování výše zmíněných politiků.
A právě díky profesorského podávání informací získávají lidé pocit, že jim politici nerozumí. Že se ten a ten tváří jako demokrat, ale lidem nerozumí a potom už se akorát gradují stupně nepochopení stylu, že tady ten pro lid nedělá nic, ten posílá všechno na Ukrajinu, ten leze do zadku Bruselu a podobně. Mizerná komunikace stála spoustu demokratických stran či lídrů volby. Viz například exministra zahraničí Slovenska Eduarda Kukana, který byl favorit voleb a nakonec se nedostal ani do druhého kola, neboť se cítil jako vítěz.
Nedostatek sebereflexe
Rozhodně politici na té demokratičtější straně politického spektra nemají na růžích ustláno. I oni mají na svých kontech kauzy, kterých může být méně, nemusí mít ani bůhvíjaký přesah, ale právě to navazuje na tu mizernou komunikaci. Populista, který umí mluvit jazykem obyčejného lidu pak snadno naservíruje lidem to, že vlastně ti demokraté, to není žádná změna, mají na krku rovněž kauzy, skandály a stačí to setrvale opakovat a rázem se zde vytvoří obraz, který způsobí kognitivní vnímání, že vlastně tihle jsou ještě horší než ti předchozí.
A tak trochu si za to demokraté můžou sami. Je pozoruhodné, že se jede mantra proti někomu, upozorňovat na kauzy je vždy důležité, ovšem chlácholit se tím, že vlastně ti před vámi měli mnohem více kauz a vy jste automaticky ti lepší, to je nejhorší způsob vypořádání. A díky toho pak vznikají trapné skládačky slov typu „lepšolidi“. Ačkoli si o tomto můžeme myslet cokoli, tak ten neustálý narativ a přesvědčení, že vlastně „my jsme pořád ti lepší“ je rychlá cesta do záhuby.
Žádný režim, žádná strana a žádná vláda nezažije cestu růžovou zahradou. Vždy nějaký menší či větší problém vyplave. Otázka pak je, jak se s tím aktéři vypořádají a především, aby problémy vykomunikovali a vyvodili osobní odpovědnost. „Lepšolidi“ z nich sice nebudou, ale aspoň ukážou, že nezříkají odpovědnosti.
Infantilní, naivní a neustálá víra v dobro
Nad touto věcí jsem přemýšlel dnes, když jsem pozoroval situaci okolo zmíněné kauzy Jindřicha Rajchla. Ministr v demisi Vít Rakušan se postavil za nově zvoleného poslance, což Rajchl ještě v ten den kvitoval. Aby dnes vypustil na sociálních sítích blbost, že je to snaha ministra Rakušana a jeho politických oponentů ho politicky zdiskreditovat.
Osobně se divím Vítu Rakušanovi, že poté, co ho Rajchl setrvale urážel, útočil na něj a posílal do vězení za kauzu Dozimetr, se Rajchla zastal. Jak vidno, bylo mu to úplně k ničemu, neboť Rajchl opět útočil. Jistě, odmala se nám rodiče snažili vštípit do hlav, že moudřejší ustoupí. Jenže ti moudří ustoupili obrazně až tak, že se krčí v rohu kuchyně, zatímco hloupý mu vyžírá ledničku a skáče po gauči i kuchyňské lince.
Vůči lidem, kteří nemají dobré úmysly, se prostě v dobrém jednat nedá. A to je naivní a pohádková víra v dobro. Současní demokratičtí politici jsou aktuálně v takovém rozpoložení, že kdyby jim agresor rozbil hlavu, tak jsou schopni ho ještě okoupat ve vlastní ve vaně, protože jejich krev zašpinila agresorovi pokožku. A nic proti demokracii, považuji ji za nejlepší zřízení, ale když vidím naivitu demokratů, nedivím se, že někteří lidi by raději chtěli ve státě pevnou ruku i za cenu ohnutých zad.
Závěr: Demokracie nesmí být bezbranná
Přijde mi, že dnes si lidi pletou demokracii s anarchií. Máme zde svobodu pohybu, svobodu tisku, svobodu projevu. A mít jiný názor je v naprostém pořádku. NAPROSTÉM POŘÁDKU. Jenže nad názorem ční ještě jedna důležitá věc a to fakta. Pokud demokracie se pořád bude tvářit tak, že vlastně každý názor je akceptovatelný, uplete si sama na sebe bič jako se to povedlo v kauze Okamurových plakátů, který svou rasistickou a xenofobní kampaň prodává jako jiný názor.
Ne, takto to nefunguje a fungovat ani nemůže. Diskutujme, pohádejme se klidně o té a tamté věci, ale nikdy si nespalme vztahy a především si naslouchejme. Je pravda, že žijeme již dlouho ve společensky nejisté době. Z covidové pandemie jsme kontinuálně přešli do fáze, kdy několik stovek kilometrů od nás zuří největší ozbrojený konflikt od druhé světové války. A naprosto chápu míru frustrace obyvatel. Ale tady by měla demokracie zasáhnout.
Jak? Zasáhnout tak, aby frustrovaný lid uklidnila, garantovala jim bezpečí, aby představitelé státu s lidmi komunikovali a minimalizovali rizika k tomu, aby lidské frustrace a zloby nezneužil nikdo pro své ubohé a negativní úmysly. Demokracie nesmí být bezbranná, je super vidět, že spoustu lidí vytváří občanskou iniciativu, ať už co se týče finanční, informační, mediální gramotnosti. Ale jak jsem zmínil, největší odpovědnost leží na bedrech politiků. Jinak to může být jako humanitární pomoc do ozbrojeného konfliktu. Pokud se neumíte ubránit, je vám kus chleba a pár triček platné jak mrtvému zimník. Jinak o demokracii a svobodu přijdeme rychleji, než bychom řekli „švec“.
Demokracie, vstávej. Už je pět minut po dvanácté.
Zdroje
Rakušan i politici koalice se zastali Rajchla v „intimním“ sporu s youtuberem - Seznam Zprávy
NATO předstihlo Rusko ve výrobě munice, řekl Rutte — ČT24 — Česká televize
Policie opět žádá o vydání Okamury, ten by vyměnil policejního prezidenta - Seznam Zprávy
Dezoláti versus lepšolidi, chcimírové proti vítačům. Zápasy v bahně - Seznam Zprávy
Okamurův předvolební šturm: Kvůli Dozimetru žádá zrušení STAN a TOP 09 - Česká justice
Andrej Babiš (ANO) — Demagog.cz
Tomio Okamura (SPD) — Demagog.cz
Petr Fiala (ODS) — Demagog.cz
názor autora
Anexe Krymu Ruskou federací – Wikipedie
Ruská invaze na Ukrajinu – Wikipedie
Válka v Jižní Osetii (2008) – Wikipedie
