Článek
Vstupujeme do čtvrtého roku války, kdy Rusko bezostyšně vraždí civilisty na Ukrajině. A navzdory tomu, že Rusko je stále hlavní bezpečnostní hrozbou, má samo se sebou problémů víc než dost. Válka a sankce Rusko ekonomicky ničí. Ukrajina se stále velice silně a úspěšně brání, NATO se rozšířilo o Švédsko a Finsko a země diktátora Putina je navzdory svému přírodnímu bohatství závislá na válce. Daň za válku jsou i sociální otřesy v Rusku.
Ovšem Rusko nezažívá neúspěchy jen ve válce, ale i na mezinárodním poli. Obrovským problémem pro ně je ztráta Venezuely. Poté, co USA uvěznily diktátora Nicolase Madura, vznikl tím precedens a varování pro celý svět. Porušení mezinárodního práva ze strany USA prakticky legitimizuje násilí na Ukrajině a čínské operace v Tchaj-wanu. Na druhou stranu USA získaly přístup k mohutným zásobám ropy a ruské obranné systémy ve Venezuele se ukázaly býti neúčinné. Pokud Donald Trump navíc dohlédne na to, aby ve Venezuele byla legitimní a demokratická vláda, Rusko definitivně o Venezuelu přijde. A jako bonus se mohou dočkat drtivých sankcí na svou ropu. Ztráta jihoamerického státu je pro Rusko fatální.
O nic lépe nevypadá ani situace v Perském zálivu a na pobřeží Eufratu. O ztrátě Sýrie bylo napsáno a řečeno již mnoho. Ztráta vlivu v Sýrii a útěk Bašára Asada do Ruska, to byl další zlom v ruských snahách rozšiřování vlivu. Nyní se situace drasticky mění i v Íránu. Masové protesty donutily ajatolláha Alí Chameneího dokonce vypnout internet! Problémy v oblasti Íránu nabraly na větších rozměrech od roku 2020 po smrti generála Sulejmáního. Od té doby uteklo šest let a Írán se musel potýkat s kauzami jako byla třeba smrt Mahsy Amíniové. Ne, že by protesty v Íránu byly kvůli spojenectví s Ruskem, ale kvůli teokratickému režimu, který může za aktuální ekonomickou situaci a také kvůli jeho represivní politice vůči ženám a mladým lidem. A Alí Chameneí? Ten už hledá možnosti, jak uprchnout do Ruska. Jeho režim je mrtvý, ale stále ještě nepadl.
Co však dost média a reportéři přehlíží, to je nestabilita ruských spojenců v Africe a Latinské Americe. Mali bylo dlouhou dobu výstavní skříní skupiny Wagnerovců, ovšem po jejich odchodu jejich roli přebrala paramilitární skupina Africa Corps, která je pod přímou kontrolou ruského ministerstva obrany. Ovšem Corps čelí protiofenzivě malijských džihádistů, bezpečnostní situace v zemi je čím dál víc horší + vládní a ruské složky proti nim nejsou schopny úspěšně bojovat. Což dokonale potvrdila loňská bitva o Boulikessi.
Dlouhodobé problémy zažívají i karibské země Kuba a Nikaragua. O bromanci Kuby a Ruska si vrabci na střeše i veřejnost cvrlikají již desítky let. Koneckonců, Fidel Castro tehdy podpořil sovětskou okupaci z roku 1968. Nyní se Kuba potýká s obrovskou krizí. Špatná ekonomická situace, nízký hospodářský růst, výpadky energií a masová emigrace uštědřuje autoritářskému režimu jednu ránu za druhou. A Nikaragua? Krvavý režim diktátora Daniela Ortegy nemá nezávislé instituce a pravidelně se dopouští porušování lidských práv. Nikaragua byla jednou z mála zemí, která podpořila ruskou invazi na Ukrajinu. Ovšem útok USA na Venezuelu a zatčení Nicolase Madura uvrhly vládce Kuby a Nikaraguy do nepříjemné situace. Nyní si nemůžou být ani oni jisti, zda-li si pro ně Donald Trump nedojde.
V Africe se kromě Mali řadí mezi největší ruské spojence Burkina Faso, Niger a Středoafrická republika. V těchto zemích a v zemích, jenž jsem vypsal výše, panuje nestabilní situace. Rusko zde nemá vliv typu, že by rozjíždělo proti těmto zemím hybridní či dezinformační válku, ale režimy v těchto zemích jsou na Rusku závislé. Rusko de facto legitimizuje tvrdé režimy, jako je třeba ten od Ibrahima Traorého v Burkině Faso. Tyto země se potýkají s hlubokou vnitřní nestabilitou, nárůstem extremistických skupin a neschopností zajistit pořádek ve vlastní zemi. Jde pouze o posílení režimu, ne službu občanům. Tak jako se to děje v Myanmaru, kde od roku převratu v roce 2021 probíhá občanská válka.
Takže jak si to shrnout závěrem? Jednoduše. Sýrie, Venezuela a Írán jsou fuč. V Evropě zůstává Rusku jako spojenec už jen Bělorusko pod nadvládou Alexandra Lukašenka a současná Gruzie, kde Irakli Kobachidze udělal ze své země novou diktaturu. Kobachidze však nechce přijít ani o západní spojence, přestože pozastavil jednání ohledně vstupu do EU až do roku 2028. Na Slovensku a v Maďarsku stojí Robert Fico s Viktorem Orbánem před historickým debaklem. A ostatní spojenci se potýkají s hromadou vnitřních problémů, neboť nejsou schopny vládnout a u moci se drží jen skrz represivní politiku a strach.
Rusko stále zůstává bezpečnostní hrozbou a bagatelizace jejich činů na úkor toho, že se potýká samo s obrovskými problémy, by byl krok do záhuby. A jediný, kdo se z oslabeného Ruska může radovat, je Čína, která by případnou vnitřní eskalaci ruských konfliktů mohla snadno přetavit ve svůj prospěch. Rusko je přírodně bohatá země, ovšem vede ji krvežíznivý diletant, který ji dennodenně ničí svými šílenými činy. A de facto tak dělá z Ruska pro Čínu levnou kořist.
Rusové, poděkujte svému diktátorovi, že vás a vaši zemi uvrhl do mezinárodní izolace a kamarádí se jen se stejnými mocichtivými loutkami, které slouží jen svým zájmům a ne zájmům země.
