Článek
Poté, co v roce 2024 skončilo 14 let vlády Konzervativní strany, slibovali si Britové změnu k lepšímu. Že skončí období jakéhosi bezvládí a chaosu. Že někdo zatočí s migrací anebo s podfinancovaným zdravotnickým systémem NHS. Leč, nestalo se a Keir Starmer končí jako zpráskaný pes. Velká Británie v něm měla slušného a kontroverzemi neposkvrněného lídra, ovšem tyto vlastnosti Starmer vyvažoval svou politickou bezpohlavností, nekompetentností a chybějícím charismatem. A jeho vláda výrazně pomohla nárůstu preferencí krajně pravicové Reform UK a zároveň poslala preference Labouristů na historická minima.
Starmerovi se vymstilo mnoho věcí naráz, které si rozebereme v odstavcích níže, nicméně stojím si za tím, že on měl už skončit dávno. Křeslo premiéra měl položit po aféře, kdy si stál za velvyslancem Peterem Mandelsonem, u nějž věděl dlouho o jeho konexích na sexuálního delikventa Jeffreyho Epsteina. A snaha zastavit preference krajně pravicových stran Reform UK a Restore Britain namísto získání nových voličů odradila ty jeho stávající. A tak se Labouristé dostali do jakéhosi bludného kruhu, ze kterého se jen stěží šlo dostat.
V dnešním článku si rozebereme, proč pro Brity je návrat do Evropské unie nejrozumnější cestou, co zlomilo Keiru Starmerovi vaz a proč Andy Burnham dopadne stejně jako Starmer. Sledujte.
Odchod z Evropské unie zničil britskou ekonomiku, návrat do EU je záchrana
Když v roce 2016 Britové rozhodli o vystoupení země z Evropské unie, byl to naprostý šok. David Cameron, který si zřejmě nepřipouštěl, že by něco takového mohlo přijít, v důsledku toho rezignoval na svůj post. Nebudu se teď bavit o vlivu Ruska skrz hybridní operaci na referendum o brexitu. Protože tato naivita a papírová sebejistota premiéra Camerona pomohla dostat Británii tam, kde je teď. Británie totiž odchodem z EU ztratila víc, než získala. A je až s podivem, jak euroskeptický politik Nigel Farage přesto vede v průzkumech, přestože je brexit zejména jeho zásluhou.
Od referenda o odchodu z EU libra ztratila na své hodnotě přes deset procent, například kurz libry vůči koruně se od 16. prosince 2016 ani nepřiblížil hranici 32 korun. Přes 15 tisíc studentů ročně ztratilo možnost účastnit se projektu Erasmus. Přes dva miliony Britů ztratilo kvůli brexitu práci, ekonomika Velké Británie klesla zhruba o 6-8 procent. Britské rodiny díky kombinaci šoku z brexitu a kumulativního oslabení země přichází ročně v průměru o 13 tisíc liber. Což když vezmeme v průměru na Česko, je to jako kdyby rodina v Česku přišla o 15% ročního výdělku.
Kromě tlaku na ilegální migraci si získal Farage sympatie i díky kontroverznímu sloganu, že týdně země posílá do EU 350 milionů liber a měly by jít do zdravotnického systému NHS. Kvůli tomuto výroku stál před soudem i expremiér Boris Johnson. Smůla ovšem je, že tyto peníze do NHS nikdy nepřitekly, sektor se i nadále potýká s personální i finanční krizí a ekonomická stránka Velké Británie je v háji. Pro Velkou Británii je tak nejrozumnější variantou zahájit s EU přístupová jednání.
Migrace po brexitu se ještě více zhoršila
Zde otevřu téma, které pomohlo k pádu Keira Starmera. Ten vůči migrantům zaujal poměrně tvrdší postoj, do jisté míry za tím byla snaha zastavit nárůst preferencí krajní pravice. Jenže zavděčit se voličům, kteří mají z přistěhovalectví strach, není vůbec nic jednoduchého. Ti totiž chtějí zejména absolutní deportaci, asimilaci a nulový příliv migrantů. A když už se Britové snažili s tímto bojovat, dopadlo to katastrofálně podobně jako plán deportací do Rwandy.
Právě migrace byla i jedním z důvodů, proč se z Británie stala velmi nestabilní země, respektive její vedení je velmi nestabilní. Od referendu o brexitu a rezignaci Davida Camerona v čele stála například Theresa Mayová, která jednání o brexitu absolutně nezvládla a v důsledku toho rezignovala. Skandály jako například večírky během lockdownu zničily kariéru Borise Johnsona. A na chaos po krátkých vládách Liz Trussové (hanlivě označována jako salátová premiérka) a Rishiho Sunaka navázal bohužel právě i Starmer.
Po brexitu navíc Británie bojovala s přílivem masové migrace, ovšem ne migrantů z Evropy, nýbrž z třetích zemí. Ačkoli v nedávné době se počet migrantů do země snížil, čistá migrace výrazně stoupla. Ambice tedy zastavit migraci shořela jako papír a Velká Británie tak bojuje s výrazně horší situací. A mimo jiné je i jedním z důvodů, proč je dnes tak Británii těžké vládnout a proč Burnham bude sedmým premiérem Velké Británie za posledních deset let.
Keir Starmer narazil na vlastní předvolební sliby i ideologickou neucelenost
Za co lze Keira Starmera pochválit, to je jeho přístup vůči Ukrajině, kterou Velká Británie výrazně podporovala. To Starmerovi vyneslo v zahraničí reputaci respektovaného lídra, ovšem to, jak zvládl situaci na Ukrajině, to vyvážil katastrofálním postavením vůči Izraeli. Ale zatímco v zahraničí to se Starmerem jakžtakž nějak šlo, doma se stal neoblíbeným a jeho reputace začala rapidně klesat.
Labouristé totiž dojeli na tradiční předvolební slib všech stran, co se chystají na přebrání vlády a to, že se nebudou zvyšovat daně. Starmerův kabinet zároveň nevyřešil krizi státního zdravotnického systému NHS, lékařská péče se nezlepšila, čekací doby u lékaře se nesnížily a systém zůstal podfinancovaný. Kde já už jsem to jen s těmi čekacími lhůtami slyšel. Ale teď mimo Českou republiku. Starmerův kabinet neexceloval ani ve stránce ekonomické. Vyloženě bezradně pak působila ministryně financí Rachel Reevesová, když sami poslanci Labouristů rozcupovali návrh zákona na snížení dávek v nemoci a invaliditě. Kurz britské libry i dluhopisy se začaly propadat a Reevesová se v parlamentu neubránila slzám.
Starmer zároveň doplatil na politickou neucelenost, jinak řečeno bezpohlavní politiku. Jako šéf sociálně-demokratické levicové strany dělal rozhodnutí, které spíš připomínaly pravicovou politiku. Jako například ponechání sociálních škrtů, chození na ruku velkým korporacím a podnikům anebo zmíněná vyostřená politika vůči migrantům. Voliči nevěděli, co od něho očekávat, chyběla mu vize a právě neucelená politika odradila labouristické voliče, které nahnala k liberálním demokratům nebo Zeleným. V důsledku toho pak Labouristé schytali debakl v komunálních volbách v květnu tento rok.
Závěr: Andy Burnham dopadne jako Keir Starmer. Jedinou šancí jsou razantní změny
Do čela vlády i Labouristů by se měl postavit starosta Manchesteru a čerstvý vítěz doplňovacích voleb Andy Burnham. Ten je nejoblíbenějším politikem z řad Labouristů a navíc má masivní podporu napříč stranou. Jeho předpokládaný vyzyvatel měl být mladý exministr zdravotnictví Wes Streeting, ten však podpořil Burnhama jako budoucího lídra vlády i strany. Vyzyvatelé Burnhama by měli být Darren Jones a Al Carns. Ovšem očekává se drtivé Burnhamovo vítězství. A navíc Jones údajně se o pozici šéfa Labouristů již ucházet nechce.
56letý politik se stal jakousi spásou pro Labouristy, ovšem takto přehnaně bych jeho roli neviděl. Burnham totiž bude muset udělat razantní změny, ať už to jsou přístupová jednání s Evropskou unií nebo efektivní řešení migrační krize. Nečeká ho vůbec jednoduchá práce a ve hře je i jeho reputace tzv. Krále severu. Osobně se obávám toho, že Andy Burnham dopadne v premiérské pozici stejně jako Keir Starmer, ale budu příjemně překvapen, pokud se tak nestane.
Nicméně očekávám spíše umetení cesty Nigelu Farageovi a jeho Reformu UK k moci. A ani nová strana Restore Britain vedená Rupertem Lowem mu příliš hlasů neodebere. Labouristé si zřejmě sáhli na své dno, níž už to nepůjde, ale žádný strmý vzestup nečekám, ačkoli dle Europe Elects by Britové raději viděli v čele vlády i strany Burnhama. Bez razantních změn Burnham dopadne stejně jako jeho předchůdce.
