Článek
Nedávno jsem narazila na takovou docela hloupou anketu. Natolik hloupou, že mě až zaujala. Jak vidno, v dnešní době informací se dějí věci nepředstavitelné.
Abych neodbíhala.
Ta anketní otázka zněla: „Které jídlo byste popsali jako ‚pokrm ďábla‘?“ Nečekala jsem nic moc seriózního. Mám za to, že ďábel si pochutnává na našich duších. Soudě podle odpovědí měli lidé v anketě úplně jiný názor.
Lidé si mysleli, že jim ďábel podstrčil třeba nakládané herinky, červenou řepu, syrovou rybu, ančovičky a ústřice, hrášek a okurky. U okurek pisatel neřešil, jestli myslel okurky v salátu nebo nakládané. Mě jako milovnici bylinek zase až tak moc nepřekvapily koriandr, celer, česnek, papriky a houby. U koriandru se ještě zastavím. Jeden z pisatelů napsal, že ďábel nemohl vymyslet nic horšího a že by raději snědl pořádný kus mýdla. Překvapila mě spousta jednoslovných odpovědí. Třeba olivy, tuřín nebo játra. U jater už nikdo neupřesnil, jestli myslel husí.
U těch husích, foie gras, by si ďábel časem neškrtnul třeba ve Washingtonu, D.C., kde se 3. listopadu 2026 podle předběžných vyslovilo se v referendu většina hlasujících vyslovila pro zákaz jejich prodeje a výroby. Pokuta za každé porušení zákazu má být přímo ďábelská – 1 000 až 5 000 dolarů.
Malý zádrhel ve Washingtonu D.C. však nemění nic na tom, že ďábel má, soudě podle toho, co komu podstrčí, pestrou a vlastně i zdravou stravu.
Co jedí andělé
To andělé jsou na tom lépe, nebo hůře. Záleží na úhlu pohledu. Ti prý nejedí vůbec nic a pro mě je nepochopitelné, z čeho jsou barokní andělíčci tak baculatí. Ten, kdo nejí nic, vlastně nemůže existovat, natož být baculatý.
A co teprve takový Amor? Ten musí mít ještě dost sil vystřelit z luku šípy lásky přímo do srdcí budoucích zamilovaných. To by nalačno nezvládl.
Teologové a tradiční věřící v tomto případě dost kličkují. Na jednu stranu tvrdí, že andělé hmotnou stravu nepřijímají, neboť jsou nehmotné bytosti. Na druhou stranu Abraham hostil tři muže, z nichž dva pak Bible označuje za anděly. Předložil jim připravené tele, máslo a mléko a oni jedli. Kombinace to je gastronomicky hrozivá a andělům se divím, že jim taková nabídka stála za to, aby se přizpůsobili lidskému světu.
Nejasnosti okolo ďábla
Tahle bytost je nám známa jako protivník Boha, ztělesnění zla a lidský pokušitel. Navíc nám občas dělá dost starostí svou rozpolceností. Jednou je to satan, což v hebrejštině ve starozákonných textech znamená protivníka nebo žalobce. To by musel být satanem každý druhý, nemluvě o fotbale, kde je na obou stranách hřiště po jedenácti protivnících a satani jsou spíš na tribunách.
Žalobců bývají plné soudní síně, tady by se satani také našli. Navíc těžko srovnávat stravovací návyky vytrénovaných sportovců a zaoblených postav žalobců sedících nad tlustými svazky spisů a zahánějících stres dobrým jídlem. Nemusím dodat, že tohle jako advokátka moc dobře znám.
Dostala jsem se i k ďáblovi, jehož jméno má původ v řeckém diabolos, tedy „pomlouvač“. Podle křesťanské tradice je to padlý anděl. A soudě podle toho, proč upadl v Boží nemilost, by to měl být spíš „odmlouvač“.
Dostala jsem se i k Luciferovi, což latinsky znamená „světlonoš“. To pro nás zase nezní až tak hrozně, naopak. V době předvánoční roznášejí skauti plamínek z Betléma a jsou to jasní světlonoši s úžasným posláním.
U Izajáše je padající jitřenka obrazem pádu babylonského krále, později se ten obraz spojil s pádem vzdorného anděla. Středověcí umělci mu pak po dopadu do pekla s chutí přidali rohy, chlupy a kopyta. Tělesná deformace měla znázornit duchovní zlo.
A co jedí?
V literatuře mají ďáblové nejraději lidské duše. Z těch by žádný šéfkuchař nic neuvařil, naštěstí. Ale chutnají jim i hříchy, zkažené pokrmy a pálivá jídla. Tomu se dá rozumět. Někteří z nás si rádi pochutnávají na extrémně pálivém jídle, většinou s přívlastkem „ďábelské“. Patří sem i pokrmy vyvolávající obžerství, neboť ďáblovi „chutná“ všechno nestřídmé, třeba tučné maso, těžká jídla a alkohol, jinak řečeno „ďáblův mok“.
V tomto případě posedává u stolů v restauracích i doma ďáblů víc než dost.
K ďáblovým pochoutkám patří i netradiční suroviny, třeba koření zvané čertovo lejno, pryskyřice z kořene ločidla, užívaná i v tradiční medicíně.
Ďábel je svým způsobem gurmán.
Jak to uchopili smrtelníci
Odpověď na otázku, jak se ke všemu stavíme my lidé, je prostá.
Lidsky.
Zvolím jeden příklad z Ameriky, kde andělské dobro a ďábelské zlo namíchali do sladkých chutí. Mají tam „Angel Food Cake“, což je světlý, nadýchaný moučník ze šlehaných bílků, cukru a mouky. Na druhé straně mají i „Devil’s Food Cake“, tmavý, vláčný a výrazně čokoládový dort. Ovšem v kuchařce The New Dixie Receipt Book z roku 1902 měl recept na ďábelský dort podtitul „Fit for Angels!“ („Hodný andělů!“). No a hranice mezi nebem a peklem je zbořena sladkým dortem. Jak prosté.
Skočíme do Itálie, kde si pochutnávají na velmi tenkých těstovinách „Capelli d’angelo“, doslova „Andělské vlasy“.
Andělé asi nejedí, ale my lidé si na nich pochutnáváme. To by nám šlo!
Italové mají vůbec rádi jídla jak z nebe, tak z pekla. Vaří tam ďábelsky pěkně pálivé „Pollo alla diavola“. A v našich končinách snad není pizzerie, kde by na lístku chyběla „Pizza diavola“, ďábelská pizza s pikantním salámem, kterou si pravidelně objednává moje mužská polovička…
V Anglii také miluji pekelskou gastronomii. Kdysi se tam k snídani podávaly „Devilled kidneys“, jehněčí ledvinky na topince, dochucené třeba kajenským pepřem a worcesterskou omáčkou. Ovšem maximálně mě baví britská dvojka „Angels on horseback“ a „Devils on horseback“. Andělskou gastronomii představuje ústřice obalená slaninou a tu ďábelskou sušená švestka obalená stejně.
U nás se připravují „Andělská křídla“, jak se na Moravě někdy říká smaženým „Božím milostem“, a taky „Ďábelské topinky“. Pamatuji si i doby, kdy v některých hospodách bývalo zvykem udělat z toho, co už se nedalo jíst, „Ďábelský šleh“. Pachutě i nevůně se potlačily notnou dávkou chilli papriček. Naštěstí je ta doba asi pryč.
Dodat je co!
Pozemská gastronomie zasáhla mezi anděly nebeských výšin i ďábly v jejich slujích. Nejlépe to vyjádřil malíř Hieronymus Bosch v triptychu Zahrada pozemských rozkoší, jehož originál jsem na sklonku léta obdivovala v Madridu.
Vlevo ráj, uprostřed obří ovoce a vpravo pekelná hospoda. Člověk si není jistý, jestli je v ráji, jestli je hostem v restauraci, nebo jestli ho právě servírují jako pokrm.
Bosch nám v tom udělal hezký guláš.
Zdroje:
