Článek
Anketa
Kamarádka mě přemluvila, abych se s ní vydala za kartářkou. Nevím, jestli se bála jet sama nebo chtěla, abych se jí nesmála, kdyby se setkání se zvláštní paní ukázalo jako pěkná hloupost a investice do nežádoucí zkušenosti. Netuším, kde sehnala kontakt na asi osmdesátiletou paní. Bylo to totiž v době, kdy ještě nikdo nic nevěděl o internetu, natož pak o sociálních sítích, kde se dnes prezentuje jako jasnovidec, věštec a kartářka, kde kdo s vysokou školou života, ale jinak s žádným obvyklým vzděláním. Snad jen se základkou. Tehdy se kartářky ještě skrývaly před očima veřejnosti.
Zastavily jsme před maličkým domkem na okraji obce. Za oknem nás sledovaly jantarové oči dvou černých koček, odpočívajících mezi muškáty. Byly jsme objednané na konkrétní hodinu, a tak jsme zazvonily u dveří a čekaly, kdo nám přijde otevřít. Nikdo. Dveře do chodby byly otevřené, tak jsme vešly. V chodbě stálo pár židlí a za dveřmi bylo slyšet tlumený hovor. Za chvíli z oprýskaných dveří prozrazujících značné stáří i velké opotřebení, vyšla mladá paní a kapesníčkem si otírala slzy. Jestli plakala radostí nebo kvůli nějakému vnitřnímu zmatku, těžko říci. Odešla velmi rychle.
Z místnosti za dveřmi se ozvalo: „Další.“ Kamarádka vstala a vešla. Já jsem čekala, až výklad skončí. Kde se vzaly na chodbě najednou obě černé kočičky, netuším. Otíraly se mi o lýtka a nechaly se hladit. Zatímco se kamarádka ptala kartářky, jestli najde nového muže a jak se bude dařit ve škole jejím dětem, já si hrála s kočičkami.
Nevím, jak dlouho byla kamarádka uvnitř, ale když vyšla, tvářila se velice spokojeně. „Máš jít dál,“ vyzvala mě.
Tak jsem šla. Za poněkud ušmudlaným stolem seděla drobná paní a usmívala se na mě jako sluníčko. Její pohled hřál u srdce. „Posaď se, děvenko,“ ukázala mi na židli naproti sobě.
Posadila jsem se a ona začala míchat karty. Dívala se mi do očí. Pak odložila karty a řekla: „Ty jsi nepřijela na výklad karet, ty jsi novinářka a chceš o mně něco napsat.“ Nemýlila se. „Tak dobře, povím ti svůj příběh. A můžeš si mě i vyfotit.“ A začala vyprávět.
Když skončila, ještě mi jen tak nějak navíc řekla, že budu hodně bohatá a moje dcera vystuduje práva a bude úspěšná a dobře finančně zajištěná.
Po cestě domů se mi kamarádka svěřila, že jí kartářka řekla, že bude hodně bohatá, najde dobře zajištěného a štědrého muže a její dcera vystuduje práva a brzy začne vydělávat značné peníze. Ze syna se prý také stane dobrý právník. Tak jsem přemýšlela, jak to asi kamarádčiny děti zvládnou, když se dcera učí na prodavačku a syn na kuchaře. No a moje dcera o právech také nikdy neuvažovala a v budoucnu vystudovala něco diametrálně jiného.
Bylo víc než divné, že nám oběma řekla kartářka v podstatě to samé. Na druhou stranu poznala, že jsem nepřijela kvůli výkladu, ale kvůli článku o ženě, která se skrývá před veřejností a dostat se k ní na výklad z karet je možné jen na něčí doporučení. Po asi deseti letech mě přemluvila další kamarádka, abych se s ní vydala za jinou kartářkou. Byla jsem zvědavá, jestli snad tato umí přečíst z karet něco smysluplného. Asi padesátiletá paní, ověšená zlatými řetízky a prsteny, se ale ze všeho nejvíc zajímala o můj náramek a prsten a kde prý jsem je sehnala a kolik stály. Její výklad naopak nestál za nic. Samé obecné řeči, které se hodí na každého. Něco, co neurazí, ale ve skutečnosti nemá nic společného s realitou.
A pak jsem po dalších několika letech potkala člověka, který mi dokázal číst myšlenky a věděl o mě i věci, které nemohl nikdo znát. Vyprávěl mi legendu o vzniku tarotových karet, jejichž obrazy nám prý zanechali egyptští bohové na zdech jednoho ze zaniklých chrámů jako návod na použití života na Zemi. Poslouchala jsem ho a připadala si, jako malé dítě, kterému vyprávějí krásnou pohádku.
Nabídl mi, že mě naučí číst v tarotových kartách. Výuku vedl způsobem, který se nepodobal ničemu, co jsem do té doby znala. To nejdůležitější nebyly významy jednotlivých karet, ale rozvinutí mojí schopnosti uvidět nebo uslyšet příběhy, které mi každá jednotlivá karta začne vyprávět, když se na ni dokážu správně naladit. A ukazoval mi, že je možné najít odpovědi na všechny otázky v jedné jediné kartě. Karta je prostě jen obrazovka mobilu, přes který mohu komunikovat se „správci osudu“. Není důležité, co je na obrazovce mobilu, důležité je navázat spojení pomocí „mobilu“ a uslyšet odpovědi.
Vždy přesně věděl, co vidím nebo slyším při koncentraci na jednotlivé karty. Nakonec mi řekl, jak mám trénovat práci s kartami a že mi tarot bude pomáhat při rozhodování se, kterou cestou pokračovat. Podobně jako mapa nebo GPS navigace pomáhá těm, kteří cestují z jednoho místa do druhého, aby třeba z Prahy do Kladna nejeli přes Košice. A nebo jeli, když budou chtít. Že mi karty ukážou kulisy té cesty, ale volit si budu sama, jestli pojedu po dálnici nebo po poli. O výkladu budoucnosti řekl jen, že se dá věštit pouze lidem žijícím předvídatelné životy, a to maximálně dva měsíce dopředu, protože budoucnost je velmi živá, proměnlivá a nestabilní. Výraz „předvídatelné životy“ znamenal, že takoví lidé každý den chodí do stejné práce, jezdí tam stejnou cestou, nakupují ve stejném obchodě apod.
Když dnes vidím lidi, kteří nabízejí výklady karet na internetu a sociálních sítích, vidím i jejich schopnosti, respektive jejich omezení vnímat druhé lidi a číst v jejich osudech. Schopnost číst v druhém člověku je totiž limitována šířkou vědomí a intelektu kartáře. Tak jako člověk, který neumí číst, si nepřečte knihu, stejně tak člověk s úzkým vědomím nedokáže číst v člověku s širokým vědomím. Vysoká škola života nestačí.
Tak kdybyste se někdy rozhodli vydat se k nějaké kartářce na výklad, pamatujte na to, že vás bude hodnotit jen podle toho, co zná ona sama. Podobně jako prvňáček, který teprve objevuje, kolik je jedna a jedna, a porozumět integrálům nebo kvadratickým rovnicím je zatím nad jeho mentální síly.
