Článek
Anketa
Je to už více než 35 let, kdy jsem se poprvé setkala s Karlem Krylem a byla to láska na první pohled. Vzájemná. Jako když do vás uhodí blesk. Zář, která vás zaplaví, změní vaše vidění světa do základů a natrvalo.
Naše první setkání se odehrálo ve Zlíně, v podzemí sportovní haly, kde měl Karel Kryl v lednu 1990 jeden z prvních koncertů v ČR po Sametové revoluci. V té době neměl jako emigrant české doklady a mohl přijet do ČR jen na krátkou dobu. Setkání s ním proto byla velmi vzácná. Každý se s ním chtěl potkat, ale domluvit si s ním schůzku bylo velmi náročné. Jeho adresu téměř nikdo neznal. Kdo ji znal, neodvážil se ji sdílet s cizími lidmi. Jedinou možnost tedy představoval pokus dostat se do Karlovy šatny při nějakém jeho vystoupení. A to, že jeho soukromí pečlivě střežila ochranka, není potřeba dodávat.
Chodila jsem tehdy velmi dlouho před začátkem koncertu po chodbě před jeho šatnou v suterénu sportovní haly a doufala, že ho zastihnu ještě dříve, než zmizí za dveřmi s cedulkou „Nevstupovat“, a podaří se mi domluvit si s ním schůzku.
Asi hodinu před začátkem vystoupení se na konci dosud tiché chodby ozval hluk a skupina asi deseti svalnatých, vysokých mužů se hrnula směrem ke mně. Karla mezi nimi nebylo skoro vidět. Byl jim sotva po ramena.
Stoupla jsem si doprostřed chodby a čekala, až přijdou až ke mně. Dva borci z ochranky napřáhli ruce s jasným úmyslem chytit mě za lokty a odsunout stranou, ke zdi. Karlovi dalo velkou práci je zastavit a přesvědčit, že opravdu chce se mou mluvit. Chlapáci v černých oblecích nakonec neochotně ustoupili. Karel mě vzal pod paží a zlehka přitáhl k sobě. Do ucha mi zašeptal. „Víš, že to máme do konce života?“
„Vím,“ vydechla jsem šokovaná jeho otázkou.
„Tak pojď,“ usmál se a zavedl mě do své šatny. Chlapi z ochranky nechápali. Já taky ne. Bylo to jako ve snu.
V šatně mi vysvětlil, jak složité je jeho cestování do ČR v době, kdy ještě nemá české doklady, a současně je vázán pracovními povinnosti v Rádiu Svobodná Evropa, kde měl svůj pravidelný pořad. Domluvili jsme se, že mi napíše, kdy bude znovu v ČR a kde se sejdeme. Mobily v té době byly ještě velkou neznámou a dovolat se přes hranice nebo i po ČR na pevnou linku bylo značné dobrodružství.
Tím krátkým setkání ve Zlíně na konci ledna 1990 začal náš osudový vztah. Neuvěřitelný a velmi tajný. Karel měl obavy, že zemře dříve, než mu bude padesát let, a bál se, že by někdo mohl ublížit i mě, kdyby se o našem vztahu vědělo veřejně. Předčasnou smrt mu prý prorokoval jakýsi astrolog s tím, že navíc zemře zřejmě násilnou smrtí. A Karel tomu věřil.
Zdálo se mi absurdní, aby se něco takového mohlo stát, ale respektovala jsem, že naše láska zůstane pro veřejnost tajemstvím.
Když mi pak osudný březnový den, měsíc před Karlovými padesátinami, volal kamarád, že se k němu dostala zpráva o Karlově smrti, nemohla jsem tomu uvěřit. Podle zprávy prý Karel zemřel v Pasově. Já ale věděla, že ten den jel do Mnichova. Teprve druhý den média změnila místo, kde Karel zemřel z Pasova na Mnichov.
Ten večer jsem prožila jako v mrákotách. Nemohla jsem té šílené zprávě uvěřit. Dívala jsem se znovu na zprávy v televizi někdy v deset večer a slzy mi tekly proudem, když jsem poslouchala, že Karel už není mezi živými. Bolest, kterou jsem cítila, se nedá popsat. Trhala mi srdce na kusy.
V tu chvíli se stalo něco neuvěřitelného. Ucítila jsem jemný dotek Karlových dlaní a ve vzduchu zavanula jeho vůně. Zvláštním vnitřním viděním jsem vnímala Karla, jak stojí za mnou, sklání se a objímá mě kolem ramen.
„Neboj se, pořád budu s tebou, chránit tě a pomáhat ti,“ slyšela jsem jeho hlas ve své hlavě. Karlova stříbřitě průsvitná postava se zdála asi dvakrát větší, než ve skutečnosti byl za života. Nevěděla jsem, co se to se mnou děje, a bála se, že začínám bláznit.
Ještě mnohokrát jsem pak zažila jeho „stříbřitou“ návštěvu. Většinou ve chvíli, kdy jsem se cítila hodně špatně. Jeho smrt mě strašně zasáhla. Tato nečekaná setkání přes hranici smrti mi ale pokaždé přinesla vnitřní klid a mír. Na nějaký čas.
Nepřekvapilo mě, když se mi za nějaký čas ozvala neznámá paní a svěřila se, že také vídá Karla v jeho „stříbrné“ podobě. Navštěvuje ji, radí jí a uklidňuje. Nebyla jsem sama, koho Karel po smrti navštěvoval. Ozvaly se mi pak ještě další osoby se stejnou zkušeností. Dodávalo mi to klid, když jsem pochybovala, jestli jsem se nezbláznila.
Dnes už vím, že tyto kontakty přes hranici smrti možné jsou. Začaly mě totiž navštěvovat i další duše zemřelých. Nikdy jsem je nevolala a ani netoužila po takovýchto setkáních. Ale prostě se to dělo, ať jsem chtěla nebo ne. Karel byl jen ten první.
První roky za mnou chodil hodně často. Později už jen ve významné výroční dny, tj. jen několikrát za rok. I letos, v březnu, ve výroční den svého odchodu na druhý břeh života, se za mnou na chvíli zastavil. A co mi řekl? Nebylo potřeba slov. Jen jsem znovu vnímala tu tichou, sladkou zář, kterou se mi rozhořelo srdce. A vzduchu jsem znovu cítila vůni jeho těla. Po chvíli vůně vyprchala, ale zář v srdeční krajině zůstala a hřála ještě dlouhou, dlouho.
Když chci Karla vidět i jindy, než jen v době, kdy přijde sám, vypravím se za ním na hřbitov. Přijde vždycky. A už zdálky slyšívám jeho „Halihaló Dagmařenko, mám radost, že jsi tu.“ A zblízka se jeho tvář zachycená v kameni opřeném o náhrobek ve tvaru otevřené knihy na mě usmívá. Ten úsměv mě hřeje u srdce.
Kdybyste se za Karlem chtěli někdy zastavit, pod platanem na hřibově vedle Břevnovského kláštera v Praze, dívejte se dobře. Možná se usměje i na vás. Má rád návštěvy.
