Článek
Poprvé jsem se setkala s půvabnou Petrou Černockou velice dávno, před mnoha a mnoha lety. Byla jsem tehdy ještě malé dítě. Vraceli jsme se právě z letní rodinné dovolené v Maďarsku, unavené mamince se nechtělo vařit, a tak jsme se vydali na oběd do restaurace Letka na sídlišti Dukla v Pardubicích. Na tom by nebylo nic neobvyklého, kdyby vzápětí po nás nevstoupil do restaurace velice populární herec Vladimír Menšík. Doprovázelo ho několik dalších osob. Posadili se nedaleko našeho stolu.
Nemohla jsem odtrhnout oči od štíhlounké dívky se záplavou zlatavě rezavých kudrlin na hlavě a v podivném černém hábitu až ke kotníkům, která doprovázela slavného herce. Vypadala opravdu exoticky. Velké stříbrné ozdoby na šatech, krku i rukou, výrazné líčení v obličeji. Takhle oblečené a upravené mladé dívky tehdy nechodily po ulici ani v noci, natož v pravé poledne. Její vzhled se vymykal všemu, co jsem do té doby viděla.
Pan Menšík taky vypadal poněkud neobvykle. Působil tak trošku zaprášeným dojmem, nebo jak to popsat. Jako by se zapomněl umýt před odchodem do restaurace. A měl i zvláštní zuby. Trošku jsem se ho bála.
Maminka si všimla, že koukám s pusou otevřenou k vedlejšímu stolu, a šeptla mi do ucha, ať se tam přestanu tak upřeně dívat, že jsou to filmaři a není to vhodné je takhle okukovat. Nikdy jsem do té doby neviděla na veřejnosti, nebo dokonce tak blízko vedle sebe, nikoho, koho jsem znala jen z televizní obrazovky nebo z kina. Byla jsem úplně uchvácená zjištěním, že vidím živého, známého herce. O tom, jak slavnou se stane ta půvabná dívka v černém kostýmu vedle něj, tehdy ještě nikdo neměl ani tušení.
Ale nebylo to jen setkání s umělci, co způsobilo, že si pamatuji ten „společný“ oběd v restauraci. To, proč si událost pamatuji, mělo jiný důvod. Můj tatínek měl rád španělské ptáčky a k nim rýži. Jaké bylo jeho překvapení, když mu je číšník přinesl s houskovým knedlíkem. Tatínek se těšil na rýži a hlasitě se ohradil proti tomu, že dostal místo ní knedlík. Číšník chvíli zmatkoval, než se vyjasnilo, že si pan Menšík objednal také španělské ptáčky, ale domluvil si k nim s obsluhou právě knedlík. Slavný herec, když zjistil, co se stalo, vstal a s humorem jemu vlastním na dálku zavolal na tatínka něco jako omluvu. Tatínek se uklidnil a mně se tato vzpomínka vryla do paměti. Rozzlobit našeho tatínka totiž bylo dost na pováženou.
Po pár měsících, když se v kinech objevil film Dívka na koštěti, nám došlo, že jsme tehdy v Letce viděli Saxanu a školníka z pohádkové čarodějnické školy. Přesněji řečeno Petru Černockou a Vladimíra Menšíka převtělené do těchto rolí. Kdykoliv pak tento film opakovali v televizi, vždy jsme si vzpomněla na příhodu v restauraci.
Jaké bylo moje překvapení, když jsem před pár lety potkala Saxanu na prestižní mezinárodní výstavě obrazů v Praze. Ne jako návštěvníka, ale jako autorku několika z vystavených obrazů. Velice hezkých obrazů. Jemných a něžných. Petra Černocká se usmívala, když jí lidé říkali, že se jim obrázky moc líbí. A bavila se se všemi přítomnými, známými i neznámými, jako by to byli její blízcí přátelé. Veselá, milá, usměvavá a nesmírně příjemná. Prostě kouzelná.
Trošku jí podezřívám, že si skrz tu dávnou roli čarodějky přisvojila nějaká ta kouzla. Čas se jí totiž s úctou vyhýbá obloukem, a když se s ní přeci jen sem tam setká, zlomí v pase a vysekne poklonu její tak mladě působící tváři bez vrásek. A rychle jde pryč, protože ví, že tady nic nezmůže. Petra Černocká dál zůstává čarovnou kráskou, která obdarovává lidi kouzlem radosti a sluníčkové nálady, která sálá z její tváře i z jejích obrázků.
Nejnovější tvorba půvabné herečky a vyhledávané malířky je momentálně k vidění v galerii Ambit patřící ke klášteru františkánů v Praze do 29. března. Zajděte se podívat. Stojí to za to. Díla kouzelné Saxany jsou zde ve velmi dobré společnosti 175 děl od 41 autorů z České republiky, Bulharska a Jižní Korey na výstavě Prague Art Meeting.
